Klepy

Marína přešla na zadní zahradu, popruhy křovinořezu si pověsila na ramena a pustila se do sekání. Od posledně tráva pořádně narostla. Musela vynaložit značnou sílu, když s křovinořezem manévrovala po zahradě. Nevzala si špunty do uší, jen ochranné brýle. Obklopoval ji hluk stroje, skrz nějž k ní dolehl hlas.

„Robiš jak chlop,“* u plotu stála Mervuľa.

Barbora Hrínová: Jednorožci, přeložila Irena Steinerová
Host, Brno 2022

„Co mi zbývá, teta,“ povzdechla si Marína a na chvíli vypnula motor. Věděla, že sousedka vyšla z domu, jen co ho zaslechla.

„Mňe ňepridzeš pokošic?“ zeptala se. Hrbolaté stařecké prsty zaklínila do rezivějící mřížky plotu. Za ní se ve vysoké trávě táhla řada zchátralých pestrobarevných úlů. Už léta se od nich neozvalo ani to nejtišší zabzučení.

„Uvidím, jestli vůbec zvládnu tohle,“ Marína si otřela pot z čela. I když ji teta považovala za mnohem mladší, obě byly důchodkyně. Marína necelých osm let a Mervuľa možná třicet. Táhlo jí na devadesát. Na vyhublém těle měla navlečený svetr a několik sukní, zpod nichž čouhala pánská bagančata. Hlavu jí obepínala chustka, jak se v Miroľe říkalo tradičnímu šátku. Ještě si ho dokázala pokřivenými prstyzavázat pod bradou na pevný uzel.

„A chlapi ze vsi? Nepomůžou vám?“

„Ta to znaš, jak to. Každi ma svojo. Naobecajú a ňepridu.“

Marína přikývla a chtěla znovu nastartovat křovinořez.

„A co ste mali na objet?“ zastavila ji otázka.

„To co včera, teta. Lečo. Ohřála jsem.“

„Zvišilo vam? Ta to ši mušela veľo navaric.“

„Ano, teta. A vy? Co sce mali?“ Maríně to nedalo.

„Vipraženi karfijol a varene gruľe ku temu.“

Každý den kolem dvanácté zastavila před jejími vraty dodávka a vystoupil z ní zaměstnanec rozvážkové služby.

„A byl dobrý? Ten květák, teta?“

„Barz dobri. Ešči mi ostalo. Chceš?“ zeptala se.

„Ne, teta, děkuju, však budete mít večeři,“ Marínu tížily popruhy na ramenou a ráda by pokračovala v práci.

„A spac kedi idzece?“

„Ľuboš spí už teď. A já asi v deset.“

„Ta spachtoš je to. A ty o dzešatej? To neskoro!“ konstatovala překvapeně. Ale Marína jí říkala pokaždé totéž.

„Ja uš o osmej budzem v posceli,“ doplnila významně.

„To je dobře, teta. Šak co budzece.“

„Ta hej, co budzem.“

Marína zatáhla za lanko a křovinořez zavrčel.

***

Věděla, co všechno by se ještě mělo na chalupě udělat. Vyměnit prasklé střešní tašky, vykopat jámu na ořech, přivézt z města sazenici stromu, koupit místo křovinořezu pořádnou sekačku a jako hlavní plán tohoto léta položit kamenný chodník. Nechápala, proč si Ľuboš namísto všech těchto činností, které mu předložila, vybral spánek. Byl schopný usnout v kteroukoli denní dobu a i teď, v pět odpoledne, podřimoval.

Od přední branky, kterou nikdy nezamykali, se ozvaly kroky. Ze sotva šedesáti obyvatel vesnice se Marína nemusela bát nikoho, a Kamila nejmíň. V rozsáhlé zahradě, kde kdysi rolničil jeho otec, teď pěstoval hlavně begonie, hortenzie, hyacinty, gladioly, růže. Nosil je sousedce minimálně dvakrát týdně. Trs mečíků mu clonil tvář, Maríně se zdálo, že do kuchyně vstoupila jen náruč květin.

„Dáš si se mnou kávu, Kamile? Nebo čaj?“ Alkohol mu nenabízela, tvrdil, že abstinuje.

„Dám si nějakej dobrej čajík,“ sedl si a nonšalantním pohybem odhodil z čela prošedivělé vlasy, které mu sahaly po ramena. Měl postavu baletního mistra, který o sebe už trochu přestal dbát.

„Nechci tě zdržovat, Mary, ale měla bys něco vědět,“ zatvářil se spiklenecky a trochu pohoršeně.

„Ano?“ usmála se Marína. Byla ráda, že jí Kamil nosí historky z horního konce vesnice. Sama se tam moc často nedostala.

„Tvoje sestra je na drogách!“

„Ale neříkej,“ zasmála se. Margita téměř celý život nevystrčila nos ze vsi a od loňska, kdy oslavila sedmdesátku, chodívala do kostela nejen o nedělích, ale i ve středu v podvečer. Pro jistotu.

„Vážně. Společně s Ľubicou Hrickovou na něčem jede. Vždycky když jsem byl poslední dobou u nich, mluvila z cesty. A obě se strašně řehtaly. Hůř než herečky po deseti borovičkách.“

Kamil dlouhá léta pracoval jako číšník v divadelním klubu v Bratislavě a později v bufetu ve filmových studiích na Kolibě. Nemohl si odpustit do všeho plést historky z uměleckého světa.

„No já nevím. Víš, jaký je Štefan houbař, možná se mu do košíku připletla nějaká lysohlávka,“ poznamenala Marína.

„Měla bys ji zajít zkontrolovat,“ zatvářil se Kamil důležitě. Marína neurčitě přikyvovala.

„A přijeď někdy do města. Pořád mám stánek na jarmarku.“

Slíbila mu to. V pokoji nad příborníkem už visel jeden jeho anděl.

Marína si konečně sedla do křesla a zapnula televizi. Těšilo ji, že na její letní pobyt připadla Tour de France. Prožívala závod společně s Petrem a fandila mu.

Najednou zahlédla někoho na prahu místnosti. Mervuľa uměla přijít úplně neslyšně. V rukou nesla vrchovatě naloženou misku.

„Daskeľa čerstve vajička. Daj do leča, abo zrob praženicu.“

„Děkuju, teta, ale nemusela jste nám nosit.“

„Mam ľem paru kurečki, ale noša furt. Ti kuri ňemaš, ta veš a zjec,“ trvala na svém Mervuľa.

Marína šla uklidit vejce do ledničky a teta mezitím vstoupila do pokoje.

„Teľevizor ci idze, co kukaš?“

„To je takový cyklistický závod. Jedou kolem celé Francie.“

„Kolo calej Francii?! To veľo!“ Mervuľa s úžasem přistoupila k televizi a zalomila rukama.

