Divoká drsnost zdejších lidí

Z Broumova jsou vidět hory, které hraničí s Polskem, a různé vesnice v údolí, propojené klikatými cestičkami a silničkami, jak je Hostovský popsal ve svém románu. 

„Horské městečko, které po dva měsíce ohrožoval a děsil neznámý žhář, jmenuje se Zbečnov. Leží mezi kopci s modrošedými a zelenými pruhy nedohledných lesů na samých pruských hranicích. Je to zapomenuté hnízdo, právem přehlížené, neboť se v něm nenarodil žádný slavný muž ani žena, nemá v celém okolí jediného barokového zámku, ani středověkého hradu, ba ani památných rozvalin.“

A já jsem si říkala, že když je v Broumově obrovský klášter a nedaleko náchodský zámek, tak proč by psal takový odstavec… Také jsem viděla, jak proměnlivé je zde počasí. Jak Hostovský psal:

„Jací lidé zde žijí? Chytráci a chudina, nešikové a bohatci jako všude na světě. Sedláci, chalupníci, řemeslníci, obchodníci, úředníci z pošty, dráhy, spořitelny, učitelé, nádeníci a pak ubožáci, jejichž povolání je proměnlivější než počasí toho kraje. (…) Vítr je v těchto končinách domovem. Věčný, širokodechý vítr, slyšitelný a neposedný i tehdy, když zaspí svou zlost, sám sebe zkolébav ve vánek. Čuchá lesy, rve klukům draky z rukou, škádlí rybník, na chvíli nedá pokoje oblakům, je hádavý a zlomyslný.“

No, já si nemyslím, že by vítr byl zlomyslný, ale určitě nám rozmarně přiváděl a odnášel mraky a každých pár dní libovolně měnil tlak vzduchu.

Nejvíc jsem si ale vzpomněla na tento odstavec:

„Lidé z tohohle kouta naší vlasti těžko najdou mimo svůj domov přízeň. Říká se o nich, že jsou nevlídní a že mluví ošklivým jazykem, jenž dráždí citlivé nervy vulgárními výrazy a plebejským přízvukem. Nevím, kolik je na tom pravdy. (…) Proto se také domnívám, že spíše než zkomolená mluva zdejšího lidu a spíše než jeho horská drsnost poškodily pověst zbečnovských občanů mnohé nedoslýchavé uši a leckterá křivá huba.“

Elena Buixaderas, foto: René Volfík

Ano, ta horská drsnost… O víkendu jsem při procházce mezi několika vesnicemi narazila na malou hospůdku, kterou jsem objevila jen náhodou, když jsem na mapě v mobilu hledala cestu. Vešla jsem do zahrádky, u dveří bylo několik dětí, které se na mě překvapeně podívaly. „Dobrý večer,“ řekla jsem jim. Ještě více však byli překvapeni tři štamgasti, kteří tam seděli. Dívali se na mě jako na zjevení. Jeden z nich, kterého jsem tipovala na majitele, se na mě zamračil, jako by chtěl říct: „Co tady děláte? Neobtěžujte!“

Po tolika letech v této zemi jsem si zvykla řešit všemožné surreální situace, které mě děsily, když jsem přijela a nemluvila tímhle prapodivným jazykem. Tak jsem řekla: „Je možné si tady dát něco k pití, nebo ne?“ „Jo jo…“ Tak jsem se posadila. „Co to bude?“ „Malý pivo, a zaplatím rovnou.“ To byla chyba. Zoufale se na mě podíval, jako by ta námaha jít pro pivo za dvacet pět korun za to nestála. U vedlejšího stolu seděla matka dětí, které jsem viděla u vchodu. Řekla mi: „Nedělejte si starosti, prostě nejsou zvyklí, že sem chodí někdo cizí, tady nevídáme neznámé tváře.“ Dala jsem si tedy pivo po dlouhé slunečné procházce okolím, napsala báseň a vydala se zpět do Broumova s ​​myšlenkami na další scénu ze Žháře, kde neznámá dívka poprvé vstupuje do hostince U stříbrného holuba.

„Až posléze přišel ke Stříbrnému holubu někdo, kdo je vytrhl z jejich přízračného procitnutí. Neznámý host. Všechny oči se k němu obrátily jako k cizinci, jenž vstupuje na světlo z nečasu a z noci.“

A pak přijde pondělí. A já píšu:

Uklízečka mě překvapuje ve sprše, snaží se vejít do koupelny, ale ta je zamčená, protože jsem uvnitř. Když vyjdu ven, podívá se na mě zamračeně, jako bych jí schválně nedovolila dělat její práci. „Přinesla jsem vám čisté ručníky, ale budu potřebovat ty špinavé.“ A ukazuje na ty, které ještě mám na sobě. A pak mě napadá ten „ošklivý jazyk, jenž dráždí citlivé nervy“ a ta „divoká drsnost zdejších lidí“, jak popisuje Hostovský. No tak, není to až tak hrozné… „Hned to bude,“ říkám s úsměvem a se svým zvláštním přízvukem. I když v duchu myslím, „Rozkaz!“ a skoro se mi chce zasalutovat.

Nevím, jestli Hostovský mluvil o těchto končinách, nebo ne, ale zdálo se mi, že ano, i když musím dodat, že následující pondělí, deštivé a přinášející migrénu, se na mě uklízečka usmála a řekla mi, že den pláče. Myslím, že kdybych tam zůstala déle, dokonce bych se s místními spřátelila.

Přinesla jsem si Lautréamonta
s očekáváním, že Maldoror
mě naučí důvody zla
Ta strašná touha po pochopení
Hlavu bych uřízla si kosou

Válka je tam stále
A tady to vypadá, že se nic neděje
Turisté s batohy
Ochutnávka vín v klášteře
Obchodní rozhovor u vedlejšího stolu
Smích, který vypadá neslušně
Toto sprosté slunce

Kdyby aspoň pršelo…

Elena Buixaderas se narodila ve Španělsku. Vystudovala fyziku a od roku 1996 pracuje jako vědecká pracovnice ve Fyzikálním ústavu Akademie věd České republiky. Překládá do španělštiny současné české autory, mimo jiné Alexandru Berkovou, Radku Denemarkovou, Jiřího Kratochvila nebo Jana Němce. Její doménou je ale poezie. Z básníků překládala například Václava Hraběte, Violu Fischerovou, Zbyňka Hejdu, Petra Borkovce nebo Jaromíra Typlta. Nedávno dokončila překlad antologie zahrnující výběr z tvorby sedmnácti současných českých básnířek, kterou vydalo ve dvojjazyčném vydání mexicko-španělské nakladatelství Vaso Roto. Sama je také autorkou tří básnických sbírek: A través de los senderos infinitos (Po nekonečných stezkách, 1996), Desconcierto para peregrinos (Zmatení poutníků, 2005) a Las estrellas de Copérnico / Koperníkovy hvězdy (2018). Od roku 2004 organizuje v Praze česko-španělská literární setkání s názvem Luces de Bohemia.

Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence v Broumově, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).