DeLillo, Houellebecq, Grass či Rushdie
Podobně jako v nabídce blížícího se Velkého knižního čtvrtka (13. 10.) zastiňuje zbylých čtrnáct titulů Eliotova „Pustá země“ v novém překladu Petra Onufera, dominují našemu říjnovému výběru — bez ohledu na množství novinek tuzemských autorů a autorek — díla předních světových romanopisců.
Don DeLillo bývá řazen mezi největší žijící americké prozaiky a mnohé jeho romány i jediná sbírka povídek se už dočkaly českého vydání. Nyní k nim přibude autorova nejnovější kniha Ticho (Argo), nepříliš rozsáhlý román z roku 2020, jehož děj není nijak složitý — o to naléhavější a hrozivější je však jeho poselství. Na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl a připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha. Přesto se nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu. Do češtiny knihu přeložila Alena Dvořáková.
Ještě větší měrou v Česku zdomácněl francouzský spisovatel Michel Houellebecq, jehož nejnovější román vyjde v překladu Alana Beguivina pod názvem Zničit (Odeon). O čem vypráví? Krátce před francouzskými prezidentskými volbami v roce 2027 se na síti objeví video, které ukazuje fiktivní popravu možného kandidáta Bruna Jugeho. Jeho zaměstnanec a důvěrník Paul Raison dostane za úkol vypátrat tvůrce videa. V průběhu vyšetřování však dojde k sérii záhadných teroristických útoků, mezi nimiž nelze najít žádnou souvislost. A ve slepé uličce se nachází i Paulovo manželství. Nakonec Juge prohrává s populárním bývalým televizním moderátorem a neméně zničující pro politiku země jsou i výsledky Paulova pátrání. Když je pak ale propuštěn ze zaměstnání, podaří se mu opět sblížit se svou ženou.
Jako třináctý svazek Spisů Güntera Grasse vyjde próza Setkání v Telgte (Atlantis), kterou přeložil Jiří Stromšík. Zesnulý německý spisovatel, od jehož narození v říjnu uplyne 95 let, zasadil její děj do roku 1647 poblíž Osnabrücku, kde se právě dojednávají podmínky míru, který vešel do dějin jako mír vestfálský. Námětem je fiktivní setkání sedmnácti německých barokních básníků a spisovatelů, kteří zde předčítají ze svých děl a v diskusích řeší poetologické problémy i osobní spory a animozity, ale posléze nad tím vším u nich převládne téma války a otázka, do jaké míry může, či zda vůbec má literatura — coby pouhé „krásné zdání“ — zasahovat do reálné politiky. Přítomní literáti se o to alespoň pokusí. A do tohoto historického obrazu se nenásilně, nenápadně, ale pro Grassovy současníky rozpoznatelně prolíná lehce ironický obraz známé Skupiny 47, jež se poprvé sešla přesně o tři sta let později, těsně po konci války, která byla pro Německo i Evropu ještě ničivější než ta třicetiletá.
Oceňovaný irský spisovatel Colm Tóibín před lety v knize Mistr beletristicky zpracoval životní příběh Henryho Jamese, protagonistou svého nejnovějšího románu Čaroděj (Leda) zase učinil německého prozaika a esejistu Thomase Manna (1875—1955), autora dnes už kanonických děl Smrt v Benátkách, Kouzelný vrch či Doktor Faustus. Laureát Nobelovy ceny za literaturu a otec šesti dětí (mj. Klause Manna, který se stal rovněž spisovatelem) později uprchl před nacisty z Německa, v roce 1936 získal československé státní občanství, nový domov nakonec našel ve Spojených státech a poslední roky svého života strávil ve Švýcarsku. Do češtiny román přeložila Adéla Bártlová.
Českého vydání se dočká i dosud poslední román britského spisovatele Salmana Rushdieho, který se aktuálně potýká s vážnými zdravotními následky útoku, jehož terčem se stal letos v srpnu během svého veřejného vystoupení. Román nazvaný Quijote (Paseka) a přeložený Dominikou Křesťanovou nabízí odvážné převyprávění klasického Cervantesova příběhu a současně svéráznou reflexi televizní kultury. Setkáváme se zde s americko-indickým spisovatelem špionážních thrillerů, jenž stvoří vlastního protagonistu. Jeho Ismail Smile, stárnoucí obchodní cestující s léčivy, tak dlouho a návykově sleduje po hotelových pokojích televizní vysílání, až se fatálně zamiluje do bývalé bollywoodské hvězdičky. Navzdory tomu, že se s ní nikdy nesetká, píše jí milostné dopisy podepsané Quijote a společně se svým smyšleným synem Sanchem podnikne za svou nenaplněnou láskou cestu napříč Spojenými státy. V barvitém, pro autora typickém literárním kaleidoskopu přitom ožívají témata, jako je rasismus, závislost na opiátech či dvousečné působení populární kultury.
A literárního parnasu se dotýká i nový přírůstek v edici Prokletí reportéři s názvem Klub (Absynt), pojednávající o několik let staré kauze, která otřásla literárním světem. V roce 2018 se totiž poprvé po pětasedmdesáti letech neudělovala Nobelova cena za literaturu. Důvodem bylo sexuální násilí a jeho krytí v kruzích blízkých Švédské akademii. Odhalily ho investigativní reportáže Matildy Voss Gustavsson — a právě z nich vychází i její reportážní kniha. Představuje v ní necenzurovaný portrét zákulisí švédského kulturního života a především boje o moc a její zneužívání. Jejím cílem nebylo jen usvědčit Jeana-Clauda Arnaulta, francouzského fotografa a významnou osobnost švédské kultury, manžela známé básnířky a členky Švédské akademie Katariny Frostenson. Stejně jako v podobných případech se spisovatelky nebo umělkyně bály, že pokud Arnaulta obviní, nikdo jim neuvěří a budou mít zavřené dveře do kulturního světa. Autorce se přesto podařilo oběti přesvědčit, aby promluvily. Vychází v překladu Martina Škapy.