Smrt by mu přinesla „jiný“ život

Na obálce knihy Gloret (Dauphin, 2010), kterou vytahuji z knihovny, je mezi jmény osmnácti spisovatelů i jméno Zdeňka Riegera. Ta kniha je drobným pomníkem generační básnicko-prozaické skupiny dvou desítek přátel a přítelkyň svého času stmelované třemi „supergloret stars“: Huptychem, Leblem a Šimanovským. V antologii vzpomínek, veršů, prozaických textů, fotografií a medailonů najdeme Riegerovy verše:

Pojďme si hrát na motýlka
bláznícího v letu
Nezbude nám ani chvilka
na pietu

ani na ten vřelý úsměv
vylepený do tváře
který jednou ani bolest
ani smutek nesmaže

V té básni je celý on: dětský, hravý. Když ho pozřel Alzheimer, v centru pro stejně postižené prý bavil babičky a dědečky. Každému porci radosti! Ale to byla až poslední desetina jeho života. Oficiálně vydal jednu sbírku Radši, debutoval jí ve čtyřiatřiceti letech. V těsném závěsu za přítelkyní z Gloreta, mladší Zuzanou Trojanovou (Hoře z nerozumu). Sbírky vyšly v letech 1980 a 1981. Díky Mladé frontě a brněnskému Bloku bylo možné kupovat tenkrát již zase krásnou poezii, včetně nových sbírek Mikuláška, Holuba, Skácela. Na ty se stály fronty. 

Kdo ví, proč vlastně nevydal sbírku další. Rozhodl se radši skromně mlčet (takový byl) než se vnucovat, ale básně psal. V jednom dopise si mi postěžoval, že má básní metr a půl, ale nestíhá je přepsat. Přesto některé uspořádal do sbírek a vydával je vlastním nákladem, se svými ilustracemi, ve svých nakladatelstvích „na koleně“, Andragosu nebo ENJE. Takto vyšlo To nejisté. 

Jeho smrt mi něco přinesla. Připomněla mi, že jsme si hodně psali. Hodiny a dny teď pročítám naše dopisy a nepoznávám, kdo byl jejich odesílatel a kdo adresát. Nejsem já tehdejší také po smrti? Na každý pád žiju jiný život.

V jednom z dopisů objevuji zmínku o Gloretu. Když ten dopis Zdeněk píše, je mu pětapadesát a ohlíží se za svobodným mládím v nesvobodné kleci: „Kde jsou časy, kdy jsme se setkávali s Gloreťáky a budovateli Galerie H a s 12/15 výtvarníků, kde že jsou časy, co jsem pořádal setkání nás všech v hospodě U Šumavy (prej to na mě pak někdo píchnul, někteří z nás se hned pos*ali, ale bylo to příjemné — chodil tam Huptych, Kukaň, Šimanovský, Berková, Novák, Hůlovi, Růžička… Kde že jsou časy, kdy jsem přivedl Gloreťákům na Bulovku básníka Holuba a k Berkům Ivana Klímu (jeden z Gloreťáků nepřišel — bál se)… kde že ty časy jsou.“ Dnes mohu prozradit, že byl terapeutem Saši Berkové. A pomáhal i dalším.

Ustavičně si pohrával se slovy. Když básník dojíždí patnáct let dennodenně do práce autobusem, to se mu to hraje. Píše mi: „Jezdím z Mělníka do Prahy a zpět s některými stejnými lidmi — a ani nevím, kde a co dělají, jen si to představuji a dávám jim jména: Sošná, Indián, Dívkadívka, Frantatichý, Kovboj, Skřet, Minelijová, Meriel, Ruska, Letec, Ženažena (ta už nejezdí — porodila dítě), Polka, Káma… Už jednou jsem napsal prózu o dojížděčích… Nedávno jsem potkal Sošnou u Bílé labutě a beze slova jsme se plaše pozdravili, jako by se nic nestalo. A nic se nestalo — vyměnili jsme si ten nejkratší správný pohled jako dva absolutní cizovci. Ach jo.“ Cítil se být sám.

Gloriet je drobná průvětrná stavba v parku, z níž je výhled do okolí. A upomíná na francouzský výraz pro slávu, možná i pro polní trávu. Smrt přítele mě zavádí jinam. Říkám si, že nastal čas podívat se víc na drobné slávy posléze pozapomenutých básníků, na jejich gloriety. Kam je jejich básnictví vedlo? Jak je provázelo? Kudy vedly jejich cesty — až k bráně s nápisem U Alzheimerů?

Tak tedy vážně: Našel by se někdo, kdo by vydal nevydané texty Zdeňka Riegera, dvojjediného psychoterapeuta-básníka? Editorovi bych byl nápomocen, protože… Protože bychom radši neměli některé skutky odkládat; vždyť klec je pořád na spadnutí (což je aluze na název knižně vydané korespondence Antonína Přidala s Janem Zábranou). Zdeněk Rieger by si zasloužil vydat, co za života skromně nestihl. Smrt by mu přinesla jiný život.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.