„Mají i pauzy. Spí na hotelech.“

„Ta ešteže tak,“ řekla teta a podívala se na Ľuba, který hlasitěji zachrápal na gauči u zdi. „To bi i Ľuboško mohol š ňima pobicigľovac.“

„Nemyslím,“ pronesla stroze Marína, vzala deku a přikryla s ní manželovi obnažené břicho.

„A to šicke Francuži?“ Teta Mervuľa obrátila pohled zpátky k obrazovce.

„Z celého světa. I Slováka tam máme. Petra Sagana.“

„Jak mu meno?“

„Sagan.“

Mervuľa bezradně zavrtěla hlavou.

„Už toho hodně vyhrál, pokaždé doveze nějakou medaili,“ dodala Marína s hrdostí.

„Ta chtori to?“

Když se dostal do popředí pelotonu, Marína jí ho ukázala prstem.

Mervuľa si přisunula židli k televizi a soustředěně Petra pozorovala.

„Ta ten bi ci pokošil, ras dva.“

***

„Byl tady Kamil?“ zeptal se Ľuboš, když kolem desáté večer otevřel oči a pohled mu padl na vázu. Marína ji postavila na stolek uprostřed pokoje. Gladioly dodávaly prostoru slavnostnější ráz. Ľubovi nevadilo, že jeho ženě nosí kytky jiný muž. Kamil osobní vztahy nepěstoval, Marína si nepamatovala, že by si do vsi někdy přivedl nějakou holku.

„Byl. A víš, co jsem se dozvěděla? Že prý Margita bere drogy.“

„Cože? Tvoje sestra?“ zasmál se.

„No považ. Zjevně mu chybí ten divadelní bufet.“

„Mervuľa donesla vajíčka? Pěkný, žluťoučký. Dal bych si míchaný,“ Ľubo už nakukoval do lednice.

Marína mu zavřela dvířka před nosem.

„Posekala jsem zahradu. Zítra začneš pokládat chodník,“ řekla stroze.

„Proč jí všichni říkáte Mervuľa, když má na schránce napsáno Alžbeta Kočišová?“

„Protože její otec byl Merva,“ odsekla Marína.

„Aha, to jako tvoje máma. Mišuľa. Podle otce Miša.

Mervuľa a Mišuľa,“ pousmál se. „Byly kamarádky?“

„Měli bychom zajít na mámin hrob,“ napadlo Marínu při té příležitosti.

Ľuboš nechápal, na co chodit uklízet hroby a postávat u nich. Radši tchyni v duchu poslal pozdrav, poděkování za všechny skvělé makovníky, a upřel pozornost jinam. Celé loňské léto si do sešitku zapisoval názvy vesnic z okolí, které se mu zdály legrační nebo rázovité: Mokroluh, Uloža, Bugľovce, Hrahaj, Výrava, Ihľany, Chmiňany, Hrabkov. Plánoval, že si je jednou všechny projede.

***

Druhý den se Marína vypravila na návštěvu k sestře. Pořád to odkládala, ale Kamil jí dal ten správný impulz. Není kouře bez ohýnku. Kdyby náhodou našla sestru pod vlivem drog, třeba by si konečně poprvé v životě pořádně promluvily. Rozdělovala je odlišnost povah, přístupů, a v poslední době i spory o dědictví.

Na první pohled se žádné překvapení nekonalo. Dvůr byl zaskládaný věcmi z půdy. Na programu byl velký úklid. Mezi předměty se tiše pohybovala pracovní četa — na víkend přijely Margitiny dcery s manžely.

Po žebříku snesli z půdy před dům staré dětské kolébky, krabice nepoužívaných příborů, koudel, vřeteno a obrazy svatých.

Josef, Marie, Juliana, Bernadeta a mnozí další se v zaprášených rámech opírali o zvětralé zdi někdejšího chlíva. Maríně padla do oka svatá Juliana. Oznámila příbuzným, že by si ji vzala. Obraz by umyla a pověsila ve své chalupě na zeď. Margitě připadl větší dům nahoře ve vesnici, v němž obě sestry vyrostly, a Marína si vzala ten menší, po matce, kde dlouhá desetiletí nikdo nebydlel. Margita ji vyplatila, ale co zatím zůstávalo nevypořádané, bylo vybavení domu: stoly, křesla, postele, skříně a taky věci, které se nacházely v nich: vzácné vesnické kroje, kropenky, alba starých fotografií, ručně vyšívané ubrusy po mámě.

„Horní“ rodina si to všechno se samozřejmostí přivlastnila. Marína se to snažila neřešit, ale teď, když viděla, co ještě skrývá půda, nemohla to přejít mlčením. Hned se k ní přiřítila jedna z Margitiných dcer a ostře se do ní pustila:

„Sotva jsi přišla a už něco chceš. Mělas přijít pomoct s úklidem!“

Marínu málem omyli. Ještě měla v živé paměti, jak kdysi malé Ivance zaplétala copy a vyvařovala její oblíbené strapačky, když nastoupila do hlavního města na vysokou. Druhá neteř, Zorka, se jenom opatrně podívala jejich směrem, chápavě se na kmotru usmála a pokračovala v práci. U skupinky se hned zastavil i švagr a začal se dušovat:

„Tohle není od vás, to je od Meľucha. Po mojí matce!“ Ale Marína si byla jistá — svatá Juliana byla jejich. Dlouhá léta stála zastrčená za skříní v parádním pokoji. Přesně si pamatovala ten zbožný výraz a oči obrácené k nebi, jimiž ji prosila, ať z ní v létě, kdy se Marína vracela domů, ometá pavučiny.

Čekala, že se jí Ľuboš zastane, byl tu, mimochodem, s ní. Poznamenal však jen, že ve všech domech v Miroľe asi měli stejné svaté obrazy. Marína divže nepukla vzteky. Konečně vyšla z domu Margita. Jako vždy, když docházelo k výměně názorů, se držela zpátky a nechávala za sebe jednat manžela.

„Tak si ho vem,“ řekla úsečně.

Marínu to zahřálo u srdce. Třeba už sestra tolik nelpí na hmotných statcích. Nebo jen nechtěla riskovat, že se vesnice zase stane svědkem toho, jak se s Marínou před kostelem po nedělní mši mlčky jedna druhé vyhnou.

Štefan si stoupl před svatou Julianu jako její protektor a rozhodně prohlásil: „Věci patří tomu, komu patří dům!“

„Málo jsi dostal?!“ vyletěla Marína na švagra.

Potom se podívala na Ľuboše, který nestál jako protektor ani při svaté, ani při živé ženě, ale pokuřoval stranou pod stromem. Nechala světici na zápraží a zavelela: „Pojď! Jdeme!“

Otočila se na podpatku a dřív, než jí Margita stihla nabídnout kávu nebo něco zajímavějšího, odkráčela.

