Odjinud: Freedland, Hollis, Schwartz
Co nového i starého byste si mohli přečíst v češtině, už víte — i díky našim zprávám, recenzím či tematickým článkům. Pro případ, že by vám to nestačilo, přicházíme s novým seriálem, ve kterém vám bude překladatelka Sylva Ficová přibližovat anglicky psaná díla. Uvedené knihy tak mohou sloužit jako tipy pro čtenáře i nakladatele.
Když jsem loni v Norsku viděla na policích snad všech knihkupectví vedle sebe tituly v norštině i angličtině — podobně jako na Slovensku slovenské knihy vedle českých —, přišlo mi to nejen záludné, ale i odvážné. Zaprvé tak v zemi čtenářů, kteří mohou číst ve více jazycích, může klesnout počet překladů a zadruhé se místní literatura nutně nevyhne srovnání. V tomto seriálu si na virtuální police vyložíme knížky psané v angličtině, které by do české kotliny mohly přinést závan inspirace, ne-li rovnou průvan.
Bránit oběti
První z nich je životopis s názvem The Escape Artist: The Man Who Broke Out of Auschwitz to Warn the World (Mistr útěků: Muž, který uprchl z Osvětimi, aby varoval svět). Jeho autor Jonathan Freedland píše pro The Guardian a spolupracuje s BBC a úplně neznámý není ani u nás — před více než deseti lety mu v českém překladu vyšlo hned několik románů. Hrdinou Freedlandovy nejnovější knihy je Rudolf Vrba, který se narodil v roce 1924 jako Walter Rosenberg. Pocházel z topoľčanské židovské rodiny a ve čtyřicátých letech se několikrát pokusil prchnout před nacisty — poprvé v sedmnácti, kdy si naivně myslel, že se přes Maďarsko a Jugoslávii dostane do Anglie, podruhé ze sběrného tábora v Novákách, kde se ocitl po zadržení pohraničníky, a potřetí spolu s Alfrédem Wetzlerem z koncentračního tábora v Osvětimi.
Svůj poslední útěk později popsal v knize Utekl jsem z Osvětimi, která v češtině vyšla hned dvakrát. Freedland začal svou knihu psát v roce 2016, tedy „v době postpravdy a fake news“, aby svému hrdinovi umožnil „uniknout počtvrté“ — „před naším zapomněním“. Barvitě a detailně líčí nejznámější část příběhu, poměry v Osvětimi, samotný útěk obou mladíků i to, jak jejich svědectví sice nevedlo k přímé akci Spojenců, ale zachránilo dvě stě tisíc životů. S citem a věrně však také popisuje Vrbovo mládí v Topoľčanech i jeho občas bouřlivý život v poválečném Československu, Británii a v Kanadě — vycházel přitom z méně i více známých dokumentů a z rozhovorů s oběma hrdinovými manželkami. O tom, že jde o přinejmenším pozoruhodnou knihu, svědčí její nominace na několik literárních cen a nemálo nadšených recenzí. U některých scén si navíc nutně budeme klást otázku, nakolik se po holokaustu vlastně změnil svět a jestli jsme dnes skutečně schopni a ochotni bránit oběti válečných zvěrstev.
Přítelkyně Emily
K životopisům bychom — alespoň podle názvu — mohli řadit i další knihu, The Waste Land: A Biography of a Poem (Pustá země: Životopis básně). Jak už název napovídá, jde o pokus rekonstruovat vznik jedné z nejvýznamnějších novodobých básní, Pusté země (The Waste Land) T. S. Eliota, která loni slavila sto let od svého prvního vydání v časopisu Criterion. Překvapivě čtivou a dobře vyargumentovanou koláž úryvků z Eliotových zápisků, literárněkritických výkladů a interpretací napsal Matthew Hollis, britský básník, editor a autor oceněného životopisu Dylana Thomase. Při práci využil také více než tisícovku dopisů T. S. Eliota adresovaných jeho první lásce a dlouholeté přítelkyni Emily Hale, jež v roce 2020 konečně zpřístupnila Princeton University. I díky nim se dozvíme nejen o sociálním a literárním kontextu vzniku Eliotovy básně, ale i něco o osobním životě samotného autora — o nenaplněnosti jeho manželství s Vivien Haigh-Wood nebo o jeho depresi i pokusech ji léčit, jež ovlivnily i zvukovou stránku celé skladby.
U některých zdánlivě neproniknutelných pasáží básně (kterou autor zařadil na konec knihy) tak můžeme odhalit, že Eliot nebyl ani zdaleka takový misogyn, jak se na první čtení může zdát, a že ani jemu nebyla cizí romantika. Dojde nám například, že „hyacintová dívka“ v prvním zpěvu Pusté země je nejspíš literárním obrazem Emily Hale, kterou osm let po vydání básně vybízel, aby si tyto verše přečetla znovu: „Vždycky budu psát především pro tebe.“ Emily — „my friend“ — ostatně básník oslovuje i v samotném závěru skladby, kdy si čtenáři uvědomí, že její starší české překlady znějí sice zastarale a nezachovávají rýmy, jejich autoři však logiku básně pochopili lépe. Zatímco u Jiřího Valji, Zdeňka Hrona a nově i Petra Onufera čteme o „příteli“, v Pusté zemi Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého i v neúplném překladu Jiřího Koláře a Jiřího Kotalíka jde správně o „přítelkyni“.
Mezigenerační příběh
Jako svého druhu životopis se dá číst i odvážný román neromán After Sappho (Po Sapfó) Selby Wynn Schwartz, který se objevil mezi nominacemi na cenu Booker Prize 2022. Jak autorka sama v jednom rozhovoru uvedla, její kniha je vlastně o „notorických čtenářkách“, které v literatuře hledají a nacházejí inspirativní, provokativní a okouzlující vzory. Největší naši pozornost získává Virginia Woolf, spisovatelka a provozovatelka pařížského literárního salonu Natalie Barney, jedna z prvních autorek takzvané autofikce Sibylla Aleramo a její přítelkyně, dramatička a básnířka Lina Poletti.
Vyprávění přitom neplyne — jak bychom asi čekali — ve třetí osobě (jedno kterého čísla) ani v ich-formě, ale poněkud nečekaně v první osobě čísla množného: „Nejdřív jsme si změnily jména. Rozhodly jsme se pro Sapfó… Četly jsme ji ve škole na hodinách věnovaných básnickému metru.“ Formálně je celá kniha rozdělena do dvaceti kapitol a každou z nich tvoří hned několik výjevů či medailonků nazvaných podle jednotlivých postav či literárních děl. Každý z nich by obstál sám o sobě, postupně však rozvíjejí děj — nebo spíše vývoj — „mezigeneračního příběhu“ (jak trefně uvedla porota Booker Prize), jaký v anglicky psané (natož české) literatuře nemá obdoby.
Autorka je překladatelka.