Základní lidská práva v příbězích
Letos si připomeneme 75. výročí od přijetí „Všeobecné deklarace lidských práv“, právně nezávazného, ale lidsky významného dokumentu, který poprvé a otevřeně přiznal všem lidem bez rozdílu a bez jakýchkoliv podmínek stejná práva na důstojný život. Důležitost dokumentu připomíná kniha „Deklarace“.
Nakladatelství 65. pole ve spolupráci s Post Bellum vydalo v roce 2022 netradiční publikaci Deklarace, která ji pod editorskou taktovkou Zuzany Novikové a Andreje Novika představuje v krátkých příbězích, ilustracích a komentářích téměř padesátky současných českých spisovatelů a ilustrátorů.
Ačkoliv v nakladatelské anotaci můžeme číst, že kniha „přináší (nejen dospělým) možnost nahlédnout Všeobecnou deklaraci lidských práv z různých perspektiv a zároveň vede k zamyšlení, co znamenají lidská práva pro nás samotné“, osobně bych ji adresovala naopak především starším dětem a dospívajícím čtenářům. Vždyť právě oni patří k nejzranitelnějším a často si do dospělosti nesou pokřivené společenské vzorce a stereotypy, vůči nimž se nedokážou vymezit. Ostatně mnozí autoři si jako protagonisty povídek dokládajících jednotlivé články deklarace zvolili přesně tuto věkovou kategorii, neboť právě oklešťování jejích práv se mnohdy snadno alibisticky schová za pseudovýchovné proklamace.
Deklarace, foto: Jakub Pavlovský
Hned první článek deklarace pojednávající o tom, že všichni lidé se rodí svobodni a navzájem si rovni co do důstojnosti a práv, přibližuje Marek Toman příběhem V náručí, v němž otec poprvé chová novorozeného syna. V emočním rozjitření mu vytane na mysli jiná situace, spojená s umíráním vlastní matky. Člověk se sice rodí svobodný, ale umírá svázán předchozími životními rozhodnutími, mnohdy jako vězeň vlastního těla. Editoři v úvodu publikace předznamenávají, že tvůrcům uložili, ať se inspirují některým z článků deklarace, ale jinak jim nechali volnou ruku. Přesto se zdá, jako by Tomanův vstupní příběh vlastně zrekapituloval to, co budou ty následující z různých aspektů rozvíjet. „Člověk se rodí svobodný, aby zopakoval příběh svých rodičů, jinak.“ Ostatně k mikroprostoru rodinných vztahů se uchyluje i jeden ze závěrečných příběhů, který Tereza Semotamová nazvala Svět je zlej? a v němž společnost přirovnává k velkému pískovišti, kam jsou děti uváděny rodiči a v jehož různých částech platí různá pravidla.
Petr Stančík v dystopickém příběhu Koule a kyselina nechává dětské hrdiny ve jménu Svaté veganie podstoupit krutě rafinovaný trest za masožroutství, při němž si mučitel a trýzněný následovně vyměňují role. Příběh Olgy Stehlíkové Patrik, ilustrující dvanáctý článek o právu na zákonnou ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života, v působivém vypravěčském monologu shrnuje šikanu romského chlapce na základní škole a ukazuje, jak zlo bude v nezastavitelném kolotoči pomsty plodit jen další zlo.
Do školního prostředí je zasazena i povídka Ivany Myškové Alexandr o kyberšikaně dospívající dívky. Středoškolská profesorka, zastupující instituci, jež by měla plnit preventivní roli a učit děti prosociálnímu chování, jedná pod vlivem stereotypů a předsudků a porušuje tak lidské právo na stejnou ochranu proti jakékoliv diskriminaci. Markéta Pilátová v textu Blíž, který je zkrácenou verzí povídky Suprburgr z kolektivní antologie Jinde (2016), utlumuje oproti původní verzi motiv rasové diskriminace a ukazuje nelehkou cestu chlapce ze sociálně znevýhodněného prostředí za důstojným získáváním životních prostředků.
Deklarace, foto: Jakub Pavlovský
Četné prózy zároveň tematizují vztahy mezi dětmi a rodiči, kteří do svých potomků mnohdy projektují vlastní ambice a představy o životě. Zatímco Jakuba Katalpa v příběhu Sliby ukazuje matku, která se smiřuje s dceřinou volbou životní dráhy, otec z příběhu Rozhodnutí od Ester Staré rigidně trvá na svém a neumožní dceři rozvíjet její nesporný talent. O tom, jak zaslepené prosazování rodičovské vlastní vůle může děti křivit, vypráví Ivana Myšková v próze Nůžky.
Odpověď na otázky vybízející k úvahám nad interpretací textů, ilustrací a jednotlivých článků deklarace lze hledat i prostřednictvím podcastu, kde na daná témata rozmlouvá Andrej Novik s filozofem Danielem Kroupou, tento auditivní rozměr knihy však už přesahuje kompetence dětských čtenářů a osloví spíše dospělé.
Každodenní dění na celém světě nás přesvědčuje o tom, že připomínat hlasitě i ta zdánlivě samozřejmá lidská práva je nesmírně důležité. Mnohé z próz uvedené knihy tak činí v aluzích na historickou zkušenost s totalitním režimem, ale pro řadu dětských příjemců může být objevné především to, že ochrana lidských práv znamená respektovat jedinečnost každého z nás, a to i uvnitř intimního rodinného prostoru.
Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.