***

Pustila se do hromady kamenných kvádrů, které zbyly ze zbourané maštale. Udělá z nich chodník z domu do letního přístřešku. Už odmítala chodit po cestičce vyšlapané v trávě. Kameny bylo potřeba odnosit deset metrů a usadit do vyhloubených důlků v zemi. Křikla na Ľuboše, ať se okamžitě zapojí. Seděl rozvalený pod přístřeškem a koukal do mobilu. Zvedl k ní pohled a pronesl v nesrozumitelném jazyce:

„Ripít zis queščn egen!“

Ať už to znamenalo cokoli, Marína měla jedinou odpověď:

„Zvedni ten línej zadek a pojď mi pomoct!“

„In a lour vois, plís. Sajlently. Soto voče. Kiling mí softly.“

„Cože?!“ přistoupila k němu a vytáhla mu mobil z ruky.

„Co zuříš?“ ohradil se. „Učím se angličtinu!“

„Angličtinu už nepotřebuješ! Chodník jo!“

„Náhodou… Mám studentku z Francie a studenta z Koreje. Neumím se s nima domluvit.“

„Z Koreje?!“ Marínu to trochu překvapilo.

„No a? Svět se zmenšil. Možná se od září přihlásí ještě víc cizinců. Dej to sem!“ natáhl se po mobilu.

„Pozdě se učíš! Měli jsme se přihlásit na kurz před patnácti lety. Tehdy jsme z toho ještě mohli reálně něco mít!“

„Korejec a Francouzka nejsou reální?“

„Učíš je hudbu. To je univerzální řeč. Radši si zahraj na saxofon, na co sis ho dovezl?“

„Fór sízns: spring, samr,“ nenechal se odbýt Ľuboš, „umíš pokračovat?“

Marína na okamžik vypadala bezradně.

***

Když byla rozrušená, nemohla usnout. Intenzivně vnímala i ty nejnepatrnější zvuky. Převalovala se v posteli a proklínala rozhodnutí nechat odstranit dveře mezi kuchyní a obývákem. Tenkrát ji nenapadlo, že tlumené hučení ledničky bude doléhat až k její posteli. Mohl ji na to upozornit Ľuboš, kdyby přestavbě domu věnoval aspoň trošku pozornosti. Lednice měla i tiché fáze, ale během nich Marína nikdy usnout nestihla. Právě v okamžiku, kdy se od ní vzdalovalo neklidné vědomí a přicházely dřímoty, nabíjecí mechanismus znovu naskočil.

Řekla si, že ji musí vytáhnout ze zásuvky.

Vešla do kuchyně a lekla se. Ve tmě u ledničky stála vysoká silueta. Musela si přece jen zdřímnout, když neslyšela, jak Ľuboš vyšel ze svého pokoje. Světlo z pootevřené lednice mu ozařovalo tvář.

„Musíš se pořád cpát?! I v noci!“ Představila si, jak mu bude muset před návštěvami zase zakrývat povislé břicho.

„Je něžná a sladká,“ zabořil lžičku do růžové hmoty, „na rozdíl od tebe.“

Vsunula ruku za lednici a nahmatala kabel.

„Co děláš?“ zaprotestoval. „Všechno se nám zkazí! Rajčatovej džus k rannímu hemenexu musí být pořádně vychlazenej.“

Marína přendala některé potraviny z ledničky do vrchní mrazicí části.

„Tam se chlad udrží,“ prohlásila a odkráčela.

***

V půl sedmé ráno dřepěla v noční košili na přední zahrádce a vytrhávala plevel. Sousedčiny nastražené uši zachytily její tiché našlapování mezi záhonky. Ozvala se zpoza vyššího zděného předělu mezi jejich parcelami.

„Neskoro sce išli spac. Hejže?“

„Ani ne, teta. Jako obyčejně,“ odpověděla trpělivě Marína.

„Vidzela som švetelko. Das o štvartej. Sce mušeli buntošic.“

„Máte pravdu. Zabudla som zahašic. Nemohla som usnuc dovtedy.“

„Ta čomu? Ši daco plané pojedla?“

Společně s plevelem vytáhla kořen petržele a oklepávala z něj hlínu.

„Ne, teta. Byla jsem včera nahoře za našima. A znace to, pochycili sme še.“

„Zo šestru? Či s nim?“ hlas za zídkou ožil.

Marína to nechtěla konkretizovat. Jenom potichu plela.

„Ňet kucika, že by v ňim ňebulo križika!“ řekla teta a zmlkla.

O svém křížku nikdy nemluvila. Její jediný syn Janko zemřel před dvěma lety. Náhlý infarkt čerstvého šedesátníka obletěl celou vesnici.

„Ten oblaček, co šveci, to mace v kupeľke, hejže?“

„Ano, teta.“

„Malé, také akurát šumné. Hlavne, ket še v nim švieci.

Možeš i druhiraz zapomnuc,“ dodala potichoučku.

***

„Je mi to líto, kmotřičko,“ odpoledne se na dvoře u Maríny zastavila Zorka. Po víkendové brigádě u Margity byli s manželem Martinem na cestě domů.

„Vždyť se nic nestalo, Zorko. To si zas nějak sedne,“ usmála se Marína. Pro svou mladší neteř měla zvláštní slabost. Zorka v pubertě snila o tom, že se vdá za černocha a zplodí s ním jedenáct dětí. Nakonec skončila v bezdětném manželství s klukem z Kežmarku. Loni, což se Maríně zdálo neuvěřitelné, oslavila čtyřicítku. S Martinem neustále experimentovali s různými přípravky na zvýšení plodnosti. Vždycky věděli o nějaké nové zázračné bylince.

Martin vytáhl umělohmotnou nádobku a odsypal z ní pár semínek.

„Kotvičník, velký životabudič. Od té doby, co ho beru, vstávám v pět ráno. Taky se říká, že je to afrodiziakum. A ještě něco.“ Otevřel další krabičku a vtiskl Maríně do dlaně několik semínek.

„Víš, kmotřičko,“ ztišila Zorka hlas. „Tuhle travičku nebudeš muset sekat.“

Marína zvedla obočí. Zorka se hned lekla, že pohoršeně.

„Má to bohaté využití,“ vysvětlovala. „Mámě to pomáhá na bolavé koleno. A otec se sestrou po tom nejsou tak nabroušení.“

***

„Kamil měl pravdu. Moje pobožná sestra užívá marjánku. Otec se musí v hrobě obracet,“ řekla Marína, když se zavřela v domě. Ľuboše zastihla u zvláštní činnosti. Pózoval před mobilem v natažené ruce.

„Moje první selfíčko. Konečně vím, jak na to!“ Marína zavrtěla hlavou, ale zvědavě k němu přistoupila.

„Mým žákům je třináct a už mají selfíček tisíce.“

„Ale tobě třináct není, že?!“ odtušila Marína. Vzápětí si vzpomněla na titul knihy Mých prvních sedmdesát let, což jí umožnilo se nad Ľubošovy problémy trochu povznést.

