Bez iluzí by to nešlo

K Budějicům cesta

MARTINOVY VZPOMÍNKY Z ROKU 1997

Nádraží mě uvítalo monotónním vyvoláváním drážního hlasatele, dávajícího na vědomost, že mezinárodní rychlík ve směru Benešov, Tábor, Veselí nad Lužnicí, České Budějovice a Linec je připraven k odjezdu. Bez váhání jsem prosvištěl oběma vestibuly, zdolal schodiště vedoucí na páté nástupiště a doprovázen výstražným pískáním a nadávkami výpravčího vklouznul do rozjíždějícího se vlaku. Kupé byla obsazena zamilovanými dvojicemi, po jejichž společnosti jsem opravdu netoužil. Teprve na samém konci soupravy seděl osamocený, nepochybně vysoký muž neurčitého věku, jehož ostře řezaným rysům, korunovaným stříbrem hustých vlasů, propůjčovala světla ubíhajícího velkoměsta zvláštní uhrančivost.

Vypadá jako ten můj snový pronásledovatel, říkal jsem si, nahlížeje do kupé. Než jsem si stačil utřídit vzpomínky, přejel vlak přes výhybku a dveře do kupé se otevřely. Bělovlasý muž pootočil hlavou a otevřel oči, jež i z té polotmy hleděly neobyčejně pronikavě.

„Jen račte dál,“ pronesl krásně modulovaným hlasem. Vzápětí s sebou vlak opět drcnul, v kupé se rozsvítila žárovka a já zaplul dovnitř.

„Budiž světlo,“ řekl spolucestující.

Asi je to herec. Nebo možná kněz, napadlo mě.

„Ta technika nás ještě překvapí,“ připomněl spolucestující náboženství moderní doby. Očividně byl rád, že má s kým prohodit pár slov. „Málem jsme vám ujeli,“ usmál se přátelsky.

Vysvětlil jsem mu, že jedu do Budějovic a že jsem si nestačil koupit lístek. Potom jsem se zdvořile usmál a natáhl si nohy s tím, že určitě usnu. Uhrančivé, hustými černými řasami a obočím ještě zvýrazněné oči mě však nepřestávaly rentgenovat. Kde já je jenom viděl? Když se dráhy našich pohledů střetly, bezděčně jsem se zachvěl a sklopil zrak. Na sedadle vedle neznámého ležel Čechovův Černý mnich. No jasně, zase se mi něco zdá, pochopil jsem a vmáčkl se hlouběji do sedadla. Oči jsem zabořil do tmy, rušené teď už jen slaboučkým svitem ubývajícího měsíce. Těsně před branou, vedoucí na území, kde čas a prostor nehrají žádnou roli, jsem ještě zaregistroval, že projíždíme vršovickým nádražím. Z hlubokého spánku mě probralo až houkání protijedoucího rychlíku v Olbramovicích.

„V Táboře vás opustím,“ ozval se tajemný pasažér úplně obyčejně, a když jsem ve své rozespalosti nezareagoval, nenuceně pokračoval. „Já vás nechtěl budit, ale kdybyste spal dál, tak bych to udělal. Vy si na mě už asi nepamatujete, ale já vás poznal hned.“ A jako by měl před sebou natěšené hlediště, dodal: „Byla to nádherná doba.“

V tom okamžiku mě obestřely mrákoty. Samozřejmě jsem od první chvíle věděl, s kým mám tu čest. Samozřejmě to byla nádherná doba. Nenáviděný režim se hroutil a donedávna podmračení spoluobčané se opájeli touhou po životě bez přetvářky, chodili po ulicích se vztyčenými hlavami a nešetřili úsměvy. Vysoké školy a divadla se staly centrem dění a veřejný prostor se naplnil lidmi, kteří měli co říct. S příchodem nových časů, zdálo se většině národa, zvítězí spravedlnost, ohleduplnost a vstřícnost. Zachvácen všeobecným nadšením objevil jsem v sobě nečekané zdroje energie. Dny i noci jsem trávil na fakultě, formuloval jsem a podepsal nesčíslně petic a zúčastnil se mnoha akcí. Tu nejdůležitější — protože měla pro mě fatální následky — jsem však dočista vymazal z paměti. A kdyby se mi nepovedlo naskočit do vlaku, možná bych ji nechal spát dodnes.

