K tichu

Znovu a znovu se opírá do korun stromů polámaných vichřicí. Nutí větve, aby se natahovaly do prostoru před sebou. Pokouší jejich ohebnost, tlačí do ztuhlých, napjatých zad. Statisíce listů nutí do divokých inscenací jako přísný choreograf. Tančí zběsile a bez přestávky za oponou její křehké mysli. Dnes je nezvykle silný a ona zas výjimečně slabá. Bylas slabá vždycky, říkaly jejich oči, aniž by se na ni dívaly. Zvoní jí v uších.

Makeda postává uvnitř domu, zatímco otec, matka a její sestra sedí na dřevěných lavicích ve dvoře. Dívají se do okna ve druhém patře a ona na ně hledí zpátky zpoza zaprášené žaluzie. Ústa i nos překrytá nečistou rouškou, ramena posazená vysoko u uší. Sleduje, jak zbytek rodiny čeká na příchod nových zpráv. Pozoruje frenetické komíhání tvarů na zahradě, a přitom stmívá ostré sluneční paprsky stíny řas, které jí za poslední měsíc narostly do takové délky, že už jen stěží zaostřuje. Snaží se vyvalit bulvy co nejvíce, aby ji kožní deriváty nešimraly do sítnice.

Všechny lehké předměty přikované k prknům venkovních dřevěných stolů a ve společnosti těžkého závaží zatím nedobrovolně drží na místě. Jakákoliv snaha odložit z hlavy ochranu kůže proti štiplavým poryvům, aniž by se látka s ostentativním vlněním pokusila vymanit z jejich rukou, je odsouzená k neúspěchu. 

Viděla, jak je to unavuje. Dřív se vítr vracel s východem slunce a navečer náhle ztichl. Poslední tři týdny se však nezastavil a zdroje tepla, jídla a jejich energie se začaly ztenčovat. Přesto si na rozdíl od ní udržovali částečně optimistickou, byť realistickou náladu. Chytali se stébel, která se jim v tom vichru zas a znovu vytrhávala z rukou jako prchavá představa o štěstí.

Otec si odkašlal. „Za chvíli přijde.“

Matka a starší dcera odvrátily svůj zrak od okna, v němž se mladší dcera začala měnit v cosi, co nešlo pochopit rozumem. Stromům s větrem možná ještě zbývala trpělivost, ale jejich koruny vyhlížely Irvina, aby jim přišel říct, jak dlouho bude silný vítr ještě foukat. A co dělat, pokud nepřestane.

***

Než začalo foukat, patřil Irvin mezi neúnavné bojovníky proti vědeckým dezinformacím. Jako emeritní univerzitní profesor se nedokázal smířit s taktikou velkých korporací, které dlouhá léta zneužívaly vědu ve svůj prospěch a platily velké peníze snáze zkorumpovatelným kolegům za cílené vytváření nejistoty u nepohodlných vědeckých výzkumů. Během svých návštěv v dobách ticha vyprávěl, jak se ho firmy pokoušely získat na svou stranu. S oblibou glosoval, že ho nezlomili ani tehdy, když mu hodili neznámou substanci do pití. Vypil ho s naivitou pětiletého dítěte — a dostal se do stavu, který jeho přesvědčení ještě posílilo.

Irvin se opakovaně pokoušel klepat na dveře úřadů s jednoduchou prosbou. Formuloval ji tak, aby jí rozuměli i ti nejméně zasvěcení: „Jménem akademické obce vás žádám o řešení problému, který má negativní dopad na celý svět. Firmy si často najímají vědce, aby prováděli výzkumy, jejichž výsledky rozporují práci jiných poctivě provedených výzkumů, které upozorňují na škodlivý dopad mnohých produktů na zdraví člověka a životní prostředí. Nutí nás tak do dalších výzkumů, které by definitivně zvrátily falešná tvrzení, a mezitím dál vyrábějí nebezpečné látky. Není v silách vědců a novinářů, aby drželi krok s přívalem ryze vědeckých informací a upozorňovali na manipulativní marketingové kampaně. Chybí jim čas a peníze. Potřebujeme regulaci ze strany státních institucí a odborných komor.“

Úředníci na něj však vždy hleděli s výrazem člověka, který chce pouze dělat svou práci, a jakékoliv další problémy jdou mimo něj. Z jejich odpovědí mu po nějaké době začalo hučet v uších, a tak se přesunul k výzkumu větrné eroze, jež ho konejšila svou neúnavností.

