Ekstase

Skupinka dlouhých, tmavých vlasů se na vzdálenější straně polštáře svíjí pořád stejně, jako by na ně nefoukal vítr a nepadal déšť. Jemně kontrastují se sněhobílým povlečením. Jako pukliny v tvém spánku, kterými jsi nejspíš utekla, a místo tebe zase přišla tahle podivná doba.

Zavřu oči, abych se uklidnil, a je mi trochu tepleji, ve vlasech mě chladí proud větru a šum moře se promění na svištění ubíhající krajiny. A tak se pomalu otočím a ty sedíš vedle mě, řídíš a já jsem tvůj spolujezdec. Tak jsi to stejně měla vždycky nejraději a já nikdy neprotestoval.

Jakub Šponer: Ekstase
Paseka, Praha 2023

Řekla jsi něco ve smyslu, že se nám zbraň určitě bude ještě hodit, že je důležitá nejen pro naše bezpečí. Já si to ale vážně nemyslím a zatím nad suchou krajinou zvolna zapadá slunce a vzedmutý prach za námi nás prozradí případným pronásledovatelům.

Všechno mi to zase připadá jako sen. Odhodím zbraň na zadní sedadlo, postavím se na místě spolujezdce a rozhlížím se po vysněné krajině. Vzala jsi mě tam, kam jsem chtěl už tak hrozně dlouho jet, v očích ti hoří plamen a pravá noha odhodlaně stojí na pedálu plynu. Jedeme krajinou bez zatáček a jsme jediný provoz v téhle zapomenuté pustině. Nepustíš nohu z plynu. Ptáš se, jestli jsem už konečně spokojený, a víš, že tak úplně nejsem a nikdy nebudu. Není to od tebe fér, ale vím, že to nemáš jednoduché a že ti společný život se mnou musí brát hodně sil. Už tě zase vidím. Nebaví tě, jak těžké je se mi zavděčit, zase to předčasně vzdáváš a zlobíš se na mě.

A tak to zkouším znovu. Zavírám oči, vlasy mi čechrá divoký vítr a čelo spaluje prudké slunce. Tohle přece musí být ono! To musí být to místo! To místo, kde si padneme kolem krku a zapomeneme na všechny problémy, hádky a smutky, které jsme si kdy navzájem způsobili.

Otevřu pomalu oči a připadá mi, že stojíme na místě, krajina se už několik desítek kilometrů nezměnila, prameny těch tvých tmavých vlasů ti poletují kolem tváře a ten největší žužláš v puse jako ovocné lízátko.

A zase ti to sluší. Cítím se s tebou docela bezpečně. I kdybychom teď narazili do skály nebo píchli pneumatiku a auto se s námi několikrát převrátilo, byl bych rád, že jsem tady s tebou.

Myslím, že tohle je ta vůbec nejupřímnější forma lásky, jakou jsem schopen ti vyjádřit.

A tak se rozhlížím na sedadle spolujezdce a sleduju, jak se krajina za námi stává historií a s ní i něco z nás dvou. Zůstává po nás jen prach a spálené palivo a vyprahlá krajina kolem se dívá a je jí to celkem jedno.

Ty se díváš taky, ale dopředu a s tím mně známým ohněm v očích, vidíš až někam mnohem dál než já, nikdy by tě nenapadlo zabrzdit, zpomalit nebo se ohlédnout. A když se mě ptáš, jestli jsem už konečně spokojený, řeknu jen, že nevím.

Zastavila jsi u silnice a jsme jen malý kousek od toho, aby nás spolklo zlaté obilné pole. Večerní vítr v něm češe mučivě dlouhé vlny. Vystoupil jsem z auta a s první vlnou ke mně dorazil i divný pocit, co se mi tak často vrací. Zastaví čas a uvězní mě, moc bych si přál myslet teď chvíli třeba na tebe, ale nejde to. Zavřu oči.

První vlna odpluje a vezme si s sebou kus mojí paměti a já nevím, proč tady teď spolu jsme. Se zavřenýma očima si představuju horizont nad polem. Určitě je tak tenký, že jde sotva zahlédnout. Slyším, jak kolem nás šumí obilí.

