Ukázky: Marek Torčík
„A pokoj nebude víc než zrcadlo, lampa, než špinavá podlaha / myslel sis — už jsem odsud utekl — a přesto se nutíš vracet zpět,“ zaznívá v básni Marka Torčíka, z jehož nejnovější básnické tvorby je složena dnešní ukázka.
Marek Torčík (*1993) je básník a publicista, vystudoval anglistiku na FF UK. V roce 2015 získal v rámci 43. ročníku Literární soutěže Františka Halase Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, která se uděluje autorům básnických sbírek dosud knižně nevydaných. Následovalo vydání oceněné sbírky rhizomy (2016) a publikování básní v antologiích a časopisecky. Jeho publicistické texty vycházejí mimo jiné na webech Aktuálně.cz, H7O a A2larm nebo v Revue Prostor. Aktuálně připravuje debutový román Rozložíš paměť.
Marek Torčík, foto: Jakub Papík
O původu stínů
0. odrazy z těla
někdy se v tobě slovo rozloží do věty. zamyslíš se nad tím
pár pruhů světla, vzduch, prázdná stěna, stojíš u ní
ze tmy za tebou vystupuje obrys cizího muže
říkáš cizí, přestože znáš jeho tvář, tělo i pohyb jeho ruky
téhle živé ruky, téhle
vzpomínky. ještě ji nevidíš. napřáhne ji, nabídne ti
všechno je tady slyšet
i tvé vlastní nádechy. a pokud ses propsal až sem
až k tomuhle řádku, vzadu za sebou slyšíš tupou bolest, tmavé
teplé místo. olízneš prsty, sáhneš k páteři
1. rudé mléko
bylo ti deset. každé ráno říkala, že v lese za domem žije vrah
že vraždí srny a veverky a ptáky. to proto šlapeš na jejich kostry
tahle živá ruka opisuje oblouk. vyhneš se jí, sevřeš pěst
mléko ti steče po bradě dolů a rozmočí pyžamo, až večer
pochopíš, že vrah nikdy nežil v lese, že mléko nemá bílou barvu
že on i rudá přežívají uvnitř nás, čekají na sen, kde ze sebe strhneš peřinu
a pokoj nebude víc než zrcadlo, lampa, než špinavá podlaha
myslel sis — už jsem odsud utekl — a přesto se nutíš vracet zpět
2. o původu stínů
tolik nocí hledíš do zrcadla a čekáš, až ze tmy vystoupí obraz
který nebude jenom on. v zimě máš na těle jeho dech, chceš ho
přestože tělo je především prázdné místo
nemůžeš na něj psát. projdeš chodbou
měsíc nad domem sem vpouští novou dávku samoty
v kuchyni na stole rozházené papíry, kresby, úřední obálky
vezme tě do rukou a posadí na hromadu se zeleným pruhem
světlo ze zářivek prohlubuje vzdálenost, trváš na ní
jedině za ústupu zvládáš být sám sebou, mezerou mezi řádky
slyšíš kroky rozrážet dveře. jsou tu stěny a kosti
muži pod okny si rozbíjejí hlavy o zdi budovy. jsou tu zvuky
a zvuky. házíš je o jeho tvář a čekáš aspoň náznak bolesti
zpátky pro sebe. nedívej se na mě takhle, zatímco vidíš
pouhé části, malé výřezy. otočíš hlavu
3. memory burn
jednou ráno se vzbudíš a na všechno zapomeneš
jako se zapomíná na sen, na vlastní rozdíly
brázdy na těle. jednou ráno se vzbudíš
zrcadlo v pokoji bude rozbité, pod ním dvě těla
ale ani jedno nebude tvoje