No a takhle my si tu žijem

Je to bílé a je to na stromě. Co to je?
Je to lednička. A víte, proč tam je?
Protože je moje a já si s ní můžu dělat co chci.

Má humor hranice? Můžeme se smát nemocným? Není to hezké, ale někdy se člověk neudrží. A když už to tedy musí být, tak jak moc může být objekt nemocný? Třetí a čtvrtý stupeň invalidity ještě jdou, nebo už je to příliš? Byla jsem párkrát na „dovolené“ s opravdu nemocnými lidmi a ti mají nekonečný smysl pro humor, protože s ním je život snesitelnější. A co takové náhlé úmrtí? Je to smutné, ale někdo má pech a věřím, že kdyby předem věděl, že ho přejede záchranka nebo uklouzne na banánu, smál by se sám. A co vražda? Pokud řeknu, že na mě je to už moc, tak nemám smysl pro humor?

Jsem milovník černého humoru. Třeba tento vtip je několik let mým oblíbeným:

Žije jeden manželský pár, ale i přes velké přání nemohou mít děti. I tu se poštěstí a narodí se jim hlava. Když slaví už několikáté Vánoce a rozdávají se dárky, přijde řada na hlavu. A tak se přikutálí ke stromečku a s očekáváním rozbaluje svůj dárek. Když vtom sklesne, zesmutní a říká: „Ach jo, zase čepice…“

A co taková blbost? Že už je to staré? No jo, ale bezedné! Nevím jak vy, ale mám dojem, že poslední dobou se nám blbost legitimizuje a vydává se za jedinečnost. Tváří se, že je to druhý pohled na věc, a samozřejmě se najdou další, kteří s tím souhlasí, protože tomu rozumí. A když na to přijde, možná z toho bude konspirační teorie jako Brno!

Věra Horváthová Duždová, foto: osobní archiv

Tento měsíc mým světem hýbe bizár, blbost a absurdita. Pozvolna to začalo prezidentskými volbami. Nasávám ji. Jsem jí dočista celá zmáčená. Většinou mám morální zorný úhel a na mysl vyvstávají takové ty otázky: Jak hluboko jsme klesli? Proč dáváme očividně psychicky nemocným lidem takový prostor? Kde je poptávka, tam je nabídka… Ale čas od času má mysl odhodí všechny zásady a zábrany a řežu se o sto šest. Navíc pokud chcete tato videa nebo výroky sledovat, morálku hoďte do koše. Během posledních let se i člověk bez smyslu pro humor řeže taky. A tak jsem se vyzbrojila, půjčila si od hobita Pytlíka mithril, doufajíc, že mě tento magický kov ochrání, a „šla na obhlídku“.

Několik dní jsem byla doslova v křeči od smíchu. Ale teď už toho mám dost. Člověk si tohle nemůže dopřávat dlouho. Proto volím prostý vtip:

Sedlák přijímá nového kočího: „A rozumíte koním?“
„Proč? Něco říkali?“

A pak přišla rošťácká myšlenka, že by všichni aktéři mé švandy bydleli na jednom místě. „Co takhle ulice? Né, to je málo, dej prostor své fantazii, Věruš,“ řekla jsem si. Pojďme je tedy zasadit do vsi jménem Ztracenov. Tato líbezná dědinka leží na úpatí hory Balast, jež je známá svými výpary, které mají blahodárný, leč neprokázaný vliv na mozkovou činnost. Ves je půvabná a útulná, každý dům má před sebou zasazen košatý strom. Tuhle vidíme lákavá rudá jablíčka, tamhle hruštičky. Na dalším rostou klobásky a tady, přátelé, asi bydlí pan poslanec Andrej Babiš. A nechybí nám tu ani místní park. Už zdáli voní. Škoda že to nemůžete cítit. Mísí se zde vůně růží, stále čerstvě posekané trávy a sem tam na veřejně tajných místech najdeme i jinou travičku. A u ní se to schází. Poblíž je hned autobusová zastávka, takže si čekající krátí čas vyčkávání na spoj. A to se potom všem pracuje a vymýšlí!

Všichni si rozumí, každý si může dělat, co chce, a čím větší nesmysl vynaleze, tím větší ocenění dostane. Ráno se probudí a u svých dveří najde uzené koleno. V Americe najdou lidé před dveřmi noviny. Tady uzené koleno. A každý podle zásluh, proto někdo obdrží jen vepřové koleno zadní, jiný zase pár kilo hovězí svíčkové. Kdo mu ho tam pokládá, se jistě neví, ale starostka Jolanda kvůli tomu často vykládala karty, aby to zjistila, ale viděla jenom „velký špatný“. A toho se bála. Často říkala, že to není „normární“. Její místostarosta Jaromír Soukup stále pátrá, má jistá podezření, vlastně podezírá všechny. Mohlo by se zdát, že trpí paranoiou, ale má vše pod kontrolou. O tom svědčí jeho tisíc pořadů s jeho jménem a účastí. Má doma hodně svíčkové. Na kraji Ztracenova ve vysokém komínu bydlí Tomio Okamura, který už v roce 2010 vymyslel cestovní agenturu pro plyšáky s mezinárodní expanzí. „Součástí každého zájezdu je každodenní e-mailová komunikace s plyšákem,“ informoval Okamura. Za dva roky vstoupil do vlády. Ovšem hlavní cenu si odnáší všudypřítomná Shopaholicadel, ke které není slov. To se musí vidět. V našem Ztracenově žije hodně lidí. Občas zajde i pan Zeman. Nelze se nyní všem věnovat. Ale věřím, že prostor na ně opět přijde.

No a takhle my si tu žijem.

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.