***

Napřed spatřili hlavu, pak jeho rachitická ramena, kolem kterých mu zběsile poletoval nepřipevněný kus látky. Vzápětí se za zahradní brankou ukázalo torzo obalené termoizolační fólií, která je na okamžik oslepila, jak se od ní odráželo ostré sluneční světlo. Konečně spatřili i zbytek těla, jež se vzápětí protlačilo proti tlaku rozdováděných vrat na jejich pozemek. 

Silný vítr měl toho dne obzvláště halucinogenní účinky. Odpolední slunce používalo listí jako zběsilé štětce a kreslilo jimi po trávě proměnlivé obrazce. Když seděli nehybně a sledovali je se zvířecí obezřetností, dokázala se jejich mysl s měnícími se tvary na chvíli sžít. Jakmile však ztratili pozornost a ovládla je apatie, vítr klamal. 

V periferním vidění se stíny třepotajících se listů spojovaly do tvarů probíhajících fretek a poskakujících zajíců, a někdy dokonce i draků poletujících nad jejich hlavami. Vítr jim tak zas a znovu navozoval iluzi pádu nepřipevněného nádobí a ulomených kusů střechy. A jejich psi se za těmito imaginárními podněty neustále honili, dokud je marný lov zcela nevyčerpal a nepřišli si lehnout k nohám svých lidských přátel. 

Otec otevřel ústa, ale Irvin ho jemným posunkem dlaně zastavil. „Nepřestane to,“ řekl nahlas. 

***

Poprvé si silného větru Makeda všimla v únoru 2022. 

Tou dobou v Evropě foukalo nezvykle silně, za což mohly velké rozdíly v tlaku vzduchu. Přečetla si, že se tento rozdíl mění pomocí izobar — čar, které spojují místa se stejným tlakem vzduchu přepočteným na hladinu moře. Čím hustší izobary na přízemních povětrnostních mapách jsou, tím vyšší je rozdíl tlaku vzduchu a tím víc fouká.

„Důvody tlakových rozdílů se nacházejí vysoko nad Arktidou,“ citovala tehdy otci z jedné studie na internetu. „Souvisí to s klimatickou změnou.“

„Mhmm…“ reagoval tehdy nepozorně, aniž by zvedl oči od počítače. 

Sbalila si věci a vrátila se do svého bytu, do kterého se přestěhovala po rozchodu se svým snoubencem. Aby jako žena ve velkém městě dokázala platit vysoký nájem, přijala práci v jedné z firem, která z jejího pohledu udržovala nebezpečný status quo. Nikoliv náplní své činnosti, nýbrž zhoubnou představou o neustálém růstu a ambici stát se mezinárodní společností. Lidé v ní byli hodní a inteligentní, přesto zajatí v nesourodém systému plném do oči bijících protikladů, ze kterých ji na konci pracovní doby pravidelně svědilo tělo. Obvykle to začalo po obědě, kdy jí v žaludku ležely průmyslově zpracované potraviny a uváděly ji do otupělosti, zatímco její kolegyně na konto každého dalšího nesmyslného úkolu nahlas glosovala: „Všichni tady umřeme.“

Z existenčních důvodů si dávala pozor, aby svůj názor a skutečnou povahu neodhalila příliš brzy. Odmala měla pocit, že nezapadá do většinové společnosti, a musela si proto sama pro sebe neustále obhajovat právo na základní věci, jakými byl například její vlastní život. 

Tehdy ji začal divoký vítr znepokojovat. 

***

Jakmile Irvin potvrdil jejich obavy, stočili pohled do Země. 

„Sousedé už se přemístili do podzemí,“ pronesla po krátké odmlce Makedina sestra. „Někteří dokonce zcela přestali vycházet. Včera jsme navštívili bratry Anbassu a Desteho, mají prostorný suterén. Nedávno do něj přemístili svůj obývací pokoj. Anbassa v něm tráví už desátý den v kuse. Deste prý po několika dnech cítil potřebu vyjít na denní světlo, ale vichr ho okamžitě zahnal zpátky. Anbassa pak do sklepa umístil několik zrcadel a rozestavěl je po místnosti tak, aby dopadající paprsky přes den osvětlovaly dva metry čtvereční v jejich podzemní místnosti. Deste si do této části přitáhl stůl a snaží se pokračovat v psaní své studie o vlivu větru na lidskou psychiku. Pořád se ale nedokáže soustředit kvůli nárazům větru do jejich plechové střechy. Myslím, že se brzy zblázní.“

Irvin ji vyslechl, a pak pohlédl do okna na Makedinu siluetu. Zdálo se jim, že se v jeho očích mihla stejná otázka, která trápila i je.

Co je to s ní? 

