Historický eskapismus: verze 2022

Pryč jsou časy, kdy se člověk téměř bál otevřít současnou českou prózu, aby na něj nevyskočila variace nějakého nesčetněkrát přežvýkaného příběhu z druhé světové války či z dob minulého režimu. Pozornost tuzemských prozaiků se v posledních letech upírá stále častěji na přítomnost, potažmo budoucnost. Přesto se pořád ještě najdou historické romány, jejichž ústředním cílem je nabídnout čtenářsky vděčný příběh, aniž by jakkoli problematizovaly náš pohled na historii či kladly prostřednictvím minulého podnětné paralely k současnému. Takové jsou i Paví hody, nejnovější román českobudějovického spisovatele Jana Štiftera.

Jan Štifter: Paví hody
Vyšehrad, Praha 2022

Děj této třísetstránkové prózy, která již nabírá nadšené čtenářské odezvy, se z velké části odehrává v malé obci Horní Jelení na Pardubicku. Na začátku knihy, který je zasazen do září roku 1918, se seznamujeme s místním „mistrem barev“ Tondou a dočasným spoluobyvatelem jeho domu, nádeníkem Václavem. Zatímco Tonda svádí jednu ženu za druhou, Václav sní o cestě do Ameriky. Překáží mu však nedostatek peněz — alespoň do chvíle, kdy do obce přijede cirkus a on se rozhodne zúčastnit souboje s medvědem, který by mu v případě vítězství zajistil dostatečný obnos na cestu…

Od prvních stran je zřejmé, že Štifter se pohybuje v bezpečné zóně srozumitelného, přehledného a chytlavého vyprávění, v němž bude čtenáři dobře. Postavy modeluje s citem ostříleného scenáristy; některým z nich navíc poskytuje neotřelé záliby. Tonda je posedlý barvami, protagonista a vypravěč pozdější části knihy Jenda se nadmíru zajímá o květiny a jeho strýc, největší pěstitel květáku v Polabí, pomalu neřekne větu, do níž by nezakomponoval předmět svého byznysu.

S Jendou se příběh přesouvá do poloviny třicátých let, aniž by nám bylo zpočátku jasné, jak přesně osud tohoto mladíka souvisí s Tondou a Václavem. Neváháme však dlouho. Jendova linka se brzy — a ladně — napojí. A že do osudů sledovaných hrdinů zanedlouho dramaticky zasáhne druhá světová válka, to je čtenáři Pavích hodů dostatečně jasné už v době, kdy postavy knihy ještě ani nevědí, že existuje nějaký Hitler. 

Příběh přeskakuje v čase i prostoru. Štifter nás zavádí do válečného Trenčína, poválečného Trutnova a třeba i do Hamburku na začátku dvacátých let. Vše popisuje dostatečně živě a uvěřitelně. Díky chytlavým etiketám, jako je zmíněná Tondova posedlost barvami, Václavův souboj s medvědem či květáková obsese Jendova strýce, je dost možné, že si čtenář bude Paví hody pamatovat ještě dlouho po dočtení (tak jako si nejspíš dodnes mnozí čtenáři autorovy knihy Sběratel sněhu z roku 2018 vzpomínají, jak si jeden z protagonistů ukládal do mrazáku sníh). 

To vše je dokladem prozaické zručnosti, kterou autorovi skutečně nelze upřít. Tak jako nelze Pavím hodům upřít čtivý příběh, věrohodně vykreslené historické kulisy, vybroušený jazyk, přesvědčivé postavy a pár nevšedních motivů navrch. Člověk by si však předtím, než knihu otevře, měl zodpovědět otázku, co od historického románu vlastně čeká. Pokud únik od současné reality do prostoru přehledně vykolíkované minulosti, bude dost možná spokojen. Pokud v historické literatuře hledá témata, která jej osloví na vzdálenost několika dekád a nabídnou mu relevantní přesah pro dnešní dobu, nikoli pouze povědomé události a líbivě vybudované scény, asi moc ne.