Literární napodobování
Napodobování, mimesis, ve smyslu „obrazu“ skutečnosti, je jiným napodobováním, než o jakém budu psát. Existuje totiž i napodobování jiných autorů; touha zkusit to také — jako oni.
Pyšní na sebe můžeme být ne z toho, že jsme ztvárnili skutečnost, ale z toho, že se nám podařilo dodržet daná pravidla. Pravidla pro sonet, osnovy pro různé druhy hexametrů, předepsaný počet slabik v haiku. A tak vléváme do kadlubu a radost z odlitků je velká. Uhrančivou formou je limerick.
Po několika desetiletích, kdy na mě uplynulý čas udělal dlouhý nos, se mi připomnělo divadelní představení, v němž herci Divadla Husa na provázku recitovali a předváděli bizarní limericky Edwarda Leara. Režírovala Eva Tálská (před 40 lety) a inscenace se jmenovala Příběhy dlouhého nosu.
Knižní sebrání limericků vyšlo jako Kniha třesků a plesků v překladu Antonína Přidala. Začínala mi tehdy povinná vojenská služba, a já si ji vzal s sebou do kasáren. Na jiné palandě četl voják — vysokoškolák — Muže bez vlastností; já třesky a plesky. Oba jsme výmluvně dávali najevo tichý literární nesouhlas s vojenskými oficíry.
Číst ve vojenském mundúru limericky sloužilo každopádně jako antidepresivum. Ne moc silné — tváří v tvář přesahujícím absurditám —, ale když už jsem knížku měl, pravidelně jsem ji užíval. Občas jsem se v kasárnách rozesmál. Byl jeden dědeček, co seděl na stromě / a mezi včelami nudil se ohromně. / Když mu řekly: „Bzz!“ / Zeptal se: „Jste bzz? / Že vy se musíte bavit tak pitomě!“
Limerick má wikipedické heslo a podle něj ho píší třeba Jiří Žáček nebo Miroslav Macek. Proč ne. Je tu celá kniha — od Robina Krále: Byl jeden pán (a s tím pánem nakladatel Pavel Mervart a ilustrátor Jiří Slíva) a ti do toho šli bez okolků. Napodobování básníka z 19. století? Proč ne? Literatura je také hra. Od Krále mám rád třeba tento: Jeden pán z vesničky Krčín / se zasadil uprostřed smrčin. / Na každého dělal „mrk! / Že vypadám jako smrk, / jak tady spanile trčím!“
Zkusil jsem to také. Jen tak. Jen jsem si pohrál. Kamarád slavil kulaté narozeniny, narodil se ve Varnsdorfu, a jak jsem si vzpomněl na jeho rodné město, už to tryskalo. A to jsem si dlouho myslel, že název Varnsdorf se do žádné básně nehodí. Jistá Němka z Varnsdorfu / vracela se domů z Korfu. / Přistála ve městě Drézden, / domů jela vlakem přes den, / tahle Němka z Varnsdorfu.
Není snadné porozumět napodobování, jeho smyslu. Docenit ho. Nedávno jsem si přečetl, že Joyceův Odysseus je parafrází Homérovy Odyssey. Samozřejmě že není. Napodobování nemusí být jen parafrází. Zdaleka ne. Japonský povídkář Rjúnosuke Akutagawa psal povídky na stejné náměty, které byly obsaženy ve sbírce povídek Kondžaku monogatari z 11. století. Šlo o napodobování ve smyslu inspirace, převzetí a využití; ne o parafráze.
A nemohu zamlčet, že mi došlo, jak rozšířené je napodobování ve světě odborných knih. Tam abyste pohledali knihu originální, neopakovatelnou. Když jsem šel „do sebe“, musel jsem si přiznat, že i většina odborných knih, které jsem napsal, jsou kompiláty typu „ten řekl toto, ten zas tamto, tamti to ověřovali, závěr je tento.“ Nic svého!
Před pár týdny mě zaskočila kniha Nepřekážet naději. Je o léčbě deprese u klientů, ale i u terapeutů. Žádná skládanka názorů druhých. Je to autorova vlastní kniha. A musím říct, že působí jako zjevení.
Většinou je tomu ovšem právě naopak. Napodobuje se v odborné literatuře; v beletrii je to hravá výjimka.
Anebo se mýlím?
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.