Pohlédnout na cizí jizvy

Sbírka obnovy

Sylvia Plathová by letos oslavila devadesáté narozeniny. O ikoně americké poezie se v Česku posledních několik týdnů psalo dost, náš pohled na autorku dnes už legendárního románu Pod skleněným zvonem a sbírky Ariel ovšem často vypadá spíš jako suchá přehlídka životních událostí zakončených tragickou smrtí.

Stal se z ní „kultovní symbol mladického smutku, Utrpení mladého Werthera pohledem dívky“, píše Jan Jindřich Karásek v jednom z těch lepších článků. Právě dlouholeté psychické problémy a následná sebevražda tehdy třicetileté Plathové se soudě podle většiny ohlasů zdají být na její tvorbě tím nejzajímavějším. Autorku si až příliš snadno romantizujeme, považujeme ji za feministickou ikonu, přestože její verze feminismu ani zdaleka nezahrnovala všechny ženy. Obrazy rozervaných umělců — a básníků především — nás přitom pronásledují od nepaměti. Je jednoduché vkládat si do jejich života svou vlastní interpretaci, protože jak se říká, žili ho za nás hned několikrát. Už nějakou dobu mě ale zajímá, co je na představě trpících umělců tak fascinující. A proč raději vnímáme jejich životy než to, co se nám snažili sdělit?

Chtěl bych věřit, že se můj vztah k textům Plathové vyvíjel jinak, že jsem její texty četl až jako vyspělejší čtenář, ale to by nebyla pravda. Když jsem někdy v prváku na střední po letech snažení Ariel konečně dočetl, nedokázal jsem vnímat nic jiného než svou vlastní ironii a bolest promítnutou na stránky. Všechny pocity, které jsem prožíval, podle mě cítila také ona. Kdybych jejím básním opravdu rozuměl, nejspíš bych si všiml, kolik vzdoru a kolik života do knihy vepsala; všiml bych si i toho, o čem mluvila sama autorka a co v předmluvě k novému vydání sbírky zmiňuje její dcera Frieda Hughesová: Ariel začíná slovem láska a končí obrazem včel, které „chutnají po jaře“. Je sbírkou obnovy.

Duch paní Brownové

Za část mýtů okolo autorčina díla může první a nejznámější vydání Ariel. Editoval ho Friedin otec a manžel Plathové, básník Ted Hughes. Právě proti jeho zásahům znalci autorčina díla dlouhá léta protestovali, i když jak píše Frieda, „přišlo mi, že verzi mého otce vnímají jako ‚zásah‘ do matčiny posvátné sebevraždy. Jenže takhle se matka stávala spíš jakousi bohyní, a všechno s ní spojené se zakonzervovalo, stala se téměř zázračnou“.

O snaze udělat z Plathové mučednici se její dcera mohla přesvědčit v roce 2000, kdy se organizace English Heritage rozhodla připevnit modrou plaketu připomínající její život na místo, kde Sylvia spáchala sebevraždu. A to i přesto, že v domě žila pouhých osm týdnů. „Přišlo mi, jako by matčina sebevražda, a ne její život, byla skutečným důvodem, proč ji tolik lidí zasazuje do role feministické ikony. Ariel možná slavila takový úspěch hlavně proto, že rukopis sbírky ležel na stole hned vedle její mrtvoly.“ Rodině se nakonec podařilo organizaci přesvědčit, aby plaketu umístila raději na Chalcot Square 3, kde Plathová pobývala mnohem delší dobu, „kde skutečně žila a snad tam byla i šťastná“. Frieda si pamatuje nechápavé reakce čtenářů. „Ta plaketa má být na Fitzroy Road!“ okřikl ji během slavnostního odhalení neznámý muž. „Tam napsala své nejlepší texty. To je přece místo, kde umřela.“

Plathová není sama, o koho se média a někteří čtenáři zajímají především díky tragickému konci. Americký spisovatel Michael Cunningham přisoudil podobný osud Virginii Woolfové, další velké autorce, když se svůj román Hodiny rozhodl otevřít scénou spisovatelčiny sebevraždy. Smrt je v knize vždy na začátku, prostupuje a rámuje každou stránku, jak nakonec potvrdila i pozdější filmová adaptace s Nicole Kidmanovou v roli Woolfové.

Je to zvláštní paradox. Plathová i Woolfová totiž psaly tak silně, až se život z jimi napsaných řádků téměř vylévá do skutečného světa. I proto o Plathové další americký básník Robert Lowell tvrdí, že ji vpřed pohánělo bušení neúnavných pístů srdce. Ariel je podle něj sbírkou vytrvalosti a pomsty, ne dědictvím smutku. Proč jsme tedy obě autorky se spolužáky na anglistice znali především díky jejich konci? Snad nám na otázku, proč je tomu tak, pomůže odpovědět sama Virginia Woolfová. 

Bylo to při jedné cestě vlakem z Richmondu do Waterloo, kdy si Woolfová v kupé přisedla k postarší plačící ženě. Nazvala ji paní Brownovou a z ženina nešťastného výrazu zvládla vyčíst celý životní příběh. „Všechny romány,“ píše v eseji Pan Bennett a paní Brownová, „začínají přesně takovou starou dámou v rohu kupé naproti vám.“ Je to právě postava paní Brownové, její tvář i její smutek, který Woolfovou otřásl a díky níž se probouzí autorčina představivost. Dnes nám podobný přístup nejspíš nebude připadat tak revoluční, člověk přece nemusí být spisovatel — takové příběhy a domněnky si o cizích lidech vytváříme neustále. Jenže Woolfovou nezajímal skutečný příběh paní Brownové, skrz její obraz chtěla ukázat spíš věci, které máme navzájem společné.

