Obohacena smyslem pro spravedlnost

Ježíš, jak on byl nadšený! Mohlo by se zdát, že z našeho zdraví, ale přinesl mámě velkou novinu: „Věruško, tak konečně můžem!“ vykřiknul radostí. Konečně můžeme my Romové zase něco dokázat!“ dodal, sotva se nadechl. Vypadalo to, jako by nám přišel říct, že našel zlato. Byla jsem v té době takový malý hubený smrádě. Sametová revoluce přišla, když jsem byla v první třídě. 

Přesně tento moment jsem si uložila do své paměti nic netušíc, že „to“ bude patřit mezi milník vypovídající o duchu jisté doby, a přesně tak jsem ho sepsala do povídky s názvem „Devadesátkou“, která je součástí knihy Samet Blues s podtitulem Drsná devadesátá v povídkách kolektivu dvanácti romských autorů.

Věra Horváthová Duždová, foto: Petr Zewlak

V knize, kterou vydalo pražské vydavatelství Kher v roce 2021, může čtenář najít více než třicetiletou perspektivu a motivy, které prostupují celou sbírkou, jež umožňuje nahlédnout, jak se v čase proměňovala a jak na Romy dopadala společenská atmosféra. Rozmanité autorské hlasy se tu skládají v jednolitý chór, obdobu amerického černošského blues žalujícího na těžký úděl nerovnoprávné menšiny. Psané slovo u nás nemá tak dlouholetou tradici a po staletí se mezi Romy udržovalo především „čačikano vakeriben“ (tj. pravdivé vyprávění ze života, „tak, jak to bylo“) s cílem předat důležité životní zkušenosti potomkům a vlastní komunitě. V řádech několika desetiletí vycházejí literární počiny romských autorů u nás i ve světě, které se zejména dotýkají právě „čačikano vakeriben“.

Zajímá to vlastně někoho? 

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava druhým rokem uděluje Cenu za nejlepší dokumentární knihu a sbírka Samet blues se dostala do její nominace. Samotná nominace je pro nás všechny velkou poctou a jsme potěšeni ze zájmu veřejnosti o romské výpovědi této doby.

O éře devadesátých let lze nalézt vzpomínky v mnoha prostorech, ať už filmových, uměleckých, nebo dokumentárních. Většina z nás fakticky ani nemusí po ničem takovém prahnout, protože nám zmíněná doba není až tak vzdálená, ale je zajímavé se dozvědět, jak stejnou historii prožívali jiní. Avšak je tu i další skutečnost, kterou si lze představit jako jednu linii, po níž jsme kráčeli všichni, a šli si pořídit kuponovou knížku, sledovali hudební pořad Eso nebo v poklidu svých domovů udiveně hleděli na televizní noviny, kde vytahovali z Orlické přehrady mrtvoly.

A když zůstaneme u pomyslné linie, můžeme u ní pozorovat, jak z ní vystupují nitky, kde každá jedna patří určité skupině lidí, která si ve stejnou dobu odžívá svou budoucí historii. A jedna z nich je ta naše, romská. A naše nitka byla v těchto dobách naplněna porevoluční euforií z nabité svobody a možnosti etnoemancipace, což je i mé krátké vzpomenutí si na strýce, který přišel k nám domů na návštěvu říct mámě, ať založí Romskou občanskou iniciativu. „Se svobodou přišel strach. To, že nás mohou zabíjet a prezident udělá jen to, že přinese věnec na pohřeb, jsem tenkrát nedokázala pochopit, jakkoli mám Václava Havla ráda a vážím si ho.“

V současné době bych tento projev soustrasti od prezidenta možná brala s úctou, jelikož za sebou máme vlády dalších prezidentů, a tak je lze přeci jen porovnávat. Ale věci to nepomůže, člověka žádné gesto nevrátí a od politika, a co teprve od prezidenta, čekáte přece jen více. Také mám v sobě malou dušičku, která mi našeptává, že kdyby se k nárůstu rasismu už tenkrát vláda postavila jinak, možná by nebylo tolik zavražděných a pronásledovaných lidí. Možná bych se už jako dítě nemusela bát chodit po základní škole, protože se plno mých spolužáků rozhodlo být najednou mým nepřítelem a přátelit se s kamarádem Hitlerem.

Možná, anebo také ne. 

Všechny mé nemilé zkušenosti a vzpomínky jsou mou součástí, nejsem zapšklá, ba naopak jsem tím vším obohacena. Obohacena smyslem pro spravedlnost, snahou hledat otázky a odpovědi tam, kde jsou dveře dávno zavřené, a schopnost nezlomit nad člověkem hůl, i když pochybil. K tomuto velká většina z nás dojde postupem času ruku v ruce s vlastním vývojem. Dítě příkoří vnímá už od dětského hřiště, školky a školy. Na toto ve své povídce vzpomíná Lubomír Čipčala, absolvent transkulturní komunikace: „Dvě spolužačky třeba upravily hru na babu tak, že když jsem se někoho dotkl, dotyčný hlásil: ‚Fuj, mám Čipčalu!‘ a otřel si dlaní místo, kde jsem se ho dotkl, a snažil se ‚mě‘ někomu dát.“

Máme svoje zkušenosti, zažili jsme to všichni, a přesto se setkáváme s tím, že nám leckdo nevěří, protože ten „leckdo“ si šel a jde svou linií. Je to podobné jako s holokaustem. Ti, kterým se vůbec nehodí, ho zpochybňují, ale zaplať pán bůh, že na světě máme přeživší a že jejich osobní výpovědi nemůže zpochybnit nikdo.

Ale to už jsme jinde, je to jiná vesnice…

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.