Příznivá bilance

Po řadě čtenářských anket pořádaných různými periodiky či redakcemi přišli s jednou i odborníci z řad literárních vědců a příbuzných disciplín. Respondenti v ní měli uvést odborné práce vydané v letech 2020—2022, jež je nejvíce zaujaly a které podle nich znamenají posun v jejich oboru.  

Nejvíce hlasů získala monografie Luboše Merhauta Cesty polemiky: význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století. Podle Lukáše Holečka je to „precizní historiografická práce opřená o studium velkého množství archivních i textových pramenů, která prohlubuje poznání kulturních a politických souvislostí literatury na přelomu 19. a 20. věku, a zároveň je specifickou sondou do dobové mentality“. Podle Jana Malury také „ukazuje, že dějiny literatury je možné mj. vnímat jako historii debat a rozepří“. Pochvalné zmínky se dostalo rovněž Merhautem uspořádanému výboru z textů Arnošta Procházky, který vyšel pod názvem Kritiky a eseje z let 1892—1924.

Jak si povšiml Jiří Pelán, v nedávné době „vyšlo několik výstupů z náročných edičních projektů, jež mohou posloužit jako doklad vysoké úrovně současné ediční praxe“. Právě tituly tohoto druhu patřily v přítomné anketě k dalším nejčastěji zmiňovaným, a to zejména Teigeho Deníky 1912—1925 (eds. Jan Wiendl, Tereza Sudzinová) a nové svazky Spisů Jiřího Weila, které vydává nakladatelství Triáda, konkrétně pak Michaelem Špiritem připravené Reportáže a stati 1920—1933 a Reportáže a stati 1933—1937. Kompletní odpovědi všech čtyřiadvaceti respondentů najdete zde.

Zatímco tuzemský knižní trh prochází krizí související s válkou na Ukrajině, o dopadu předešlé krize spjaté s epidemií covidu-19 informuje Zpráva o českém knižním trhu 2021/2022, kterou v polovině prosince zveřejnil Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Činí tak již podesáté (od roku 2013) a při té příležitosti v ní reflektuje i vlastní priority a výsledky své činnosti — zejména pak nedávno završený legislativní proces novelizace autorského zákona —, stejně jako některé plány do budoucna (např. vytvoření registru českých knih).

Jak v úvodu Zprávy podotýká předseda SČKN Martin Vopěnka, samotná bilance roku 2021 je poměrně příznivá. Po poklesu v roce 2020 o zhruba čtyři procenta náš knižní trh v roce 2021 vzrostl o osm procent (jeho celkový objem činil přibližně 8,6 miliardy korun), a vrátil se tak při započtení minulé inflace zhruba na hodnoty před covidem. Také počet vydaných knižních titulů se po výrazném poklesu v roce 2020 opět zvýšil (na cca 14 200 titulů), jakkoliv se podle Vopěnky nepřiblížil a asi už nikdy nepřiblíží k rekordním hodnotám. Zrychluje se ovšem trend uzavírání nezávislých knihkupectví, který je připisován silné konkurenci obchodů online, stárnutí majitelů knihkupectví a jejich odchodu do důchodu a v neposlední řadě také zhoršující se ekonomické situaci. V listopadu 2022 u nás bylo v provozu asi 570 „kamenných“ knihkupectví, z nichž ovšem téměř polovinu provozují největší maloobchodní řetězce.

Ve věku sedmdesáti devíti let zemřel 28. prosince významný britský bohemista a slavista Robert Pynsent (1943—2022), laureát cen Gratias Agit nebo Premia Bohemica, působící několik dekád na Škole slovanských a východoevropských studií při londýnské univerzitě, kde byl roku 1991 jmenován profesorem české a slovenské literatury. Českého vydání se dočkala jeho kniha Pátrání po identitě (1994, č. 1996) a pod názvem Ďáblové, ženy a národ (2008) u nás vyšel obsáhlý výbor z jeho esejistického díla. Proslulý bořič mýtů se držel zásady, že literární kritik má své čtenáře bavit, a svými názory i texty mnohdy provokoval odbornou literární veřejnost. Vzácnou příležitost připomenout si Pynsentův osobitý projev nabízí záznam jeho rozhovoru s Antonínem Přidalem v internetovém archivu České televize.

„Anglický bohemista a postava k nepřehlédnutí, a to nejen svou tělesnou konstitucí… a dandyovským šátkem k tomu,“ napsal na Facebooku o profesoru Pynsentovi v reakci na zprávu o jeho smrti český literární vědec Jiří Trávníček. „Coby interpret občas i manipulátor, ale vždy hravý a podmanivý. Každým coulem originál k nenásledování. I autory, které nenáviděl — třeba Karla Čapka (‚představitel typického českého tichošlápkovství‘) —, uměl nenávidět s interpretačním šarmem.“ S uznáním se o právě zesnulém bohemistovi před lety vyjádřil i literární historik Jiří Holý: „Nonkonformismem, ale také entuziasmem, jímž dokáže oslovit své posluchače a studenty, právě jako zevrubnou znalostí známých i neznámých děl české a slovenské literatury si Pynsent získal pozornost, autoritu i kritiku.“