***

Prozradila ji až vlastní kůže. 

Bylo to hodně nepříjemné. Svou citlivost dokázala dlouho skrývat a zároveň otupovat všemi možnými prostředky. Věda říká, že kůže chrání člověka před vnějšími hrozbami, jako jsou původci infekce, chemické látky, intoxikace a alergeny. Vnitřně pak pomáhá udržovat homeostázu a chrání nás před zvýšenou ztrátou vody z těla. Jenže jí se z těla voda začala pomalu vypařovat bez ohledu na to, kolik jí vypila. 

Předtím neznala žízeň, měla v sobě zásoby tekutin. Při jedné náhodné návštěvě muzejní galerie jí kustod s účesem pokřikujícím jsem-zástupce-hnutí-hare-kršna říkal, že v sobě má přebytek tekutiny, protože je plná hlenu a hlen je žal a ten je likvidní, takže by měla změnit stravu. Usmála se nad jeho teorií a za týden ji otec vezl do nemocnice s podivnými boláky, které jí po protančené noci za chladného počasí a nedostačujícího oblečení zčistajasna začaly růst na kloubech u nohou a rukou. Pomalu, ale jistě putovaly po jejím těle až k očím, kde měly v úmyslu ji jednou provždy oslepit.

Týden ležela v horečkách. Doktoři říkali, že je to dětská nemoc, něco jako neštovice, které už ale dávno prodělala. Přežila tehdy svou vlastní smrt. Ale věděla to jen ona, protože holistický přístup ke zdraví s kombinacemi chování její mysli a těla doktory v té době zrovna nezajímal. Následující léta se boláky čas od času vracely společně se změnou ročních období. Nejhorší to bylo na jaře a na podzim. Když foukalo, vždycky slzela, v duchu nadávala, a ostatní říkali, že nesmí být tak slabá.

***

Najednou se kus střechy z jejich domu urval a s hlasitým prásknutím spadl na zem. Všichni sebou cukli, ale nechali Meluzínu, ať si se svým hadím ocasem syčí dál. 

„Co dokáže vítr, Irvine?“ zeptala se matka. 

„Větrná eroze,“ nadechl se, „se projevuje například odnosem půdních částic z povrchu země mechanickou silou větru, na jiné místo, kde dochází k následnému usazování.“

Při saltaci přenáší vítr částice jen po půdním povrchu klouzáním, válením nebo krátkými skoky na malou vzdálenost. Během prašných bouří je přenáší na velké vzdálenosti. Často tam, kde je nechceme. Erozi ovlivňuje intenzita, četnost, směr, vlhkost větru a struktura, drsnost a vlhkost půdy. Častěji k ní dochází v oblastech se sušší půdou a v místech, kde bývají nadměrné velké pozemky s absencí přirozených nebo umělých větrolamů. Prachové částečky oslabují rostliny. Obrušují jejich stonky, a ty jsou pak náchylnější k chorobám a škůdcům. Způsobuje ztrátu ornice, poškození chemických a fyzikálních vlastností půd, snižování úrodnosti a zvýšenou prašnost ovzduší. Polétavý prach je nosičem polutantů, jako jsou agrochemikálie, které se dostávají do dýchacího ústrojí člověka a dalších živočichů. 

„Ty vedou k zánětlivým plicním reakcím a kardiovaskulárním chorobám. A když dochází k neustálým a náhlým změnám počasí a venkovních teplot, budou vás bolet uši. Bude vám v nich neustále zvonit jako při tinnitu, který můžou náhlé změny atmosférického tlaku nebo rychlosti větru snadno zažehnout.“

„A dál?“

***

Z okna, u kterého stála Makeda, vypadlo sklo a vítr se do ní pevně opřel. Makediny řasy začaly růst a houstnout. Přidaly se k nim její kučeravé vlasy, které jí nejprve pomalu omotaly hlavu, a pak se začaly plazit po rukou až k pasu, kde jí nejprve zakryly podbřišek a bedra, až dospěly k zápěstí a ke kotníkům. Na prstech u nohou ji brnělo a nehty jí začaly prorůstat pevnou obuví, dokud je jako hřebíky nezarazily do dřevěné podlahy. Stihla ještě posunkem zamávat ostatním, než se to samé odehrálo na jejích dlaních a nehty u rukou se bleskově zapustily do dřevěného rámu okna. Chtěla otevřít ústa, měla je však plná lišeje. 

Tlak v jejích uších zesiloval, až ji zcela ochromil.

Irvin a zbytek rodiny tiše sledovali, jak se z ní vypařuje zbytek vody.