Neudržitelnost naší situace

Minimální důstojná mzda pro Prahu byla při inflaci za první čtvrtletí 2022 vypočítána na 39 974 Kč. Pracuji jako vědecký pracovník na jednom z humanitních a společenskovědních ústavů Akademie věd ČR, což je tabulkově druhá nejvyšší pozice. Běžnou součástí mé práce je publikování v zahraničí, působím v mezinárodním badatelském prostředí, nedávno jsem se habilitoval jako docent ve svém oboru. Vykonávám tedy to, čemu se někdy říká excelentní věda, to vše za odměnu, která je zhruba o pětinu měsíčně nižší, než je mzda důstojná.

Od ledna letošního roku nám navíc byla mzda snížena o čtyři procenta z důvodu nižších přidělených prostředků na mzdy. Nájemné v bytě, kde bydlíme, se naopak zvyšuje o dvacet procent z důvodu obecného zvyšování nájmů. Přes své dlouhodobě prokazatelné kvalitní vědecké výstupy mám stále pracovní smlouvu na dobu určitou, jež je vždy po několika letech prodlužována na základě atestací, které zkoumají mou vědeckou produkci, což je od třetí krátkodobé smlouvy dál v rozporu se zákoníkem práce. Řetězení smluv na dobu určitou v zásadě do nekonečna totiž Akademii věd umožňuje výjimka ze zákoníku práce sjednaná v devadesátých letech. Shrnuto: stejně jako ostatní výzkumníci a výzkumnice, vysokoškolští pedagogové a pedagožky z oblasti humanitních a společenských věd žiji a pracuji v neustálém stresu a napětí mezi rostoucími požadavky na excelentní a mezinárodně relevantní vědecké výkony na straně jedné a prekarizací a nedůstojným mzdovým ohodnocením na straně druhé.

Samozřejmě máme různé strategie, jak díru v důstojném institucionálním financování své práce zaplnit. Žádáme o granty (s velice malou nadějí na úspěšnost — pražská filozofická fakulta navíc svým zaměstnancům o výši grantu mzdy snižuje) a přivyděláváme si dalšími pracemi (můžeme například učit na vysoké škole při celkové maximální výši úvazku 1,5, kterou stanovil etický kodex Akademie věd — mzdy na filozofických fakultách jsou přitom srovnatelně nízké). Já sám si přivydělávám tím, že na částečný úvazek učím na jedné z fakult Univerzity Karlovy. Po deseti letech takového dvojího pracovního zápřahu ale poněkud ztrácím elán a přemýšlím, jak udržitelný je tento způsob života do budoucna.

Neudržitelnost naší situace přesně shrnuje historička Daniela Tinková z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Říká, že jako jedna z mála nemá vedlejší úvazky. „Ostatní buď mají něco v Akademii věd, nebo na jiné fakultě, i mimopražských pracovištích. A ono je vidět, že jsou prostě unavení. Zvlášť ti, kteří mají děti, jsou podle mě na hranici fyzických i psychických sil, a samozřejmě tím trpí i práce,“ uvádí Tinková. Prostředí akademické filozofie je přitom obecně hodně maskulinní a tato praxe kumulace úvazků, kromě toho, že není zdravá a dlouhodobě udržitelná bez nějaké podoby vyhoření, maskulinitu filozofie vlastně stvrzuje tím, že ještě více než běžné zaměstnání na plný úvazek ztěžuje koordinaci práce a péče, která jak známo disproporčně více doléhá na ženy.

Kromě známých příčin naší neudržitelné situace, jako je nespravedlivé přerozdělování univerzitních/akademických prostředků v neprospěch humanitních a společenskovědních oborů a jejich dlouhodobé podceňování v českém veřejném prostoru, bych rád upozornil ještě na jeden problém, který se netýká jen českého prostředí. Jedná se o určitou obecnou tendenci k neoliberalizaci vědy, podle které si vědec nebo vědkyně v prekarizovaných pracovních podmínkách musí zasloužit stabilnější a důstojně zaplacený úvazek tím, že bude publikovat excelentní vědecké výstupy a získávat pokud možno evropské granty. Tenhle tlak na nadprůměrný výkon za odměnu, která nepokryje životní náklady, je nejen dlouhodobě neudržitelný pro nás pracovnice a pracovníky, kteří jsme mnohdy na samé hranici svých sil, ale v posledku nemůže vést ani ke kvalitnímu výzkumu. Jak nedávno napsal kolektiv autorek a autorů v prestižním časopise Nature: „Akademická struktura s vysokým podílem krátkodobých smluv, nejistými pracovními podmínkami (…) a neplacenou prací představuje překážku pro kvalitní výzkum.“ Přílišná závislost na vysoutěženém grantovém financování také podle kolektivu příliš orientuje vědeckou činnost směrem k extrémní kompetitivnosti a na úkor spolupráce, která je přitom pro vědeckou práci zásadní. Věda je totiž ze své podstaty „kooperativní činnost, která zároveň vyžaduje stabilitu“.

Kromě radosti z bádání a z učení jako z činností ze své podstaty zdůrazňujících spíše spolupráci než soutěživost, kterou si stále uchovávám navzdory prekérním podmínkám, vidím naději v tom, že i díky odvaze a kolektivní akci odborů a pracovnic a pracovníků humanitních a společenskovědních fakult/ústavů se neoliberální diskurs ospravedlňující excelentní vědu za nedůstojnou odměnu začíná zpochybňovat a že se i materiální podmínky naší práce konečně stanou důstojnými. Nic z toho ale nenastane bez politizace našich pracovišť, proto bude také důležité, jak dopadne náš společný protest plánovaný na 28. března.

Autor je vědecký pracovník a vysokoškolský pedagog.