Co se šimlem strýčka Nimry?
Když psychologové probírají osvojování si mluvy dítětem, nezapomínají zdůraznit, jak rychle si batole rozvine bohatou slovní zásobu a vyvine správné syntaktické struktury. Dítě opravdu udivuje. Již ve druhém roce si vytváří množinu velmi odlišných objektů „označovaných“ jedním a týmž „označujícím“ slovem.
Jinak řečeno: dojde mu, že pes je „to“, co namaloval Josef Čapek, i „to“, co vidí na fotografii štěněte, i „to“, co se mu připlete pod nohy na ulici. Snad i psa od Picassa by poznalo. Ano, když je ještě hodně malé, ukazuje s tázavým „haf, haf“ i na obrázek jezevce nebo medvěda. Ale od toho jsme tu my dospělí, abychom množinu psů ochránili a řekli: Stop, to zase prr, medvěd dělá „brum, brum“.
Nedávno mě napadlo, že by si více pozornosti zasloužil také další fakt. Dítě se totiž odmala musí zorientovat v tom, která slova bude potřebovat a která ne. Musí zapojit inteligenci, aby mu došlo, že některými slovy, která mu dospělí předhazují, se nemluví. Holt některá říkadla a jednoduché texty s povědomými nápěvy patří době minulé. A zrovna ty se na naše batole hrnou.
Třeba strýček Nimra. Ten, co koupil šimla za půl páta tolaru. Přišel domů, popad ženu, tancoval s ní maděru. Dítě staré rok a půl pozorně poslouchá, a když táta nebo babička dozpívají, začne se točit po místnosti. Zjevně si vybralo z celého sdělení poslední část, které porozumělo. Z jeho pohledu neznámý strejda něco koupil, něco za to zaplatil, ale to hlavní se odehrálo doma: Přišel domů a začal tančit. A my mu k tomu zpíváme: Holka modrooká, nesedávej u potoka… V potoce se voda točí, podemele tvoje oči. Co na tom, že sami nevíme, co „podemlít oči“ znamená. Jsou to texty z pokladnice naší kultury. Patří k dětství.
No a tady jsme tak říkajíc u toho. Co dítě se slovy šiml, páta, tolar, maděra a podemlít udělá? Z čeho pozná, že si má rodičům říct o auto, o sladkost, o vysazení na houpačku, ale ne o maděru? Že možná některá slova nikdy nepoužije? Ono, světe, div se, pochopí, že mu k ničemu nebudou. Časem je odmete od prahu, aby mělo místo pro slova potřebná.
A že těch slov k odmetení je! Jen se podívejte, jestli máte v knihovně socialistické vydání Pohádek Boženy Němcové (z roku 1968). Je to deset let, kdy v Česku probublávala několik dní malá aférka vyvolaná pročištěním Babičky (také Božena Němcová), kterou pro nakladatelství Práh do současné češtiny upravila Anna Nováková. Bylo to potřeba? Bylo to správné?
Podiviliť se tehdy všickni, kolik bůžat, příkusků a škorní bylo třeba upravit, aby Práh, pojav tehdy onen úmysl, řka, že přepíše dílo do mluvy dnešní, nezůstal odpolou v půli cesty stát. Práh se tehdy lingvistickou prachovkou pustil do úklidu. Na dvě stě padesát slov, která vzali Anna Nováková a Martin Vopěnka na milost, opatřili vysvětlivkami. Mně se to líbilo.
Jistěže jsou tu jiní dospělí, kteří to s nesrozumitelnými slovy nevzdávají a nezbavili by se možná ničeho. Debatují, co kdysi dávno znamenalo to či ono. Na internetu jsem si se zájmem přečetl diskusi o tom, co v textu o holce modrooké znamená, že voda jí „podemele oči“. Ale to jen tak na okraj. Zpět k dítěti.
Nemohu se zbavit dojmu, že ta slova, kterým nerozumí a která samo nepoužije, pro něho přece jen svůj význam mají. Jsou to slabiky poetična, až jakési magie, mají význam pro estetické zapůsobení jazyka. Jsou to slova s dočasnou funkcí, k uspokojení dočasné potřeby. Něco jako hajinkej a papinkej. Časem — pryč s nimi. Školák bude potřebovat pragmatičtější slova jako cross-platformový multiplayer (to jsem, prosím, odposlechl ve vlaku) a dospělý estét se naučí říkat rozšířená realita a samonosné dílo (to jsem zase odposlechl z úst jednoho umělce v pořadu Saši Michailidise). No, uznejte, že šiml nebo Nimra by v sousedství takových potřebných slov neměli na růžích ustláno.
A teď, prosím, jděte do sebe. Co jste se strýčkem Nimrou a jeho šimlem udělali vy? Byli vám k něčemu? Nestýská se vám po nich?
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.