Když jsi ke mně přišla a zeptala se, jestli si nechci vzít tabletu, začal jsem tě zase trochu nesnášet. Jako vždy jsem odmítl, pokaždé mě to odmítání unavuje. Pořád nechci otevřít oči a slyším jen, jak mocně hltáš vodu, zapíjíš tabletu, a cítím, jak tvůj oheň slábne a být s tebou bude trochu jiné než doteď.

Ich bin eine Frau, opakuješ si několikrát nahlas. Otevřu oči.

Ty jsi opřená o auto, ruce máš propletené do sebe jako vlákna provázku a díváš se zpříma a rovnou do mě, někam do mého úplného středu, tam někde jsem vznikl a tam někde se skrývají všechna tajemství, o kterých ještě sám nic nevím, a řekneš: Du bist ein Mann. A z toho středu náhle vychází teplo. Hřeje mě po celém těle, protože někde tam se rozhodlo, že s tebou zase půjdu, kam budeš chtít.

Silný vítr zvedá prach z krajnice. Natáhneš se pro pušku na zadní sedadlo a utíkáš do pole. Prorážíš mraky klasů a stébel a mně v hlavě hraje hudba vyhánějící ticho, které mi poslední roky přináší spíš úzkost než klid, protože jsem si na něj už odvykl.

Cítím se jako ve filmu a to je nejspíš to, co lidi celý život chtějí. Ten pocit ve mně zastaví čas a představím si, že teď najednou vše dává smysl, že konečně nastal ten vrcholný okamžik, který se děje jen zřídka a čekání na něj bylo to jediné, co mě drželo při životě. Všechno kolem vypadá pořád stejně, ale dívám se jinak.

Když už se mi ztratíš z dohledu, vydám se pomalu cestou, kterou jsi v poli vyšlapala, a v hlavě se mi rozezní naše oblíbená písnička. Za chvíli musí přijít vrchol téhle scény: všichni místní farmáři tě budou nesnášet a najdou si tě a budou ti chtít ublížit; všichni ti venkovani ve špinavých košilích, co v hubě žvýkají stéblo, kterých se tak hrozně moc bojím. Samozřejmě, že tě ochráním, i když vážím o dvacet kilogramů méně než ten nejhubenější z nich a o všechny svaly a sílu už jsem dávno přišel, protože své tělo dlouhodobě systematicky zanedbávám a postrádám jakoukoliv motivaci k cvičení nebo zdravé stravě.

Jdu pomalu za tebou vyšlapanými klasy a z těch myšlenek mi po zádech rychle proběhne mráz a zastaví se na levém temeni, což obvykle znamená, že jsem vzrušený strachem, který je spíš příjemný než panický. Nebe nade mnou už je zarudlé jako okolí zanícené rány a to pode mnou pomalu černá a ztrácím o něm přehled. A tak mi nezbývá než zhluboka dýchat. Podrážděnou oblohu křižuje hejno černých ptáků, co krákorají a hlučí a hlasitě na sebe upozorňují, ale snažím se nevšímat si jich tolik.

Chci tě jen najít a říct ti, abychom už šli zpět, že bude za chvíli tma a měli bychom najít místo, kde přespíme.

Du bist ein Mann! zakřičíš a směješ se, když mě vidíš přicházet, ležíš v kruhu snad někde uprostřed pole, záda máš podepřená lokty tak, abys mě viděla zpříma. Zastavím se u vchodu do tvé polní komnaty a napadne mě jen, že už se těším, až konečně půjdeš i na druhou lekci toho jazyka. A jak ti to zase sluší, i v tom pološeru, kdy vidím jen odlesk tvých očí a bílou zář zubů, protože se usmíváš. Schováš lokty podél těla, položíš hlavu na slehlé obilí a klidně zavíráš a otevíráš oči na šedorůžovočervenofialový gradient nebe.

Vypadáš klidně. Zkroceně. Spokojeně. Smířeně.

Vychází v únoru 2023.