Narativní rodeo a tučný vypravěč

Svou oceňovanou řečovickou trilogií, která vyšla mezi lety 2015 a 2020, si Anna Bolavá zajistila silnou pozici na současné české literární scéně a vytvořila si jasnou poetiku s několika snadno vymezitelnými rysy. Mírně panoptikální maloměstské milieu plné sociálně, psychologicky či všelijak jinak vychýlených postav, výrazná symboličnost a žánrový vír vtahující do svého středu mýty, detektivní, hororové i pohádkové rysy, to jsou atributy, díky nimž si jihočeská rodačka vybudovala stabilní základnu čtenářů. Nyní jim však naservírovala na pohled tvrdší oříšek.

Anna Bolavá: Vypravěč
Odeon, Praha 2022

Čtvrtý román Anny Bolavé nese název Vypravěč a jedno ze tří mott této knihy zní: „Vyprávím to já. Když se neudržím, vylezu a je to tučně.“ Věta předznamenává vyprávěcí strategii, jíž se spisovatelka v knize drží. Na úvodních stranách se představí postava vypravěče, který následně do textu boldem vstupuje — někdy na úrovni kapitoly, odstavce, jindy na úrovni několika slov. A není to jediná záludnost, kterou si autorka na čtenáře připravila. Jak strany přibývají, objevují se i další fonty a další vyprávěcí vrstvy, mísí se časové linie, do hry vstupují nadreálné prvky. Zpočátku může být trochu náročné seskládat si to vše dohromady a zapojení vypravěčské figury se může jevit poněkud nadbytečně a samoúčelně.

Samotný příběh, který Bolavá ve své dosud nejrozsáhlejší knize vypráví, přitom v mnoha ohledech zapadne mezi ty, na něž jsme u držitelky Magnesie Litery zvyklí. Do Běstvin jezdí ke svému dědovi z nedalekých Petrovic dva bratři. Mladší Vítek je rozjívený kluk, který si pobyt u dědy užívá, starší Jáchym tráví spoustu času v knihovně, je bojácný, silně fixovaný na matku, má fobii z cestování a v Běstvinách povětšinou trpí. 

Vyprávění meandruje převážně mezi polovinou osmdesátých let, kdy jsou protagonisté malými chlapci, a rokem 2011, kdy se do Běstvin vydávají i se svými partnerkami, aby se s odkazem tohoto místa vypořádali. Podle legendy totiž žije na zahradě obrovský červ, o něhož musí Vítek po smrti dědy pečovat — a kdo zná knihy Anny Bolavé, asi tuší, že to není zrovna záviděníhodné břímě a že červ usiluje o víc, než aby mu člověk čas od času nakypřil hlínu. 

Do příběhu se vlamují hříchy a šrámy z minulosti, které osudy postav kmitají jako víchem, a postupem času vychází najevo, že titulní bytost je do vypravěčského rodea vcelku důmyslně zakomponovaná.

Především prostřední díl řečovické trilogie měl vedle mnoha žánrových vrstev i patrný společenskokritický rozměr a bylo jej možné číst jako svým způsobem společenský román. Ve Vypravěči bychom takovou linku hledali obtížněji — příběh má blíže k čisté (multi)žánrové literatuře (s mnoha vypravěčskými ozvláštněními). Tento posun hraje ve výsledku autorce do karet. V takto pojaté knize totiž tolik nebije do očí její sklon dramatizovat téměř každou událost ani její záliba ve všelijak vychýlených postavách.

V době, kdy byla metanarace mnohými vypoklonkována do kouta jako neohrabaný relikt postmoderny, je Vypravěč pro autorku řečovické trilogie tím, co se v článcích o osobním rozvoji označuje jako vykročení z komfortní zóny. Ačkoli by knize nejspíš prospělo, kdyby se těmi nápady, nadpřirozenými jevy, dějovými přesmyčkami a vyprávěcími liniemi (a ano, rovněž fonty) trochu šetřilo, svou novinkou Anna Bolavá ukazuje, že má více autorských tváří.