Nejtmavší barva duhy
Doslechla se, že varšavský Dům zábavy a kultury pořádá otevřené klání ve slam poetry. Psát básně, natož ty soutěžní, jí moc nešlo, na to byla „zkažená“ filozofií, přece však dostala chuť si to vyzkoušet. Připravila si pásmo o potraceném plodu. A pokud by při troše štěstí postoupila do druhého kola, měla v záloze jakýsi seznam důvodů, proč je dobré žít na tomhle světě.
Do druhého kola ale nepostoupila. Dostala šestku, šestku, čtyřku, sedmičku a jedna desítka už ztrátu nedotáhla. S lehkým rozčarováním přihlížela výstupům svých přemožitelů. Zas tak dobré jí to nepřišlo: óda na válečné veterány, dialog chlapa se svým břichem, text o tom, kdyby něčí babička uměla rapovat… A když už se během vyhlášení vítěze zvedala k odchodu, byl jako bonus mimo soutěž ohlášen výstup slamerky z ciziny s nezvyklou přezdívkou Serafina.
Ta dívka ještě ani nezačala mluvit, a už ji uhranula. Na rozdíl od ní hrála všemi barvami (ona zásadně chodila jen v černém), z pohybů těla jí vyzařovala nezvyklá suverénnost (přišla si proti ní strnulá), a jakmile spustila svůj slam, zaznělo mrazivé vyznání lásky „mladému fašistovi“, který střílel v jednom bratislavském LGBT+ klubu a mimo jiné tam popravil jejího kamaráda. Ve jménu Boha, rodiny a vlasti — jako by ona a mnozí její blízcí byli pohůnky Satanovými, jako by měli žít v osamění, bez přejícího domova. Ale kdepak, chlapče, něčím jsme lidé stejně jako ty. Můžeme být tvými dětmi, sourozenci, spolužáky, sousedy, ba klidně i nejlepšími přáteli, jen kdybys dezertoval z té své svaté války.
Dívka v černém z toho byla u vytržení. Sama nevěděla, jak to v tomhle směru má, po četbě Foucaulta vlastně nevěřila v sexualitu. Nevěřila ani v osudné spříznění lásky a reprodukce. Co by to bylo za lásku, kdyby jen štvala plodné lidi proti všem ostatním? Stejně tak obroda světa nekolotá pouze pupečními šňůrami, nýbrž má tisíc různých projevů, tisíc barev! Přišlo jí to tak samozřejmé — a přece chodila v černém.
Jen co se Serafina uklonila, podepsala smlouvy a zamířila k frontě na baru, dívka šla za ní a tajemným úsměvem ji ponoukla ke small talku.
— What a great show!
— Thank you. Your poem was about children, right?
Dívku potěšilo, že Serafině utkvěl její text.
— Yes! But I mean, nothing biographical.
— Have you published anything?
— Like poetry? I am more scholar, I must say.
Od baru na ně zahalekal vítěz slamu — ten, který mluvil s břichem —, jestli si dají panáka. Dívka v černém ho zprudka odbyla, chtěla Serafinu ještě chvíli pro sebe.
— First time in Warsaw?
— Even in Poland. I was surprised by all the skyscrapers.
A když si konečně objednaly, vytasila se dívka v černém s tou nejdramatičtější otázkou.
— Do you have a girlfriend?
— Yes, I do.
— So have a nice evening, bye!
A odešla. Nechala Serafinu vedle chlápka s břichem.
Serafina z toho byla zmatená. Vlastně už přestávala být tou okouzlující Serafinou; od chlápka se přesunula zpátky k organizátorům, kteří ale brzo odcházeli domů za dětmi. Slamový sál se proměňoval v popovou diskotéku. Noví lidé ji už nepoznávali, byla jim ukradená. Měla jediný večer v Polsku, který si toužila užít, jenže neměla moc s kým. Dokola se jí vracel obraz té dívky od baru, její přehnaná vřelost i náhlé cuknutí. Ztrácela náladu, po drinku vyrazila do tmy směrem k hotelu a cestou cinkla přítelkyni do Barcelony, aby jí sdělila, jak dopadlo vystoupení.
Ráno se probudila vzrušená, musela si to udělat. Zkoušela si představit anonymní erotické fantazie, doteky a těla bez tváří, jenže i v nich se objevil včerejší úsměv! Lekla se toho, cítila se zvláštně provinile… což ji vzrušovalo o to víc.
U snídaně si dohledala cizí dívku přes Facebook a dala jí zprávou najevo své rozčarování. Dokonce se jí preventivně omluvila, pokud udělala nebo dělá něco špatně. Ale hned vzápětí dodala, že nežijeme v ruských románech, a přece mít přítelkyni není handicap, aby se nemohly normálně bavit.
Odpověď přišla, když už jela k Chopinovu letišti. V překladu: „Zdravím z knihovny! Nic špatně jsi neudělala, neměj obavy. To jen ve mně vybublalo zklamání, protože ses mi instinktivně hodně líbila (což je v mém životě poslední dobou neobvyklé) a shodou okolností bydlím blízko klubu, kde jsme se potkaly, takže jsem měla chuť pozvat tě k sobě na snídani, což není ok, jestli nejsi single. Přeju šťastnou cestu domů!“
Mimochodem dívčin druhý text, který už na slamu nezazněl, začínal slovy:
Dokud je na ulici Jana Pavla II.
erotic exclusive shop,
chci žít na tomhle světě.
Dokud stojí Polsko mezi
Německem a Ruskem,
chci tu žít.
Dokud se střídá noc a den,
chci chodit v černém.
A jednou až Slunce zmizí z nebes,
protože už nebude mít na nájem —
pak se vybarvím.
Autor je spisovatel a performer.