Život plný paradoxů

Tulák a bohém

Když 7. ledna 1923, tedy pouhé čtyři dny po smrti Jaroslava Haška, předčasně zemřel Jiří Haussmann, komentoval to dobový tisk konstatováním, že česká literatura přišla během necelého týdne o své dva nejvýznamnější satiriky. Zatímco Haussmannovo dílo neoprávněně zapadlo, Haškův Švejk je dnes považován za nejvýznamnější modernistický román. I tento příklad ukazuje, jak se mnohdy diametrálně odlišuje dobové hodnocení literárních tvůrců a jejich díla od pozdější reflexe. Obzvláště přihlédneme-li k soudobému (ne)přijetí Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (1921—1923) a k jejich následné revizi.

Život a literární dílo rodáka pražského Nového Města Jaroslava Haška (30. dubna 1883 — 3. ledna 1923) jsou plné paradoxů. Jakkoliv se tento prozaik, občas nepřesně považovaný za anarchistického buřiče či svébytného expresionistu (J. Chalupecký), nedožil ani čtyřicítky, jeho román se stal nejpřekládanějším textem moderní české literatury. A to přestože román zůstal z důvodu autorovy předčasné smrti nedokončen, a patří tak k velkým torzům české literatury dvacátého století, vedle Kafkových románů, Čapkovy prózy Život a dílo skladatele Foltýna, Havlíčkova jilemnického prozaického cyklu, Vančurových Obrazů z dějin národa českého, Schulzovy válečné prozaické trilogie o Michelangelovi nebo Poláčkova románového cyklu o okresním městě.

Jaroslav Hašek, foto: Wikimedia Commons

Přitom se, a to je další paradox, jednalo o jediný Haškův román, jednoznačnou doménou jeho psaní byly povídky, případně jejich cykly. Množství povídek se nedá přesně určit, neboť literát používal desítky pseudonymů a šifer z různých důvodů, a některé nejsou dosud rozluštěny, respektive identifikovány. Počet autorsky přiznaných prozaických textů, do nichž náleží i cestopisné črty z Haškových toulek rakousko-uherskou monarchií, se pohybuje kolem jednoho tisíce položek. Povídky začal autor publikovat časopisecky, nejčastěji v satirických periodikách, jako byly Karikatury nebo Kopřivy, teprve později z nich začal pořizovat knižní soubory. I tak ovšem většina jeho textů byla vydána výhradně v periodickém tisku a teprve po autorově smrti z nich začaly být sestavovány hojné výbory, kterých je dnes přes sto (nepočítaje reedice jednotlivých titulů).

Hašek rozhodně nepatřil mezi autory píšící s rozvahou a promyšlenou přípravou. Naopak velmi rád improvizoval, psal povídky i v tak hlučném prostředí, jako byla pro něj typická hospoda, kde byl údajně schopen napsat povídku tomu, kdo za něj zaplatil útratu. Tento způsob psaní odpovídal jeho — eufemisticky řečeno — neuspořádanému životnímu stylu, kdy se často se svými kumpány vydával na oblíbené toulky (Radko Pytlík nazval svoji knihu o Haškovi z roku 1971 trefně Toulavé house) nebo vandry zeměmi habsburské monarchie i za její hranice. Když si pak v roce 1910 vzal příležitostnou prozaičku Jarmilu Mayerovou a o dva roky později se jim narodil syn Richard, a od Haška jako manžela a otce se očekávalo, že převezme jako „hlava rodiny“ hlavní zodpovědnost, odešel literát (po neúspěšném pokusu o sebevraždu) od rodiny a věnoval se zcela tuláckému a bohémskému životu.

Lidový mudrlant

Haškovy počáteční texty byly inspirovány jeho toulkami, obzvláště jej fascinovala východní část mocnářství, Slovensko a především Uhry, a to včetně romské komunity. Všímal si jejich odlišné mentality i způsobu života, čím dál více jej zajímal lidský typ lidového mudrlanta, mazaného šibala, který se vysmívá lidským slabostem, ale zároveň demaskuje mnohdy falešné hodnoty vyznávané většinovou, měšťáckou společenskou vrstvou. Tento zájem po roce 1910 vykrystalizoval ve vznik literární postavy Josefa Švejka, který dal název Haškově první povídkové knize Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912). 

Po vypuknutí první světové války musel autor narukovat a nedlouho poté se ocitl v centru bojů na východní frontě. Po několika neúspěšných pokusech o dezerci se mu koncem roku 1915 podařilo padnout do ruského zajetí a v polovině roku 1916 začal přispívat do redakce legionářského časopisu Čechoslovan sídlícího v Kyjevě. Právě v edici tohoto periodika vydal novelu Dobrý voják Švejk v zajetí (1917), jejíž hlavní funkcí bylo agitovat české vojáky do legií. Přesto tato próza, jejíž hrdina již má množství shodných rysů se svým pozdějším jmenovcem, běžně nebývá uváděna ve výčtu titulů legionářské literatury — další paradox.

V červenci 1917 se Hašek účastnil slavné bitvy u Zborova, avšak po uchvácení moci ruskými sověty v listopadu 1917 a vypuknutí občanské války se přidal na bolševickou stranu. Teprve v prosinci 1920 se vrátil do Prahy, a to nikoliv z vlastní vůle, ale protože jej moskevské ústředí tak jako řadu jiných českých komunistů povolalo na pomoc revolučnímu hnutí ve své vlasti. Po návratu do nově ustaveného Československa ovšem musel čelit mnohým pomluvám a denunciacím pro údajnou vlastizradu a politické smýšlení, navíc byl obviněn z bigamie, protože si ze sovětského Ruska přivezl druhou ženu Alexandru Lvovou zvanou Šura, aniž by se s Jarmilou rozvedl. Na radu přítele a malíře Josefa Panušky v srpnu 1921 přesídlil i se svou druhou ženou do hostince U Koruny v Lipnici nad Sázavou, kde se usadil natrvalo a našel klid k literární tvorbě, především psaní (či spíše diktování) svého jediného románu.

O Švejkovi toho bylo během sta let od jeho vydání napsáno tolik, že nemá význam kvantum často protichůdných soudů ještě zmnožovat. Zastavme se alespoň u jednoho aspektu. Na šesti stech stranách románového torza nalezneme jedinou scénu, v níž protagonista nevystupuje. Jinými slovy: čtenář má jeho postavu neustále na očích, ustavičně před ním defiluje, přesto o něm neví téměř nic, jistý si může být jen tím, že Švejk má modré oči. V tom spočítá pravé Haškovo umění, které mělo vždycky blízko k mystifikacím, totiž napsat o jedné postavě rozsáhlý román, a přitom zastřít její identitu její verbální aktivitou. Ilustrace Josefa Lady sice udaly směr všem dalším vizuálním adaptacím Švejkovy fyziognomie, především filmům s Karlem Nollem a Rudolfem Hrušínským, avšak již ony byly vlastně interpretací jeho charakteru. Ten čtenáři neustále uniká, jako by měl před očima kubistický obraz: jednu postavu nahlížíme z více perspektiv simultánně, aniž bychom věděli, která plocha je dominantní. A právě v této nejednoznačnosti a výkladové otevřenosti spočívá přitažlivost a kouzlo Haškova Švejka, které ještě vynikne ve srovnání s jeho pokračovateli s Karlem Vaňkem v čele.

Autor je literární historik a kritik. Působí na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.