„No podívej,“ rozevřela před ním dlaň, na níž byla semínka.

„Margita se nezdá. Zasadíme si je taky?“ zazářily mu oči.

„Ani náhodou,“ rozhodla Marína.

„Proč ne? Možná bys pak byla milejší.“

„Je to nelegální!“ uzavřela to téma Marína. Ve skutečnosti ji ovlivňoval ještě jiný důvod. Nechtěla se opičit po sestře.

„Přinesli i kotvičník. Zasadím ten,“ řekla.

„Co to je?“

„Nevím přesně. Ale zaručeně z tebe udělá ironmana.“

„Iron-co?“

„Učíš se anglicky. Tak se ukaž,“ odsekla.

Semínka marihuany schovala do nejzadnější police v kuchyni. Vyšla na zahradu, vykopala jamku a vložila do ní kotvičník.

Afrodiziakální účinky jí byly ukradené. Mnohem víc by ji vzrušilo, kdyby si Ľubo dal triatlon: vyšplhat na střechu a vyměnit tašky, vykopat jámu na ořech, omítnout barák.

***

Kromě případů, kdy byla Marína rozrušená z konfliktu nebo něčeho tíživého, nemohla spát ani tehdy, když ji čekala výjimečně příjemná událost. Na všech štědrovečerních fotkách vyvažují její radostný úsměv kruhy pod očima. Totéž před synovou promocí, oslavou padesátky na pracovišti nebo před svatbami neteří, nikdy tenkrát nenaspala víc než hodinu dvě. Všechno se jí příliš dotýkalo. Tak to s ní zkrátka bylo. Pozitivní události si vychutnala vždycky až zpětně ve vzpomínkách.

***

Sraz spolužáků z gymnázia po padesáti letech, který ji čekal druhý den v Levoči, absolvovala téměř mechanicky. Potlačovala zívání, se zájmem se snažila reagovat na to, co říkají ostatní, a po čtyřech hodinách se kvůli kulminaci sociální únavy zdvořile omluvila. Vrátila se k události jako k poutavému filmu o den později, když v závětří zahrádky pokládala kamenný chodník. Každou chvíli se zasmála něčemu, co tam zaznělo, a citovala výroky spolužáků vytržené z kontextu, takže jim Ľuboš moc nerozuměl. Přidal se k práci, když se Marína podesáté rozčílila. Z hromady jí nosil a podával kamenné dlaždice.

„A víš, co jsem se ještě dozvěděla?“

„Co?“

„Kamil prý chodil s Dočolomanským.“

Ľuboš překvapeně povytáhl obočí a usmál se.

„Tenhle náš Kamil? Kdo s tím přišel?“

„Peter Koperdák. Celej život se taky motal kolem divadla. Dělal kulisáka. Znal se se všema z divadelního klubu.“

„Myslíš, že byl Kamil až takovej fešák?“ zamyslel se Ľuboš. „Dočolo si určitě mohl vybírat…“

***

Večer, když přepínala programy (tour měla volný den), narazila na reprízu muzikálu Na skle maľované. V divadle ho viděla několikrát. Natáhla si nohy na křeslo a zadívala se. Na Dočolomanského, který se hrdě procházel po jevišti jako Jánošík.

Čo som sa po horách nachodil čo som sa pištolí nanosil

Čo som sa s frajerkou naschádzal čo zlatých dukátov nastrácal

Kto to vie, kto tóó vie?

Teprve teď na ni dolehl pocit z třídního srazu. Nikdo z těch, co tam včera seděli za stolem, nebyl zbojník před popravou, ale každý by si do textu písně mohl dosadit něco svého.

Co se tohle a co se tamhleto… A všechno už to byl minulý čas.

Nikdy si nemyslela, že se zúčastní setkání maturantů po padesáti letech. V osmnácti si tak dlouhé období ani neuměla představit. Ale vlastní ruka na kraji opěrky ji usvědčovala, že skutečně uplynulo: mírně zkřivené prsty a křehká vrásčitá kůže vyvolávaly dojem naplnění.

Čo som sa naspieval po grúni čo som sa navyhrážal Viedni Kto to vie, któó to vie?

Ještěže televizní záznam zachoval Dočolomanského v neporušené podobě jako fešáka. Vždycky se jí líbil. Měli by s Kamilem společné téma, kdyby se ho na to odvážila zeptat.

***

Miroľa postupně vymírala. Před dvěma lety zavřeli potraviny mix. S nimi zanikla i poslední hospoda — kout se stolem a čtyřmi židlemi v předsíni krámku.

Do vesnice začala dvakrát týdně zajíždět pojízdná prodejna. Menší dodávka s bočním oknem a vyklápěcím pultem Ľuboše fascinovala. Pokud náhodou nespal, vybíhal s mobilem z domu, když každé úterý a čtvrtek v pravidelnou dobu zastavila před obecním úřadem a vytvořila se před ní fronta. Udělal pár fotek, nakoupil jogurty, minerálky a poflirtoval s prodavačkou. Líbilo se mu, že si pravidelně zapomíná ve vlasech malou natáčku. Důvodem byl určitě hektický životní styl — na cestu vyrážela už v pět hodin. Ľuboš se jí vyptával, jakými vesnicemi od rána projela. Některé z nich si pak připsal do svého sešitku: Chmeľovec, Studenec, Tomaňovce, Mokroluh, Nižná Voľa. Soucítil se všemi místy v republice, kde už zavřeli i ty nejmenší potraviny. Uvažoval, že provede průzkum a nakreslí jejich celoslovenskou mapu.

***

Když potřebovali větší nákup, Marína nařídila výjezd do Levoče nebo Spišské Nové Vsi. Za Lidly, Billami a Kauflandy. Když vyšli z nákupního centra v Levoči, vzpomněla si na Kamila.

Náměstí pod radniční věží obklopovaly dřevěné stánky. Kamil je hned zaregistroval a zamával na pozdrav. Kamarádil se všemi v sousedství — s prodejci vonných svíček, aromatizovaných dřevěných kuliček, náramků pro štěstí a nakládaného hermelínu. Kamilovy obrázky obklopovalo jemné aroma plísňového sýru.

„Tak co, Mary, vybereš si? Který tě oslovuje?“ zeptal se vzletně. V horní řadě stála kolekce andělů a pod nimi série ženských tváří. Éterické bytosti měly záhadný úsměv a rozmazané červené tečky na tvářích.

„Tuhle,“ řekla nakonec a ukázala na slečnu s fialovou hřívou na zeleném podkladu.

„O tu mě obereš?“ zalomil Kamil teatrálně rukama. „Tu jsem maloval podle své největší lásky.“

Oba s Ľubem zpozorněli.

