Český fenomén Moravia

Knihy Alberta Moravii lze lehce najít v každé české knihovně, bývá označovaný za kvantitativně nejzastoupenějšího italského autora a v dobách, kdy bylo možné strávit celé odpoledne listováním v knihách v potemnělém antikvariátu, přišla dychtivému čtenáři pod ruku některá z Moraviových knih každou chvíli… Kde se vzala tato proslulost?

Na prvním místě je nutné říct, že se do značné míry jedná o český fenomén. V době komunistického režimu byl autorem, který vyhovoval oficiálním kruhům a prošel jakoukoli cenzurou — pro své protifašistické zaměření, blízkost k levicovým ideálům v osobním životě, ale především pro tu část své tvorby, která v duchu poválečného neorealismu zobrazuje kladné postavy z lidu, zdravou podstatu prostého lidu v protikladu ke zbytečné agonizující buržoazii. Moravia, fascinovaný sílou prostého člověka, vytvořil velké hrdinky Římanku (1947) a Horalku (1957), na které si v jejich knižní či filmové podobě vzpomene nejeden byvší český žák.

Romány vycházejí v češtině poměrně záhy (Římanka v roce 1966 a Horalka v roce 1962), jejich obliba je nesmírná a nouze o čtenáře nenastává ani půl století poté. Vzpomeňme na nezapomenutelnou postavu Horalky ztvárněnou mistrovskou Sophií Loren ve stejnojmenném filmu Vittoria De Sicy. Vedle těchto dvou gigantických postav existuje i dlouhá řada menších, ale neméně vitálních postav z lidu, které se značnou bravurou Moravia uvedl ve svých Římských povídkách (v orig. Římské povídky a Nové římské povídky, česky vyšlo souhrnně v roce 1976). V tomto souboru povídek vyvstává monumentálně ve své krutosti i kráse město Řím, zaplněné velkým množstvím postav a příběhů, a dotváří celkový obraz tohoto světa.

Alberto Moravia, foto: Creative Commons

Podobně překvapující jako rozruch, který panoval a do značné míry rezonuje do dnešní doby kolem zajisté čtivého a přitažlivého, avšak poněkud černobílého Moraviova neorealistického období, je překvapující ticho, které se rozprostírá kolem jeho publicistické činnosti a především kolem druhé velké části jeho literární tvorby, ve které se věnoval tématu odcizení, neschopnosti člověka vést „autentický“ život. Přestože jeho nejslavnější román s touto tematikou Lhostejní (1929) vyšel česky již v roce 1933, mezi dalšími romány zapadl a kromě hrstky odborníků nebyl nikdy zcela doceněn.

Alberto Moravia vyrůstal a žil v Římě, který se pro něj stal „jeho“ městem a také příznačnou kulisou k mnoha jeho textům. V dětství onemocněl kostní tuberkulózou, která jej na dlouhá léta upoutala na lůžko a zbavila možnosti vyrůstat v obklopení vrstevníků. Čas, který nemohl trávit ve škole ani dalšími aktivitami vhodnými danému věku, nahradil Moravia četbou a domácím studiem. Přesto ale pocit odcizení, vyvržení ze společnosti či nenormálnosti, kterými kvůli tomu bezesporu trpěl, dokázal v budoucnu proměnit v díla, která si zaslouží přední pozice mezi největšími italskými romány 20. století. Jedná se především o jeho prvotinu, zmíněný román Lhostejní. Moravia zde líčí svět vyčerpané a prázdné měšťanské vrstvy, jejíž příslušníci nenacházejí vitalitu, dravost, schopnost vrhnout se do života a žít ho tak, jak by chtěli. Atmosféra je pochmurná a hrdinům se nedaří najít smysl existence, vést upřímný milostný vztah. Je pochopitelné, že téma morální vyprahlosti, pokrytectví soudobého života a neschopnosti lidí docílit štěstí nebylo dobovými politickými hodnotiteli viděno se zájmem, jedná se však o díla, která se o to více zapsala do literárních dějin.

„Jaký je tvůj život?“ měl chuť na ni vykřiknout, „je v něm upřímnost, víra? Řekni mi, jak to děláš, že jsi vůbec s to žít.“ Myšlenky se mu mátly, odporovaly si. „Je však možné,“ napadlo mu a rázem se vrátil do zoufalé skutečnosti, „že je to následek otřesených nervů… snad je to jen věc peněz nebo času nebo okolností.“

(Alberto Moravia, Lhostejní, přel. Adolf Felix)

V románu Lhostejní je to mladý Michele, který se nedokáže ztotožnit s žebříčkem základních hodnot a postoji své maloměstské rodiny a cítí marnost svého konání, žije v pocitu naprostého odcizení. V novele Agostino (1943, č. 1964) je to chlapec z měšťanské rodiny, který prožívá nelehké dětství a rád by své rodině „utekl“ navázáním přátelství s chlapci z ulice z nižší třídy, což se mu ovšem nedaří, a rovněž prožívá pocity odcizení v hořkosti své situace. Do třetice máme i případ malíře v románu Nuda (1960; č. 1967), který nedokáže žít autentický život umělce kvůli neschopnosti oddělit se od své maloměstské a dobře situované rodiny. Podobné téma najdeme i v dalších textech, jako je například román Konformista (1951, č. 1984) nebo povídková sbírka Láska manželská (1949, č. 1967). Společnost těchto hrdinů je falešná a maloměšťácká a stojí v protipólu k dravému a živočišnému pudu sebezáchovy postav z nižší třídy. Jako by Moravia ukazoval dvě strany jedné mince, kdy je jednou zhnusen a jednou fascinován, ale čtenáře si zaslouží obě strany, ne-li jedna strana více, a to ta opačná, než jak se tomu stalo v českém případě.

Alberto Moravia byl plodným publicistou, hojně cestoval a o svých cestách přinášel četné zprávy. Z jeho pera pochází více než třicet románů. Získal mnoho literárních cen, z nichž jmenujme například v roce 1952 Premio Strega nebo v roce 1954 Premio Marzotto. Sedmnáctkrát se objevil mezi kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu, nikdy ji však nezískal. Zemřel v Římě 26. září 1990. Pohřbený je na slavném a krásném římském hřbitově Verano, kterému se někdy přezdívá „muzeum pod širým nebem“.

Autorka vyučuje literární předměty v Ústavu románských studií na FF UK.