Atmosféra ve smíchovském divadle, kam mě Tomáš pozval, překypovala radostným očekáváním. Ačkoliv od událostí na Národní třídě uplynulo jen pár dní, všechno nasvědčovalo tomu, že komunistický medvěd, importovaný před čtyřiceti lety z Ruska, se chystá k zimnímu spánku, tentokrát doopravdy věčnému. Se zatajeným dechem jsme se Zuzanou a s Honzou sledovali Tomáše, jak moderuje vzrušenou debatu a neváhá klást stále ještě nebezpečným soudruhům dotazy na tělo.

Zdaleka nejpůsobivější však byly chvíle, kdy se na pódiu objevili ti, jimž odcházející režim ublížil nejvíc. Jako jeden z prvních promluvil můj noční spolucestující, který nesměl celých dvacet let režírovat, sedmdesátá léta strávil měřením vodních toků a posledních deset let směl hrát v oblastních divadlech záporné role. Jeho noblesní projev na mě zapůsobil především absencí pomstychtivosti. Takových kdyby bylo víc, říkal jsem si o přestávce, poctěn tím, že nás Tomáš seznámil.

„Byl jste tam tehdy s tou černovláskou,“ vytrhnul mě ze vzpomínání spolucestující, jako by četl mé myšlenky.

„Vy tedy máte paměť,“ vyhrknul jsem obdivně.

„To je jen věc cviku,“ předvedl divadelník svou dikci, pečlivě odděliv obě c. „Při mé profesi člověk některým dovednostem neunikne.“

„Tehdy jste na nás ohromně zapůsobil,“ prohodil jsem uznale.

„Snad jsem něčemu pomohl,“ připustil režisér. „Měl jsem pocit, jako by mě někdo hodil do živé vody, jako by se vracela šedesátá léta.“

„Můžu se zeptat, kde teď působíte?“ zeptal jsem se.

„Jsem na volné noze,“ řekl režisér a pustil se do zevrubného líčení svých — jak říkal — porevolučních zážitků.

S politikou skončil, hned jak to šlo, a založil v mém rodném městě soubor, který si za necelé tři roky získal značné renomé. V době, jež divadlům nepřála, se skupině složené z neznámých tváří podařil malý zázrak. Všechna představení, včetně těch zájezdových, byla dokonce i v Praze vyprodaná, a pozvánky na domácí i zahraniční festivaly jen pršely. Kolegové z konkurenční skupiny, pojímající divadlo jako byznys, však nezaháleli a poslali na radnici několik udavačských dopisů. Příbuzenskými a finančními vazbami spjatí, demokraticky zvolení zástupci lidu dali hlavy dohromady a s poukazem na špatné hospodaření se svěřenými prostředky nadějný soubor rozpustili a nepohodlnému protagonistovi pohrozili trestním stíháním. V novinách se sice objevilo pár článků, ozvali se i někteří divadelníci, ale účinná pomoc se nenašla.

„Snad se teď zase obrací všechno k lepšímu. Založil jsem takový polokočovný soubor, docela se nám daří. Zítra hrajeme v Táboře Černého mnicha. Tohle je můj kostým,“ uzavřel režisér svůj příběh, a zatímco vlak brzdil, přehodil přes sebe dlouhý černý plášť.

„No to snad není pravda,“ nezdržel jsem se. „Vždyť znáte tolik lidí. Proč jste se na někoho neobrátil?“

„Věřil jsem, že v demokracii půjde všechno bez protekce,“ pokrčil rameny režisér. „Udělal jsem hloupost, už kvůli hercům. No nic — v září hrajeme několikrát v Praze, tak se přijďte podívat. Aspoň mi taky řeknete něco o sobě,“ usmál se, srdečně mi stisknul ruku a spěšně opustil kupé, nechávaje mě napospas účinkům psychoterapie, kterou se mnou s takovým zdarem zahájil.

Vychází v NLN.