„Opravdu? A kdo to byl? Jestli se smím zeptat.“

„Terezka. Moc jsem ji miloval, ale odmítla mě. Zlomila mi srdce. Proto jsem se už nikdy potom nedokázal zamilovat,“ řekl s odzbrojujícím výrazem a rozhodil rukama.

„Terezka byla… nějaká herečka?“ zeptal se Ľuboš a hledal přitom v Terezčině tváři Dočolomanského rysy.

„Ale kdepak, já jsem herečky záměrně ignoroval! Terezka byla moje učitelka němčiny z večerní školy!“

„Tak to nech, já si můžu vybrat i jinou,“ řekla zdvořile Marína. Když je to jeho největší láska, měla by přece zůstat s ním.

„Ne, ne, ne,“ Kamil jí už Terezku balil do papírového pytlíku, „a že jsi to ty, Mary, budeš ji mít ve slevě, za tři eura.“

Jelikož souseda přijela podpořit, nechala mu rovných sedm, jak měla Terezka napsané na cenovce.

***

Ověšená taškami a s pohledem sklopeným do země si nejdřív všimla jen stínu. Lidského stínu, který v jejich zahradě neměl co dělat. Lekla se. Věděla, že nechala odemčenou branku, ale když se kdokoli přesvědčil, že nejsou doma, měl si hned dát zpátečku. Takový byl na vesnici zvyk. Mervuľa ho porušila. Musela tu stát už delší dobu. Působila strnule, jako přerostlý zahradní trpaslík.

„Tady jste? Vystrašila jste mě,“ zasmála se Marína.

„Dze sce toľko buli?“ zeptala se sousedka vyčítavě. „Tu máš, na. Paru vajca.“

„Nedělejte si starosti, teta. My sebe šicko nakupime,“ Marína se snažila působit odměřeně, když odemykala dveře domu. Mervuľa jí zastoupila cestu a vnucovala jí misku.

„Také v sklepe nekupice. Domace, od mojich kurečkoch, kym nešu.“

„Vážně, to není třeba.“

„Ber, ket davam!“ poručila.

Společně s Marínou a Ľubem proklouzla do kuchyně.

„Moc děkujeme, teta,“ Marína přendala vejce do ledničky.

„Ket pojece, ľem povjec. Ňemam inšo, co bi som ci dala.“

Marína před ni položila koláč a dala vařit čaj, připravená čelit dalším otázkám. Mervuľa na ně zvědavě hleděla, jako by se vrátili z cesty kolem světa.

„Co noveho v Levoči? Dávno som tam ňebula, das pret pejc rokami. Na poliklinike s križami.“

„Kde jste byla nejdál, teta?“ zeptal se najednou Ľuboš.

„Já?“ zůstala zaskočená. „No ta v Žiline! Ket mal Janko promóciu. Počkaj, kedi to bulo? Dakedi v šedzomdzešatim druhim.“

„Tak to byl velký výlet,“ řekl uznale Ľuboš.

„Hej, šľi zme das tri hodzini na vlaku. A ešci daco noveho v tej Levoči?“

„Kamil prodává na trhu. Byli jsme se za ním podívat.“

„Toten naš Kamil?“ ukázala hlavou k hornímu konci vesnice.

Marína vyndala z tašky Terezku.

„Takovéhle obrázky maluje. Koupila jsem jeden.“

Mervuľa ho sevřela ve svých zkřivených prstech.

„A keľo pita za take daco?“

„Jak za který. Od tří do patnácti eur.“ Mervuľa nevěřícně kroutila hlavou.

„Ženu šebe nenašol, dzeci nijake a kukaj! Aký fiškus to!“

***

Druhý den bylo v kalendáři Margity. Marína seděla u odpolední kávy a přemýšlela, jestli má jít sestře poblahopřát. Zastavila by se pro nějaké kytky u Kamila a i bonboniéru by určitě našla, kdyby prohledala kuchyňské šuplíky. Najednou jí přišlo líto, že na ně tak vypěnila. Ani na stará kolena se nedokázala zbavit svých prchlivých reakcí. Jenže když ona nesnáší, skutečně nesnáší a nepochopí tu neprincipiálnost. Margita sice procedila skrz zuby, že si obraz svaté Juliany může vzít, ale jen potichu a neochotně. A nakonec, když ho tam Marína demonstrativně nechala, mohla ho vzít pod paži a přinést jí ho. Samozřejmě že nepřišla, nikdy ji nechodila do dolního domu navštěvovat. „Shora“ očekávali, že na návštěvu bude chodit ona. Co si Marína nahlásila trvalý pobyt v hlavním městě, vnímali ji tady jako občasného hosta. „Tak jak, Bratislavačko?“ dostala vždycky po příjezdu přezdívku. Ze záležitostí kolem rodičovského domu ji postupně vyloučili. Když přijela na léto, příčka v kuchyni byla vybouraná, udírna dostala širší působiště na úkor trávníku, na místě historické latríny se plánovala garáž. Štefan si všechno bez zábran přivlastňoval a Margita mu k tomu dávala tichý souhlas. Svatou Julianu by sestře obětovala, ale nic víc. Nevyzvala ji, ať si z toho haraburdí vybere, co chce. Otřásla se, když si představila, že tam přijde, jako by se nic nedělo, navíc s úsměvem a s kyticí v ruce. Osmého prosince, kdy mívala svátek ona, jí Margita nikdy nezavolala. Ale co už. Sestru má jenom jednu. Nad všechno se povznese a půjde. Vstala ze židle a přehodila si přes tričko lehký svetřík. Ľuboš může vzít saxofon a zahrát Margitě oblíbenou lidovku v jazzovém provedení. Když vyšli na cestu před dům, míjel je Kamil. Měl na zádech velký batoh, zřejmě chtěl stihnout autobus do Levoče.

„Kam ses vypravila, Mary?“ zeptal se vesele.

„Ale, dneska je Margity. Jdu popřát sestře.“

„Zbytečně tam jdeš. Nejsou doma.“

„A kam jeli?“ zeptala se překvapeně.

„Někam do Čech. Na festival česneku.“

Vlastně se jí ulevilo. Ona se tady trápí dilematy a nakonec všechno rozhodne nějaký česnek.

***

Dočkala se. Byla šťastná, že syna konečně vidí. Měla pochybnosti, jestli se v Miroľe podaří z jejího starožitného notebooku navázat spojení přes Skype do Mongolska. Musela se hodně ovládat, aby se ho nezeptala, co jedl, kde spává a jestli má v mobilu číslo na mongolskou první pomoc. Namísto toho se zajímala, jaká bývá noc v poušti Gobi a jestli z něj už je pravý nomád. Projevila údiv, že po měsíci je ještě pořád tam. Plánoval v každé zemi pobýt maximálně dva týdny. Nepotkal tam nějakou Mongolku? blesklo jí hlavou a zaradovala se. Radši by měla vnučky vyrůstající v jurtě než vůbec žádné.

