Leden na pultech

„Lidé čtou knihy špatně, špatně jim rozumí, rychle je zapomínají, z přečteného si neberou vůbec žádné ponaučení,“ píše v jednom ze svých románů ruská prozaička Ljudmila Ulická. Její novinka Jákobův žebřík (Paseka) bude jistě knihou, kterou si zapamatujete. Oceňovaná autorka a jedna z kandidátek na Nobelovu cenu za literaturu se v nejnovějším románu, podobně jako ve svých předchozích textech věnuje tématu paměti, a to skrze paměti ryze rodinné. I zde jsou však malé dějiny neúprosně válcovány těmi velkými. Jákobův žebřík se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka. K příběhu vnučky v roce 1975 a jejího dědečka v roce 1911 se přidávají osudy dalších generací. Všichni dohromady skládají mozaiku toho, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území postupně zanikajícího ruského impéria. Ulické román, který již tradičně do češtiny přeložila Alena Machoninová, je nejen spojnicí generací a symbolem obnovené paměti. Je rovněž příběhem, jenž vypráví o prožívání štěstí v jakékoli době — v časech represí, stagnace i chaotické současnosti.

seriál Na pultech

Jhumpa Lahiri debutovala v roce 1999 sbírkou krátkých povídek Tlumočník nemocí, za kterou obdržela řadu ocenění včetně Pulitzerovy ceny. Nyní vychází její román Kde zrovna jsem (Argo). Ačkoliv se Lahiri narodila v Londýně do rodiny bengálských imigrantů a vyrůstala ve Spojených státech, píše v italštině a také z ní překládá (například díla spisovatele Domenica Starnoneho, která česky vydává Kniha Zlín). Její nejnovější knihu do češtiny přeložila Alice Flemrová. Kde zrovna jsem je úsporným románem, který lze číst jako ucelený příběh, ale také jako pásmo volně navazujících krátkých epizod propojených hlasem protagonistky. Tou je svobodná nezadaná žena ve středním věku, pro niž je samota životní volbou. „Samotářství se stalo mým řemeslem. Je to disciplína, snažím se v ní zdokonalit, a přesto strádám. Jakkoli jsem si na něj zvykla, tak mě deptá, bude to vliv mé matky.“ V lyrické próze dává autorka vyniknout svému pozorovatelskému talentu a zavádí čtenáře a čtenářky na rozličná místa, kde mohou potkat sami sebe.

Leden na pultě karlínského knihkupectví Přístav

Románem Všechny řeky v překladu Lenky Bukovské (Paseka) se české čtenářské obci poprvé představuje oceňovaná izraelská autorka Dorit Rabinjanová. Ve své třetí próze, za kterou získala Bernsteinovu cenu pro mladé autory a výroční Izraelskou cenu za hebrejskou literaturu, vypráví o zapovězené lásce mezi izraelskou překladatelkou a palestinským malířem. Ti se potkávají v New Yorku, kde tajně prožívají vášnivý vztah, poznávají město, sdílejí zážitky, ale také stesk po domově. Hranice, které existují mezi jejich zeměmi i rodinami, jako by neexistovaly, ovšem pouze zdánlivě. Titul Všechny řeky se v Izraeli nedočkal pouze řady literárních ocenění a nadšených kritik, ale také skandálu. Spolu s mnoha dalšími díly se dostal na seznam povinné četby pro studenty středních škol, ale na popud ministerstva školství byl z tohoto výběru vyškrtnut. Toto rozhodnutí vyvolalo vlnu nevole a mělo přesně opačný efekt. Rabinjanové román se stal v Izraeli bestsellerem a symbolem ohrožení svobody slova. Pochval se dočkal nejen od kritiků, ale také od nobelistky Světlany Alexijevičové nebo spisovatele Amose Oze.

Jak se žilo v Ostravě před listopadem 1989? Novinka Kudy? Tudy! (Protimluv) je volným pokračováním memoárů spisovatele a disidenta Ivana Binara nazvaných Bezstarostná léta bezradná. Ve své nové autentické zpovědi se soustředí především na léta šedesátá a sedmdesátá. V květnu 1977 odjel Binar vlakem z Ostravy do emigrace ve Vídni, která následovala po podpisu Charty 77. V knize Kudy? Tudy! vzpomíná, co všechno tomuto zásadnímu rozhodnutí předcházelo. Popisuje úděl disidentů v sedmdesátých letech na Ostravsku, své působení v časopisu Tramp, kde byl šéfredaktorem až do jeho zákazu, i kauzu odsouzení členů Divadélka Waterloo kvůli jejich muzikálové parodii Syn pluku.

Na závěr přinášíme tip z konce loňského roku, který by neměl uniknout vaší pozornosti. Jde o knihu jednoho z nejvýznamnějších slovinských spisovatelů 20. století, prozaika a esejisty Borise Pahora. Román Nekropole (Protimluv) patří mezi jeho nejpřekládanější díla, přesto vyšel v českém překladu, jehož se ujal Aleš Kozár, až pětapadesát let po jeho napsání. Boris Pahor patřil ke stěžejním intelektuálním osobnostem slovinské menšiny v Itálii a v jeho díle se odráží všechny hrůzy, které zažil. Prošel si několika koncentračními tábory a právě k této životní etapě se vrací v románu Nekropole, kde jako bývalý vězeň koncentračního tábora Natzweiler-Struthof zachycuje a rozebírá pocity, které v něm vyvolává návštěva tohoto děsivého místa. Historické pasáže střídají naturalistické scény, zároveň se autor nechává unášet v myšlenkách. „Mocný lidský dech provází jasná, strohá preciznost v dokonalé vyprávěcí struktuře, v níž se protíná líčení minulosti — věznění znovu prožívané s nepomíjejícím pocitem hrůzy — a zpráva o dnešku, o návštěvě po mnoha letech onoho asanovaného pekla, z něhož se stalo muzeum a memento sebe sama. Nekropole je mistrovským dílem (pokud lze užívat estetických měřítek u svědectví o absolutním zlu),“ píše v předmluvě románu italský esejista a spisovatel Claudio Magris.

Autorka se věnuje knižnímu marketingu a působí v nakladatelství Paseka.