Jak uplést hezké myšlenky

Jurga Vilė a Lina Itagaki: Sibiřské haiku, přeložila Věra Kociánová
Argo, Praha 2022

Sibiř je pro dětského hrdinu, násilně deportovaného z rodné Litvy do neznámých a nehostinných končin, místem, odkud si jednou bude odvážet vzpomínky zlé i dobré. Román je prvotinou litevské spisovatelky Jurgy Vilė a vznikl na základě autentických vzpomínek autorčina otce a babičky. Ilustracemi, stylizovanými dopisy a komiksovými vstupy jej doprovodila Lina Itagaki, pro niž je kniha rovněž prvním autorským počinem. Od roku 2017, kdy román vyšel poprvé, získal bezpočet domácích i zahraničních ocenění, včetně zápisu na čestnou listinu IBBY a nominaci na Bologna Ragazzi Award v roce 2020.

seriál Dětská literatura

Obě tvůrkyně stály před nelehkým úkolem, jak zprostředkovat současným dětem historickou zkušenost s vyhnanstvím a totalitním režimem, aniž by cokoliv zamlčovaly, nebo naopak relativizovaly. Zhostily se jej výborně, a to díky zvolené formě grafického románu, v němž obraz může sugestivně a ve zkratce vytvořit most mezi dokumentární, realistickou a snovou rovinou příběhu.

Ráno 14. června 1941 probouzí rodinu třináctiletého Algise štěkot vesnických psů a vzápětí už dveře domku rozrážejí kopance ruských vojáků. Rozespalá rodina má deset minut na to, aby opustila svůj domov. Prarodiče, matka, Algis a starší sestra Dalia jsou jako nepřátelé Sovětského svazu deportováni na Sibiř, otec je od rodiny odtržen již ve Vilniusu a jeho životní pouť končí smrtí v pracovním táboře.

Algisův vypravěčský hlas zaznívá podbarvován duněním pražců z „vlaku sirotků“, kterým jsou vybrané děti díky osobnímu nasazení a odvaze lidí wintonovského ražení odváženy zpět ze Sibiře do vlasti. Zavšivené, vyhladovělé a nemocné se vracejí bez rodičů do vypleněných domovů. Teprve se vzdalující se Sibiří je možné vyprávět o ní a její syrový obraz tak může být ve vzpomínkách protkán sny, symboly a představami, které dětem ve vyhnanství pomáhaly přežít ty nejkrušnější chvíle.

Sibiřské haiku, foto: nakladatelství Argo

Algise před malomyslností a sebelítostí, jíž podléhali mnozí dospělí, chrání právě síla snění a fantazie. Díky ní kolem něj mohou poletovat duše zemřelých jako strážní andělé, hřeje se v objetí křídel housera Martina, zastřeleného ruskými vojáky, a v ústech se mu rozplývá sladký med od tajemného sibiřského včelaře. Jeho sestra Dalia překonává zoufalství a smutek aktivitou, která zaměstnává hlavu i ruce: pletením. Teta Petronela zbožňuje Japonsko a propašuje s sebou knížku japonských haiku. Všechny stmeluje vzpomínka na rodnou zemi, ožívající v písních, ve vůni jablek, místo nichž Sibiř nabízí jen hořkou chuť plodů kaliny.

Historické souvislosti násilné deportace litevských rodin a okolnosti, za nichž byly z vyhnanství vysvobozeny některé děti, nejsou podrobně přiblíženy. Patrně je to tak lepší, neboť větší pozornost k sobě tím pádem přitahují prožitky a emoce líčené z perspektivy dospívajícího chlapce. Ztráta domova, rozdělené rodiny, nejistota a strachování se o osudy blízkých, smrt a umírání přímo před očima, to vše je bohužel životní realitou mnoha dětí i dnes. S vypuknutím války na Ukrajině získal Algisův příběh na aktuálnosti právě tím, že jeho vypravěč přes všechny prožité tragédie neztrácí naději. A jak tedy uplést hezké myšlenky? „Nejdřív vymysli deset krásných slov. Myšlenky se pak na ně samy nabalí,“ radí teta Petronela. V ilustraci Liny Itagaki se mezi dvěma jehlicemi proplétá láska, krása, pohádky, slunce a naděje. Další slova už zůstávají na čtenářích samotných.

Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.