Rozhovory o neporozumění

Petr Pithart je dlouholetý politik, kterého někteří považují, jak sám přiznává, za politika slabého, příliš „literárního“ a málo praktického, dokonce za „ústupného měkkýše“. Druzí ale v tomtéž vidí nesporné kvality a nacházejí v něm jednoho z mála českých politiků, který je schopen kritické sebereflexe a je stále intelektuálně inspirativní. Asi i proto si jej novináři různých generací vybírají k tomu, aby s ním vedli knižní rozhovory. Po Janě Klusákové (nar. 1941) a Martinovi T. Zikmundovi (nar. 1966) je to nejnověji Andrea Procházková (nar. 1995) z Respektu v knize s názvem Podnik s nejistým koncem.

Andrea Procházková — Petr Pithart: Podnik s nejistým koncem. Knižní rozhovor s Petrem Pithartem
Academia, Praha 2022

I tady se Pithart prezentuje jako intelektuál, jenž sám sebe stále zpochybňuje a trýzní, třeba někdejším vstupem do komunistické strany: „Říkám sám sobě, co blbnu, že už je to dávno passé. Ale vždy, když se proti mně někdo ozve s touto námitkou, jsem z toho na pár dní špatný a mám chuť za tím člověkem zajít nebo mu sepsat, proč jsem to udělal a že toho lituji a vždycky litovat budu.“ Nové je v knize přirozeně především to, jak pojmenovává vývoj v posledním desetiletí (rozhovor se Zikmundem Ptám se, tedy jsem vyšel roku 2010). Vyrovnává se se vzestupem populistů typu Trumpa či Babiše, který mu prý také osobně nabízel spolupráci. Během jejich setkání se mu Pithart údajně snažil vysvětlit, jaký je rozdíl mezi státem a firmou. Babiš mu ale nerozuměl, asi po tři čtvrtě hodině hovor náhle skončil. 

Zmiňuje i některé osobnosti, které se načas či trvale k Babišovi skutečně přidaly, jako Jan Macháček, Jiří Zlatuška či Robert Pelikán, ve kterém viděl nadějného advokáta s přesahem mimo právo. Jednou mu prý chtěl v České televizi osobně sdělit, že ačkoli je v hnutí ANO, dělá na ministerstvu spravedlnosti dobrou práci: „Jenomže se zrovna v televizi řešila otázka sprostoty Babišových výroků a jeho vulgární komunikace s okolím. […] Viděl jsem, jak jde se skloněnou hlavou jako zbitý pes, očividně neměl radost, že ho musel hájit… Byl to moment osobního ponížení.“ 

Pithart obecně dějinnou úlohu byť sebevýraznější osobnosti nepřeceňuje. Naopak zdůrazňuje význam zdánlivě drobných náhod. Kupříkladu je známo, že argumentace Charty 77 byla ve velké míře založena na tom, že zástupci Československé socialistické republiky podepsali takzvaný helsinský protokol. O dokumentech z helsinské konference se ovšem autoři Charty 77 dozvěděli až po měsíci, kdy už její text sepisovali. Jinde si Pithart zase všímá, co může způsobit obyčejný zasedací pořádek při jednání ministrů. 

Kniha je v tomto smyslu i nevšedním průvodcem po nedávných českých dějinách. Ostatně hned v úvodu Andrea Procházková deklaruje, že kniha může být chápána i jako jakési pokračování Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida. Pitharta si prý vybrala coby účastníka významných událostí, který o sobě i jiných vypráví „bez černobílého vidění a falešného chlácholení“. Některé skutečnosti v rámci dramatizace a kýženého vyprávěcího efektu ale i Pithart poněkud upravuje. Kupříkladu když tvrdí, že v Evropě jsou jen tři dvojice národů, které mají tak podobné jazyky, že se skoro nemusejí překládat, a přitom spolu nevedou fyzické války. Což je nepřesné, protože podobných příkladů samozřejmě najdeme více. Téma ne/porozumění ovšem implicitně prochází celou knihou, protože každý z aktérů zastupuje odlišnou generační zkušenost. Andrea Procházková se ptá jako člověk, který komunismus nezažil, na což Pithart v jednom bodě reaguje bezradným zvoláním: „Nechápu, na co se ptáte… Vidím, že máte o té době hodně divoké představy… Ztrácím důvěru v to, že se lidé přes tak dlouhou propast času vůbec kdy domluví.“ 

Některé otázky či námitky Procházkové jsou možná až naivní (a je poněkud překvapivé, že je klade vystudovaná právnička). Třeba když mu předhazuje, že komunistickou stranu měli před volbami roku 1990 zakázat „a mohlo být po problému“. 

Na jiných místech se ale v knize odehrává celkem poutavý a oboustranně kultivovaný mezigenerační dialog. Tématy jsou tu též hnutí MeToo či manželství pro stejnopohlavní páry. Pithart se v něm projevuje jako přemýšlivý konzervativec, který se s liberální novinářkou v mnoha věcech neshodne, ale kupříkladu nemá problém uznat prostý fakt, že koncept rodiny se neustále proměňuje a proměňovat bude. 

Kniha samozřejmě v některých bodech opakuje leccos z toho, co zaznělo už v předchozích Pithartových (knižních i jiných) rozhovorech, ale někdy to klade do nových souvislostí a více dané události přibližuje mladším čtenářům. Pithart se tak i zde projevuje jako člověk s bohatou pamětí, neideologickým viděním světa a inspirativní, až sebetrýznivou sebereflexí, který má stále co říct.