Jako krtek při hloubení tunelu

Romantická kvalita

První dny se pohybuju po spojnicích mezi Alkou a Lokálem, Penny a Lidlem, Dřevěnkou a kioskem u nemocnice. Většinou vycházím krátce před setměním nebo už za tmy — osamělý pozorovatel v tlusté péřové bundě typu bibendum. Ve vzduchu je cítit uhelný dým, od Polska fouká studený vítr, listí se lepí na vlhký asfalt.

Dávám si svijany, primátor, radegast, bernard. Poslouchám opilce. U Medvěda si poprvé v životě vyslechnu Vysoký jalovec, neoficiální hymnou českého fotbalu:

Uvázali kozu u tr-tr-tr, u tr-tr-tr, 
uvázali kozu u trna.
Ona se jim v noci u-tr-tr-tr, 
ona se jim v noci utrhla…

Pivo roznáší mladá brigádnice v mikině a teplácích, přes den pokladní v Penny. Je neuvěřitelně ochotná, mezi výčepem a zákazníky se pohybuje skoro během. Skupinka důchodců u stolu naproti televizi dlouze komentuje tvar jejího zadku, slečna se usmívá a já mám pocit, že jsem přistál na jiné planetě.

Místní rocker, povoláním přidavač, mi nabízí italský tabák z Wałbrzychu. Postávám pod stříškou, vyfukuju kouř do tmy a déšť mi rozmáčí cigaretový papírek. Už zase mrholí.

Vylidněný noční Broumov má jednu romantickou kvalitu: lampy pouličního osvětlení jsou od sebe daleko a svítí jen slabě, takže si na svých večerních procházkách připadám jako krtek při hloubení tunelu. Je říjen a při návratu do klášterního parku už z dálky slyším, jak na kamennou dlažbu před „literárním domkem“ dopadají kaštany. 

Diakonie

Po týdnu mi dochází ibalgin. Je pondělí, bude poledne, a já cítím, že je načase rozšířit záběr svých pochůzek.

O hodinu později procházím místní vyloučenou lokalitou u říčky Stěnavy. Chvíli přihlížím, jak se skupinka borců v teniskách pokouší nastartovat terénní čtyřkolku, a má nálada se rychle zlepšuje. 

V téhle části města si připadám jako v jednom z těch starých hudebních klipů, kde členové skupin jenom popocházejí, postávají s rukama v kapsách a pózují před oprýskanými zdmi nebo auty s ležérně vytočenými předními koly. 

V nově rozdmýchaném nadšení se rozhodnu navštívit broumovskou Diakonii, která — jak se záhy ukáže — sídlí jen o pár ulic dál. Konečně uvidím, kde končí všechny ty odložené věci z kontejnerů na textil! 

S obličejem přitisknutým ke sklu výlohy zírám na hromady textilu. Vejdu dovnitř a spatřím čtyři malé ženy v černé kožence, jak se v nevábném puchu přehrabují ještě pochmurnějším šatstvem. Kromě oblečení se tu dají sehnat použití plyšáci, francouzské hole, ortézy, hrnky s veselými nápisy, jednorázové pleny pro dospělé, leporela, dětské pohádky.

Meditace v kolumbáriu

Ani nevím jak, najednou stojím uprostřed zplanělé zahrady s bedlami v nesekané trávě, chátrajícím altánem a těžkopádným chrámem Vzkříšení (Auferstehungskirche), vysvěceným na počátku minulého století, kdy se nad jeho portálem v teplém jarním větříku nejspíš vesele komíhaly velkoněmecké prapory. 

Vplouvám do bočního traktu svatostánku, nasávám studenou vlhkou vůni, která mi připomene spíž mých prarodičů, a přitom upíjím ledový čaj s meruňkovou příchutí. Jsem v kolumbáriu.

Mrtví mě zajímají: jednu po druhé si beze spěchu prohlížím vitríny s urnami, miniaturními věnečky a portréty nebožtíků. Zemřelí se často usmívají — pochopitelně, to ještě žili a nevěděli, že pózují pro fotku do kolumbária. Ale zpětně to přece jen vzbuzuje rozpaky. Asi jako při nepovedeném vtipu, když někomu odsuneme židli, a on plnou vahou ztěžka dopadne na zem. Jak si v té chvíli asi připadá?

