Kolibřík z Wachau a kulajda z diskontu

přeběhlo stádo
dešťových kapek přes kraj
zůstal jen třpyt

Bylo to myslím krátce po Dušičkách, když jsem scházel prosluněnými vinicemi do vesnice Spitz ve věhlasném Wachauském údolí. U prastarého domu porostlého rudým vínem a růžemi několika barev stál obrovský květináč, v něm rozjívené fuchsie a na nich — světe, div se — kolibřík. Třepotal křidélky, sosal šťávy a vůbec se tvářil, jako by nebyl ani v Rakousku, ani v listopadu.

Protože se o takové věci odjakživa zajímám, poznal jsem v něm docela záhy dlouhozobku svízelovou — denního lišaje, který žije i u nás a vyznačuje se právě kolibřím letem. Co jsem o něm nevěděl, je, že jde o tažného motýla, který do střední Evropy přilétá na léto z jihu. Těžko říct, kde je vlastně jeho doma, ale tady vypadal, že na své cestě do Středomoří z nějaké hezké jihočeské zahrádky potřeboval načerpat palivo před přeletem Alp.

Radek Malý, foto: Dušan Šimánek

Asi takový statut měla i má rezidence v kremžském Literaturhausu — načerpat síly před zimou, protáhnout křidélka a sepsat, co se lyrickému subjektu honí hlavou, aby mohl věnovat energii zase doma a zase jiným projektům. Byly to myšlenky všelijaké a nejen světlé, jakož ani listopad nepřináší jenom slunné dny. Naštěstí kolegové umělci spolurezidenti z různých zemí i oborů mají pro takové věci nejen pochopení, ale i cit.

Zlatá dlouhozobko, splníš mi prosím tři přání?

První je, aby se povedla společná kulajda na rozloučenou. Druhé, aby zítra už rakouští ajznboňáci nestávkovali a já mohl po cestě domů ještě stihnout besedu v Blansku. A třetí, to se přece neříká.

Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Kremži, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).