„Ježiš, mami, ne,“ řekl, ještě chvíli se vykrucoval a potom se dozvěděla skutečný důvod.

***

„Víš, co je nového? Náš syn dělá pomocného dělníka na stavbě v Ulánbátaru,“ ucedila suše, když Ľuboš vešel do kuchyně.

„Vážně? Už nepíše ty blogy?“

„Píše,“ zasmála se ironicky, „ale zatím z toho nedokáže vyžít. Mě se neptej. Já tomu vůbec nerozumím.“

„Všechny začátky jsou asi těžké,“ řekl neurčitě Ľuboš. Povzdechla si. Nebyla si jistá, jestli by se život jejich pětatřicetiletého syna měl vyznačovat novými začátky. Bylo jich už dost. Nechápala, proč někdo, kdo vystuduje etnologii, začne dělat manažera v turistické kanceláři. Když má na dosah seniorskou pozici, vyhoří a odejde učit na fakultu. Když má pak po dalších pěti letech na dosah titul docenta, pověsí všechno na hřebík a začne se potulovat po světě. Ale určitě to mělo své skryté příčiny, o kterých si s ní její dospělý syn už dávno nepovídal.

„Ptala jsem se ho, jestli by tam například nemohl doučovat děti angličtinu. Ale do školy by ho prý na tři měsíce nikde nevzali. Potřeboval nějakou jednorázovku.“ Ľuboš se opřel o zárubeň otevřených dveří a zapálil si.

Byl časný večer a na oblohu se už vyhoupl měsíc.

„Víš, jaké fascinující názvy musí mít mongolské vesnice? Když hlavní město se jmenuje Ulánbátar?“ zamyslel se. Někdy to na něm zbožňovala. Uměl věci odlehčit. Opřela se o druhou zárubeň a vzala si od něj cigaretu.

***

V osm hodin dřepěla v noční košili na zahradě. Trhala malá rajčátka a špenát. Přidá ho do míchaných vajec od tety. Zpoza zídky se ozval nedočkavý hlas.

„Marinko? Zaš sce buntošili dluho? Švecilo še až do rána.“

„Zabudla som zahašic, teta.“

„A čomu? Zaš ši bula u nich? Sce še pochycili so šestru?“

„Ne, všechno v pořádku.“

„A Matušik nepridze? Pres leto?“

Marína přerušila práci a zvedla hlavu k zídce. Co tam ta čarodějnice má, věšteckou kouli?

„Šak furt prišol choľem na paru dňi, ket i vi tu. Aľe ešči som ho tu ňevidzela.“

„Nepřijede, teta.“

„Ta čomu?“

„Je v Mongolsku.“

„Ta to dze?“

„Na druhém konci světa.“

„I moja vnučka tam dachdzi. V Angľiji. Štiri roki som ju ňevidzela,“ povzdechla si.

„Anglie není tak daleko. Mohla by vás přijet navštívit.“

„Ňedaľeko?“ zeptala se překvapeně Mervuľa. „Mongoľija daľej?“

Maríně jí přišlo líto.

***

Kamenný chodník byl položený do půlky. Marína vtlačila další kvádr do černé země a podívala se před sebe. Obrovská hromada kamení ležela asi deset metrů před ní, měla by se narovnat a zajít pro další. Otřela si zpocené čelo a při vstávání ji bodlo v kříži. Musela si položit ruku na sehnutá záda a chvíli postát na místě. Prostor před ní rozmazaly slzy. Rozostřená kontura vlastní ruky jí najednou připadala stejně stařecká jako Mervuľina. Příští léto na to už možná nebude stačit. Najednou nevěděla, jestli má nějaký smysl pokračovat. Ľuboše chodník nezajímá. Když zůstane nedokončený, možná si toho ani nevšimne. Matúš pomáhá budovat nový Ulánbátar a mámina chaloupka na východním Slovensku je mu ukradená. Netušila, kdy chodí digitální nomádi do důchodu. Představila si ho jako padesátníka se šedivým strništěm, jak sedí na židli na břehu moře, ještě pořád nedosáhl satori a uvažuje, že vstoupí do buddhistického kláštera. A přitom, tady by toho už nemusel udělat moc. Dům stojí, stačilo by se o něj trošku postarat, zasadit strom a… Na to si netroufla ani pomyslet. Miroľa by možná nemusela vyhynout.

Chátrající dům se na krátké desetiletí probral k životu a za několik let začne zase upadat. Pokud se jí ho vůbec podaří prodat, dědictví po předcích se spojí s životním příběhem cizích lidí. Jak skličující. Zakázala si takové myšlenky a rázným hlasem zavolala do domu.

„Ľuboši! Ľuboši!“

Nešel. Vstala, držela se za bolavá záda a pomalu zamířila dovnitř. Nakoukla do pokoje. Ležel na posteli a odfukoval.

„Okamžitě vstávej a pojď mi pomoct!“

„Cože?“ zahuhlal z polospánku a převalil se na druhý bok.

Už s ním neměla sílu bojovat.

Postavila vodu na kávu a usadila se v křesle s časopisem. Ponořila se do křížovky, ve které ji zaujal začátek citátu. Lenost k vám přichází jako cizinec, pak jako host a nakonec…

Po chvíli doplňování slov se jí vyjevil zbytek: …se stane ve vašem domě pánem.

***

A pak se to stalo. Sagana vyloučili z tour. Na konci čtvrté etapy, když v rychlém spurtu vystrčil do strany loket a britský favorit Cavendish se zřítil na zem. Ale Marína ve zpomaleném záběru jasně viděla, že to zcela určitě nebyla Petrova vina. On by podpásovky nedával. Měl sedmý zelený dres na dosah ruky, světový rekord mohl být doma. Sedm zelených dresů po sobě ještě nikdy nikdo nezískal. A teď se to mělo podařit nějakému Slovákovi?! Něco takového rozhodčí nedokázali spolknout, proto ho diskvalifikovali. Ľuboš rozlepil oči a hlasitě zívl. Marína na něj vyčítavě pohlédla.

„Prospal jsi křivdu století! Sagana vyhodili z tour. Úplně jsem viděla, jak si to ten rozhodčí vychutnával! To si Peter nezaslouží. Zruinuje mu to kariéru!“

„Ale prosím tě. Každý den je nějaký závod. Zítra zvítězí na jiném,“ prohlásil prorocky Ľuboš.

„Ty radši o závodech nic neříkej!“ opovržlivě na něj pohlédla.

Loudavým krokem zamířil do kuchyně.

Slyšela, jak něco hledá, šmátrá a otvírá zásuvky. Po chvíli vyšel s tajuplně sevřenou dlaní z domu.

„Kam jdeš?!“

„Zasadit,“ odsekl.