Obsazených úložišť je kolem stovky a já si dávám na čas. Je mi jasné, že leckdo by do chodbičky s urnami jenom nakoukl, a hned by zase vycouval, anebo by se zarazil už u nádob na tříděný odpad v zádveří kostela. Já ale nespěchám a postupuju od jména ke jménu. 

Všímám si jedné věci: hodně mužů tu přežilo své mladší manželky. Dojímají mě novomanželé s jemnými rysy v bledých tvářích, s tím zvláštním nevinným výrazem lidí, kteří dospěli za války. V tom okamžiku mě prudce rozbolí hlava a rychle vyjdu na vzduch. Všechno má své meze.

Hořkosladká pachuť

Venku je mnohem tepleji. Uprostřed ulice stojí romské děvčátko v růžové mikině a kroksech na nohou a ze všech sil, urputně a pořád dokola, křičí jméno, které jsem si stejně nezapamatoval. 

Minu výlohu Husqvarny na třídě Osvobození, která se nachází už skoro mezi poli, odbočím na štěrkovou cestu a s náhlou touhou dojít hodně daleko rychle stoupám úvozem k táhlým hřbetům, napůl skrytým v mlze, na které se dívám z okna svého pokoje. Ohlédnu se a průzorem na konci aleje zahlédnu siluetu obludné klášterní budovy na šedivém skalním masivu, která se jako monstrum tyčí proti skoro stejně šedé obloze. 

Město odtud vypadá jako zakleté. Kráčím podél šípkových keřů od jednoho kamenného kříže k druhému, rozježděnou cestou pořád dál k namodralému přízraku hor pod příkrovem nízkých mraků. Před očima mi pomalu vyvstávají smutné holé pláně, zamlžená pole, melancholické pastviny. Kaluže se mění v zádumčivá jezírka a podrážky bot těžknou nánosy jílu. 

U jednoho z šípků podlehnu sugesci a strčím si do úst pár rudých bobulí. Hořkosladká pachuť ve mně vyvolá intimní vzpomínku a spolu s ní příliv milostného citu. Představím si oblý zadek své lásky, kterou jsem už týden neviděl, a mám neodolatelnou chuť olíznout jí konečník.

Stejně jako důchodci v občerstvení U Medvěda.

Za křovím se objeví malá zrůdička — Boží matka s opršelým pískovcovým obličejem bez očí, nosu a úst. Vmáčknu jí šípky do mělkých prohlubní uprostřed tváře a putuju dál.

Kázání o marnosti

Broumov a spolu s ním Broumovský výběžek zažily největší rozkvět mezi léty 1709 a 1743, kdy zde pod vedením opata Otmara Zinkeho nastal hospodářský i stavební rozmach a vznikla takzvaná broumovská skupina barokních kostelů, jejichž autorství je připisováno Kryštofu a Kiliánu Dientzenhoferům. Kromě kostela Všech svatých v Heřmánkovicích, svaté Máří Magdalény v Božanově, hvězdicovité kaple Panny Marie Sněžné na hřebenu Broumovských stěn, svatého Jakuba Většího v Ruprechticích a několika dalších církevních staveb sem patří i kostel svaté Markéty v Šonově, ke kterému se zrovna blížím a který se s barokní laškovností vynořuje zpoza povlovné terénní obliny poseté apatickými těly krav.

Ale co si počít s tímhle divadlem? 

Sice mám slabost pro mrtvé a všechno staré — a smrt s reflexí běží v mých stopách i teď —, ale tady se nezastavím. Kdepak! Seru na památky! 

Ale zpátky k historii: rozmach skončil ani ne padesát let poté, co začal. Jak se později dozvím z pamětních desek zabudovaných v ochozu další místní atrakce, dřevěného kostelíka na broumovském hřbitově, konec lepších časů ohlásila velká voda LP 1755, potvrdil požár města LP 1757 a završila válka, neúroda a drahota (ta trvá dodnes). Zkrátka, ukázalo se, že modlitby v nových modlitebnách fungují stejně nespolehlivě jako kdykoli jindy, a další dvě století to potvrdila. 