Neveselým a tragickým příběhům máme větší tendenci věřit, píší Mary Beth Oliverová a Anne Bartschová v jedné studii dotýkající se oblíbenosti smutných filmů. To, co čekáme od smutných příběhů, vysvětlují, je pocit, že nás zlomí v lepší lidi, v lepší čtenáře. Díky nim odhalujeme jakousi skrytou pravdu. Pokud jsou knihy, které čteme, a filmy, na které se díváme, smutné, jsou pro nás víc autentické. Smutným příběhům věříme, protože je dobře známe a protože s nimi cítíme empatii, nebo alespoň hlubší spojení. Smutné příběhy máme rádi, jelikož nám umožňují cítit se jako lidé. Díky tomu si je nejspíš dokážeme snadněji zapamatovat.

Je tedy možné, že si jako kdysi Virginia Woolfová u paní Brownové půjčujeme i my čtenáři neštěstí obou autorek a v jejich příbězích hledáme něco, co by v nás samotných mohlo pokračovat dál?

Lady Lazarus

„Je tu cena // Za pohled na mé jizvy, je tu cena / Za poslech mého srdce —“ píše Plathová v básni Lady Lazarus a jako by skrz řádky mluvila přímo ke svým čtenářům a snažila se jim ukázat, že k pochopení něčích slov neexistuje žádná správná cesta. Čtenář se musí mít s každým ponorem do autorčina niterního světa na pozoru, aby se příliš nesoustředil na biografické pozadí textů, nebo se od nich naopak neoprostil úplně.

Skutečnou Sylvii Plathovou totiž nikdy nepoznáme, víme o ní jen tolik, kolik nám sama dovolí. Jsme příliš fascinovaní autorkou, která před tím, než v kuchyni pustila plyn, zalepila dveře do dětského pokoje. Sylvie Plathová nám bude navždy unikat, pečlivě schovaná za ironickou maskou ženy, která na každé stránce povstává znovu a znovu z popela, jako nám bude unikat každý člověk, kterého známe.

Podle článku Kláry Vlasákové pro Salon Práva je příznačné, že se u významných ženských osobností řeší spíš jejich smrt než život. Smrt je jako bouřkový mrak, zakrývá nám výhled na cokoliv jiného. Plathovou tak musíme hledat ukrytou pod nahromaděnými mýty a zkreslenými představami. To kvůli nim nejsme schopní vnímat ani problémy, které snadno najdeme napříč autorčinými texty. Například pasáže, ve kterých opakovaně přirovnává kohokoliv, kdo se jí nelíbí, k „odbarvené černošce“. Český překlad Tomáše Hrácha přitom šikovně zakrývá mnohem problematičtější originál: „dusky as a bleached-blonde Negress“. Podobně nepříjemnou pachuť zanechávají i pasáže, kdy se Esther Greenwoodová, hrdinka románu Pod skleněným zvonem, v nemocnici podívá do zrcadla a místo sebe v něm vidí „velkou Číňanku s rozmazanýma očima, která na mě tupě civěla“.

Vyšuměl také velký rozruch, vyvolaný v roce 2017 do té doby nepublikovanými dopisy Plathové adresovanými její terapeutce Ruth Barnhouseové. Plathová v dopisech vykresluje násilné chování Teda Hughese, který ji napadl dokonce dva dny před tím, než potratila druhé dítě. Není divu, že se Hughes pokusil dopisy zničit, podobně jako to udělal s deníky z doby jejich manželství, nevykreslují ho totiž zrovna v nejlichotivějším světle. Jenže obvinění z domácího násilí jako by se nehodilo ani čtenářům, nezapadlo do obrazu „královny smutku“, kterým Plathovou kdysi popsal deník The Guardian. Dnes už o něm téměř neuslyšíte.

Sylvia Plathová není ani zdaleka tak přímočará autorka a ikona, za kterou ji spousta lidí má. Byla by chyba vnímat její dílo jako cosi nedotknutelného nebo jako Utrpení mladého Werthera z pohledu dívky. I přes omezené množství publikovaných textů se Plathová dokáže měnit i v rámci několika řádků, aby do textů přilila něco víc, pořád další a stále nové emoce.

„Jsem sama sebou. To mi nestačí,“ zmiňuje Sylvia Plathová v básni Žalářník. Ta se dá mimo jiné číst právě jako usvědčení Hughese z domácího násilí. Nevím, jestli skutečně existuje nějaký klíč k tomu, jak správně číst ji a také další umělce, jejichž životy často zastiňují tvorbu. Podobně jako Virginia Woolfová i ona totiž vnímala psaní a literaturu jako způsob, pomocí kterého jde vystoupit z hranic vlastního těla, viděla v ní cestu, kudy překročit sebe sama. Možná že její básně kritici nazývají zpovědní poezií docela oprávněně. „Aby se dokázala pohnout vpřed, musela ze sebe všechnu tu tíhu dostat,“ poznamenává Robert Lowell ve své předmluvě k jednomu z mnoha vydání Ariel. Texty Sylvie Plathové, jak jsem pochopil teprve nedávno, totiž víc než cokoliv dalšího ukazují sílu zpovědi. I když jsou celé založené na životě autorky, i čtenáři se díky jejich sdělení zbaví tíhy, která jim leží na bedrech. A teprve pak dokážou pokračovat dál.

Autor je básník a publicista.