***

Spěchala za ním. Zmocnila se jí děsivá představa, jak se po její chalupě pnou obrovské listy marihuany. Po pár metrech spěšné chůze ji zastavilo prudké bodnutí v kříži. Předklonila se a měla pocit, že už to dál nesnese. Bolest, napětí, rozčílení a ty pocity zmaru. Proto, když k Ľubovi nakonec dokulhala, jen vztekle zašeptala:

„Tady ne! Sem je vidět od cesty!“

„A kam?“

„Za stodolu!“

Přešli do zadní části zahrady. Tady je od sousedů sice dělily jenom průhledné pletivové ploty, ale za zahradou byla pole, kam nikdo nechodil.

Ľuboš zamířil nalevo.

„Ne! Z téhle strany bydlí mladí. Poznají to. Dej to tam,“ ukázala do opačného kouta.

„K Mervuľe?“

Vykopali malé jamky u jejího plotu a vložili do nich sedm malých semínek.

Ľubo se potom ještě vrátil s konví a záhonek zalil.

***

Trávili v Miroľe poslední večer. Marína uklízela a shromažďovala na chodbě věci, co povezou zpátky. Včetně saxofonu, kterého se Ľubo po celý pobyt ani nedotkl. Když vzala z poličky obal od nástroje, byl nečekaně lehký. Za chvíli k ní ze dvora dolehl zvuk bluesové melodie. Pohlédla na nástěnné hodiny a ztuhla, ukazovaly 22.50. Vyšla ven. Ľubo stál za domem pod přístřeškem a foukal do nástroje.

„Co má tohle znamenat?!“ zasyčela na něj pološeptem. Jen na ni pohlédl a hrál dál.

„Zbláznil ses?! Je dávno po desáté! Probudíš celou vesnici!“

„To by taky potřebovala,“ řekl v malé pauze. Od něj to vyznělo zvlášť přesvědčivě. Marína vyšla před branku a provinile se rozhlédla po ulici. Tóny saxofonu se rychle šířily přítmím, nedaly se zadržet. Naštěstí se v žádném okně nerozsvítilo zvědavé poplašné světlo. Dokonce i Mervuľa už musela tvrdě spát. Ale z horního konce se blížila nějaká postava. Maríně se ulevilo, když rozeznala Kamila. Zastavil před jejich domem s kyticí v ruce.

„Říkám si, dechovka nacvičuje v pátky a tohle je mnohem lepší. Máte večírek na rozloučenou?“ zeptal se potěšeně.

„Ale ne. Ľubovi jenom definitivně přeskočilo. Pojď dál,“ otevřela branku.

Růže strčila do vázy. Z domu přinesla dvě deky, aby je zahřívaly na lavici pod stříškou. Ľubovi se líbilo, že přišel posluchač. Zařadil největší evergreeny.

„Když máme ten mejdan, měla bych ti něco nabídnout.

Usmažím vejce,“ navrhla Marína.

„Nedělej si starosti, Mary.“

Potřebovala se těch vajec zbavit. Měla jich od sousedky ještě šest a před odjezdem chtěla celou ledničku vyprázdnit a pořádně vydrhnout.

Chvíli se točila kolem plotny. Vrátila se s třemi talířky vrchovatě naloženými míchanými vejci s kousky špenátu a rajčat ze zahrádky.

„Fantastický. Podobný catering jsem dělal, když se na Kolibě natáčelo Paví pírko.“

Matně se jí vybavilo, že to byla pohádka v hlavní roli s Dočolomanským. Ale ujišťovat se o tom nechtěla.

„Tady Mervuľe poděkuj,“ ukázala na zídku, „nosí mi je od svých slepic každou chvíli.“

„Ale vždyť ona nemá slepice,“ řekl Kamil.

„Jak to, že nemá?“ zarazila se Marína.

„No nemá. Chodí vejce kupovat k mojí sousedce Milce.“

„Tak to mi neříkej.“

„No vážně. Ještě tak před dvěma třemi lety měla, ale teď už nic nechová. Letos v létě jsem ji zahlídl před svým domem minimálně pětkrát. I Milka říkala, že teď bere nějak víc.“

„To jako fakt?“ pronesla zamyšleně Marína.

„No jasně. A děje se něco, Mary? Prozradil jsem něco, co jsem neměl?“

Marína pohlédla na oblohu, na které se třpytily hvězdy, a Ľubo spustil na saxofon What a Wonderful World. Udělal se jí v krku knedlík, musela položit talířek s míchanými vejci na stůl.

***

Malý krucifix tiše visel nad starým bílým příborníkem. Marína s Ľubošem se zastavili na prahu Mervuľiny kuchyně.

„Dachto tu?!“ z hloubi domu se ozval ostražitý hlas a za ním kroky.

„Přišli jsme se rozloučit, teta, a poděkovat za všechno,“ řekla Marína. Spolu s prázdnou miskou od posledních vajíček jí vtiskla do ruky i čokoládu.

„Ta ďakujem. Pocce dalej, nalejem daco na cestu,“ trochu rozpačitě se rozhlédla po kuchyni. U zrezivělého dřezu stál malinový sirup a saponát na nádobí.

„Nedělejte si starosti, teta. My už pojedeme.“

„Do Bratislavy dluha cesta, hejže? Šedzom hodzin, či vecej? Pomodlím še za vás dva dzešatky, že ščešľivo dojdzece.“

Při odchodu jim padl zrak na prostor hospodářského dvora. Staré budovy měly propadlé střechy a praskliny ve zdech. Stála tu velká králíkárna. Z pootevřených dvířek kotců trčela slepená stébla slámy. Uvnitř vířil prach.

„A kde máte ty slípky, teta?“ neodpustil si Ľuboš. Marína ho probodla pohledem.

„Ešči šedza,“ odpověděla Mervuľa. Ukázala na chátrající zděný kurník s dveřmi zajištěnými dřevěnou kladkou. Obklopovalo ho absolutní ticho.

***

Vyšla před dům, když Marína s Ľubošem nakládali zavazadla do auta.

„Ta kedi zaš pridzece?“ zeptala se naléhavě.

„Já možná v říjnu. Jestli bude hezky,“ řekla Marína.

„Budzem čekac! To dobre ket ši tu, veselši.“

V nezašněrovaných bagančatech a s nakřivo opásanou zástěrou přešla na cestu. Sledovala, jak se vzdalují. Když zvedla ruku, protože si vzpomněla, že se v takových chvílích mává, zmizeli za zatáčkou.