Na podzim 2022 se barokní památky díky finančním injekcím z EU dál tyčí nad krajinou, ale k čemu jsou dnešním obyvatelům? Skutečné dominanty tvoří haldy nakupené na okrajích vesnic: 

hromady hlíny, 
hromady štěrku, 
hromady slámy, 
hromady kulatiny nejspíš na spálení, 
hromady hnoje — 
jen málokdy zakryté igelitem.

V jiném světě

Na sudetské vesničky je nečekaný, smutný pohled: hospody zanikly, obchody jsou zrušené, domům chybí omítka, často i střecha, okna, dveře atd. Před ruinami stojí vraky aut. Některá ještě jezdí, jiná slouží jako kurníky nebo kontejnery na odpad. Namísto zahrad vidím bahnité plácky s torzy někdejších chlívků, králíkáren a dřevníků, ovocné stromy jsou ohlodané, vychrtlí psi zlostně štěkají, ovce jsou zmatené a zamazané od oleje.

Jak procházím od jedné zbořeniny ke druhé, občas ke mně dolehnou útržky českých vět a nakonec zahlédnu i pár domorodců: stařenu v zimním kabátě na holém těle a v holínkách vycpaných mechem, muže oblečeného v pracovním overalu omotaném lepicí páskou. V ruce třímá klacek, kterým se snaží prošťouchnout zanesené korýtko. 

Ale nejsmutnější je pohled na houfy polonahých dětí, jejichž ošacení se ještě v polovině října skládá z několika polyetylenových sáčků a barevných hadříků stažených gumicukem. 

Během dne dětské tlupy pobíhají kolem autobusové zastávky nebo si hoví v lanových prolézačkách vybudovaných za peníze z evropského fondu regionálního rozvoje. Co dělají v noci, kde spí a jaké sny se rodí v jejich malých lebkách, na to nechci pomyslet.

Oddechnu si, když řídká zástavba skončí a znovu se ocitnu ve volné přírodě. Je po třiceti letech života v kapitalismu taková bída vůbec možná? Nejsem dál než pět kilometrů od Diakonie, šest od náměstí a čtyři a půl od Penny Marketu, a přece jsem se ocitl v jiném světě. Později si uvědomím, že se mu říká „Česko B“ a jedná se o jeden z relativně nedávných objevů české sociologie.

K hranici a zpátky

Naštěstí mám s sebou zápisník, abych si všechno poznamenal, v bundě mobil s kamerou a müsli tyčinku s klikvou a malinami, která mi dodá potřebnou energii k další cestě vzhůru.

Jak se prudce řítím do svahu, aspoň na chvíli hodím starosti za hlavu a nechám je daleko za sebou. Místní příroda je opravdu podmanivá a právě teď — když žloutnou javorové aleje, u cest rudě září pozdní jablka a opadané buky odkryly pohled na okolní skály — se mi předvádí v té nejpůsobivější podobě. Mimoděk se mi vybaví začátek staré básně:

Zvláště když říjnový vítr 
ledovými prsty čechrá mi vlasy…

Cesta lesním porostem rychle ubíhá, a než byste se nadáli, stojím u hraničního kamene pod Słonecznou kopou — u konce své dnešní procházky. Z české strany je hraničník omšelý: jsou na něm stěží čitelné iniciály Československa. Z polské strany bílý nátěr ještě nestihl pořádně zaschnout a září do šera jako prázdná stránka na monitoru.

Posadím se na patník, rozhlédnu se, jestli tu není nikdo, kdo by mě uslyšel, a zkusmo do okolního ticha zamumlám: „Kurwa, ja Czech! Ja człowiek czeski!“ Potom si najdu nejkratší trasu zpátky a dokonale vyprázdněný dlouhou chůzí se smířeně vracím do literárního domku.

Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Broumově, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).