Kdo smí kritizovat televizi

Zprávy sice hovoří o oboustranné dohodě s vedením televize, domluvě ovšem předcházelo interní vyšetřování Wollnera, který měl šikanovat a sexuálně obtěžovat své podřízené. Vedení ČT ho na základě zprávy své komise nejprve odstavilo z vysílání, aby se v polovině ledna obě strany rozloučily.

Hyperlink

Televize se postavila k případu přinejlepším nešťastně. Potvrdila pověst v lecčem bídného zaměstnavatele, který spoléhá na to, že ji nikdo příčetný nebude příliš kritizovat, aby to náhodou nenahrálo kritikům z řad SPD, ANO či odcházejícímu prezidentovi. Wollner se patrně nedopustil trestného činu, kauza ale poškozuje dobré jméno ČT, a tak musí odejít. To ve zkratce uvedla televizní mluvčí, když odchod jednoho ze svých nejslavnějších novinářů oznamovala. Vyjádření je to veskrze absurdní. Televize nemá posuzovat porušování trestního zákoníku, a už vůbec se na něj odvolávat při hodnocení chování zaměstnanců. Nadřízený může být nesnesitelný i dávno před spácháním něčeho, o co by se měla zajímat policie, což byl zřejmě i Wollnerův případ. ČT se však celou kauzu ve svém vyjádření snaží bagatelizovat: „Při přípravě náročného pořadu mohou vznikat vypjaté situace, které někomu mohou připadat za hranou.“ 

foto: Česká televize

Že se jedná o nepřijatelný eufemismus, ukázal například Jakub Žabka z Hlídacího psa. Ve svém článku přinesl výpovědi devíti lidí, kteří Wollnera během posledních patnácti let v Reportérech ČT zažili — a hovoří o neustálém ponižování, šikaně či sexuálních narážkách. „‚Usměj se, nedá se na tebe dívat.‘ ‚Ty sis zas dlouho nezašukal/a, co?‘ ‚Si myslíš, že jsi hvězda? Jsi kýbl hoven.‘“

Pochybení neuznává ani sám Wollner. V médiích hovoří o údajně opětovaném flirtování a práci, co vyžaduje přísné vedení. „Těm, kteří mi ublížili, odpouštím,“ napsal blahosklonně na sociální sítě. Hlavně však ve svých četných vyjádřeních poukazuje na údajné zájmy politiků, kteří teď mohou slavit. Povedlo se jim odstavit nesmlouvavého novináře, současně poškodit značku ČT. Užiteční (ex)zaměstnanci, co vypovídali o chování svého šéfa, jim v tom naivně pomohli, naznačuje odcházející reportér.

Neustálé „ale co když toho využijí ti, co nemají ČT rádi“ představuje modus operandi lidí z televize a jejího okolí. Dosvědčuje to i Žabkův článek, podle něhož většina vypovídajících začíná rozhovor slovy, že nechtějí nahrávat lidem, jako jsou Tomio Okamura či Andrej Babiš. Obavy jsou na jedné straně pochopitelné — poslední roky čelí veřejnoprávní televize řadě útoků —, na druhé straně jsme se ale dostali do situace, ve které téměř neexistuje prostor pro kritickou diskusi. Komu se něco na zpravodajské práci ČT nelíbí, platí i ve veřejném prostoru bezmála za spojence Miloše Zemana. 

Nikomu z národně-konzervativních kritiků z ČT přitom patrně nevadí, kolik lidí v ní pracuje na švarcsystém (viz Host, 2022/1) nebo jaké postavení mají v instituci ženy. Nemusí jít pouze o Wollnerovu kauzu. Hodně naznačila třeba i loňská kniha rozhovorů Novinářky od Lindy Bartošové, svého času moderátorky Událostí, která si loni v lednu vzala půlroční neplacené volno, nakonec se však na Kavčí hory už nevrátila. Nerovný přístup dosvědčuje i vysílání, hlavně zvaní těch, co z expertních pozic něco komentují. Během prvního kola prezidentských voleb hodnotilo výsledky patnáct mužů a pouze dvě ženy. Když na to někteří na sítích poukazovali, vlivné postavy z ČT hovořily o „trapném kolovrátku“. 

Producentka a šéfka festivalu Serial Killer Kamila Zlatušková svého času plédovala za veřejnoprávní satiru. Argumentovala přitom sebevědomím instituce: silné médium ustojí humory na svůj účet i zlobu zvnějšku, pokud by se někoho něco dotklo, jinak není příliš silné. Stejná logika platí i pro kritiku. Poslední roky ale určoval duch zákopové války. My a oni. Manichejskou past je načase překročit. Můžeme uznávat obojí: zpravodajství ČT mívá špičkové momenty, v něčem ale televize zasluhuje revizi.

Rok 2023 nabízí dobrou příležitost pro diskusi. Generálnímu řediteli Petru Dvořákovi letos končí druhý šestiletý mandát. Radní v červnu rozhodnou, jestli ho v případě opětovné kandidatury stvrdí ve funkci, nebo se rozhodnou pro někoho nového. Namísto zdravého sporu nad směřováním vlivné instituce však můžeme čekat hlavně politický boj, ve kterém otázky zpravodajství či hrané a zábavní tvorby dost možná zapadnou. Poslanci vládní koalice se totiž snaží protlačit novelu volby do Rady ČT, která by počet radních zvyšovala z patnácti na osmnáct. Část z nich by nově volili i senátoři, to však nemění nic na tom, že se povede důvodná debata, jestli to celé není trochu účelové. Koalice by při navýšení počtu členů měla skrze své nominanty na volbu ředitele zkrátka větší vliv. 

Někdo by jistě přišel s tvrzením, že se jedná oproti předchozím vládám o „přátele“ veřejnoprávních médií, to je ovšem naivní chlácholení. Politici nejsou přátelé médií. Pokud by byli, prosadí mnohem větší revizi voleb do rad, která odstíní jejich vliv. Až nebudou na Českou televizi dohlížet hlavně politicky prověřené kádry, dočkáme se snad skutečně plodné diskuse, jak její práci zlepšit. Potřebuje to jako sůl, Wollner je totiž pouze špička ledovce.

Autor je novinář.