---

*Slovníček východniarských výrazů

str. 171 Robiš jak chlop. — Makáš jako chlap.

str. 171 Mňe ňepridzeš pokošic? — Mně posekat nepřijdeš?

str. 171   Ta to znaš, jak to. Každi ma svojo. Naobecajú a ňepridu. — Však víš, jak to je. Každý má svoje. Naslibujou a nepřijdou.

str. 171 A co ste mali na objet? — A co jste měli k obědu?

str. 171 Zvišilo vam? Ta to ši mušela veľo navaric. — Zbylo vám? Tak tos musela navařit hodně. 

str. 172 Co sce mali? — Co jste měla?

str. 172   Vipraženi karfijol a varene gruľe ku temu. — Smažený květák a k tomu vařené brambory.

str. 172 Barz dobri. Ešči mi ostalo. — Moc dobré. Ještě mi zbylo.

str. 172 A spac kedi idzece? — A spát půjdete kdy?

str. 172 Ta spachtoš je to. A ty o dzešatej? To neskoro! — To je teda ospalec. A ty v deset? To je pozdě!

str. 172 Ja uš o osmej budzem v posceli. — Já budu v posteli už v osm.

str. 172 Šak co budzece. — Však co už.

str. 172 Ta hej, co budzem. — No jo, co už.

str. 174  Daskeľa čerstve vajička. Daj do leča, abo zrob praženicu. — Pár čerstvých vajíček. Udělej lečo nebo je usmaž.

str. 174 Mam ľem paru kurečki, ale noša furt. Ti kuri ňemaš, ta veš a zjec. — Mám jenom dvě slepičky, ale snášejí pořád. Ty slípky nemáš, tak ber a snězte si to.

str. 174 Teľevizor ci idze, co kukaš? — Běží ti televize, na co koukáš?

str. 174 Kolo calej Francii?! To veľo! — Kolem celé Francie? To je hodně!

str. 174 Ta ešteže tak. — No ještě že tak.

str. 174 To bi i Ľuboško mohol š ňima pobicigľovac. — To by si i Ľuboš mohl s nimi zajezdit.

str. 174 A to šicke Francuži? — A to jsou všechno Francouzi?

str. 174 Jak mu meno? — Jak že se jmenuje?

str. 174 Ta chtori to? — A který to je?

str. 175 Ta ten bi ci pokošil, ras dva. — Tak ten by ti posekal raz dva.

str. 179 Neskoro sce išli spac. Hejže? — Šli jste pozdě spát. Že jo?

str. 179 Vidzela som švetelko. Das o štvartej. Sce mušeli buntošic. — Viděla jsem světýlko. Asi ve čtyři. Museli jste ponocovat.

str. 180 Zabudla som zahašic. Nemohla som usnuc dovtedy. — Zapomněla jsem zhasnout. Nemohla jsem do té doby usnout.

str. 180 Ta čomu? Ši daco plané pojedla? — A proč? Snědla jsi něco špatného?

str. 180 A znace to, pochycili sme še. — A znáte to, pohádali jsme se.

str. 180 Zo šestru? Či s nim? — Se sestrou? Nebo s ním?  

str. 180 Ňet kucika, že by v ňim ňebulo križika. — Není koutku, aby v něm nebyl křížek.

str. 180 Ten oblaček, co šveci, to mace v kupeľke, hejže? — To okénko, co svítí, máte v koupelně, že?

str. 180 Malé, také akurát šumné. Hlavne, ket še v nim švieci. Možeš i druhiraz zapomnuc. — Malé, tak akorát, hezké. Hlavně když se v něm svítí. Můžeš zapomenout i příště.

str. 186 Dze sce toľko buli? — Kde jste byli tak dlouho?

str. 186 Tu máš, na. Paru vajca. — Tumáš, na. Pár vajec.

str. 186 My sebe šicko nakupime. — My si všechno nakoupíme.

str. 186 Také v sklepe nekupice. Domace, od mojich kurečkoch, kym nešu. — Takové v obchodě nekoupíte. Domácí, od mých slepiček, dokud nesou.

str. 186 Ber, ket davam! —  Ber, když  dávám!

str. 186 Ket pojece, ľem povjec. Ňemam inšo, co bi som ci dala. — Až je sníte, jen řekni. Nemám nic jiného, co bych ti dala.

str. 186 Co noveho v Levoči? Dávno som tam ňebula, das pret pejc rokami. Na poliklinike s križami. — Co nového v Levoči? Dávno jsem tam nebyla, asi před pěti lety. Na poliklinice se zády.

str. 186 No ta v Žiline! Ket mal Janko promóciu. Počkaj, kedi to bulo? Dakedi v šedzomdzešatim druhim. — No tam v Žilině! Když měl Janko promoci. Počkej, kdy to bylo? Někdy v sedmdesátém druhém.

str. 186 Hej, šľi zme das tri hodzini na vlaku. A ešci daco noveho v tej Levoči? — Ano, jeli jsme asi tři hodiny vlakem. A ještě něco nového v té Levoči?

str. 186 Toten naš Kamil? — Tenhle náš Kamil?

str. 187 A keľo pita za take daco? — A kolik chce za něco takového?

str. 187 Ženu šebe nenašol, dzeci nijake a kukaj! Aký fiškus to! — Ženu si nenašel, děti žádné a hele! Jaká je to liška podšitá!

str. 189 Marinko? Zaš sce buntošili dluho? Švecilo še až do rána. — Marinko? Zase jste byli dlouho vzhůru? Svítilo se až do rána.

str. 189 Zabudla som zahašic, teta. — Zapomněla jsem zhasnout, teta.

str. 189 A čomu? Zaš ši bula u nich? Sce še pochycili so šestru? — A proč? Zase jsi byla u nich? Pohádaly jste se se sestrou?

str. 189 A Matušik nepridze? Pres leto? — A Matoušek nepřijede? Přes léto?

str. 189 Šak furt prišol choľem na paru dňi, ket i vi tu. Aľe ešči som ho tu ňevidzela. — Vždyť vždycky přijel aspoň na pár dní, když jste   tu byli. Ale zatím jsem ho tady neviděla.

str. 190 Ta čomu? — A proč?

str. 190 Ta to dze? — A to je kde?

str. 190 I moja vnučka tam dachdzi. V Angľiji. Štiri roki som ju ňevidzela. — Moje vnučka je taky tam někde. V Anglii. Čtyři roky jsem ji neviděla.

str. 190 Ňedaľeko? Mongoľija daľej? — Není daleko? Mongolsko je dál?

str. 194 Dachto tu?! — Je tu někdo?!

str. 194 Ta ďakujem. Pocce dalej, nalejem daco na cestu. — Tak děkuju. Pojďte dál, něco vám naleju na cestu.

str. 195 Do Bratislavy dluha cesta, hejže? Šedzom hodzin, či vecej? Pomodlím še za vás dva dzešatky, že ščešľivo dojdzece. — Do Bratislavy je dlouhá cesta, že? Sedm hodin, nebo víc? Pomodlím se za vás dva desátky, abyste šťastně dojeli.

str. 195 Ešči šedza. — Ještě sedí.

str. 195 Ta kedi zaš pridzece? — A kdy zase přijedete?

str. 195 Budzem čekac! To dobre ket ši tu, veselši. — Budu čekat! Je to lepší, když jsi tady, veselejší.