Nekřičme na sebe, mluvme spolu

S menším údivem, ale o to s většími rozpaky, jsem dočetl přepsaný projev na nedávno proběhlém Sjezdu spisovatelů od básnířky a literární kritičky Alžběty Stančákové s názvem Bejt žencká a psát, který od té doby s nadšením a chválou sdílí řada mých přátel. Na rovinu se přiznám, že nechápu proč.

Nevadí mi ani tak záměrně pamfletická forma projevu, jako spíše řada paušalizujících a zbytečně vyhrocených výroků, která v něm zazněla a která brání tomu, abychom se o tomhle citlivém tématu věcně bavili. Řeč je o aktuální podobě našeho literárního provozu, jenž je dle autorky prožraný slizkým machismem, který se na tuzemských spisovatelkách ukájí všemožnými způsoby: třeba deset let starou recenzí od Jiřího Peňáse nazvanou Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha. Tu už ale rozcupoval kde kdo.

projev Alžběty Stančákové

Soucítím s její zkušeností a nechci v žádném případě zpochybňovat vzniklé trauma, které se mně může přihodit stěží. Přes upřímnou lítost z autorčiných otřesných zážitků v konfrontaci s „mužským světem“ se ale stále jedná o ryze subjektivní náhled, na jehož pozadí nelze vyvozovat žádné obecné závěry o tuzemském literárním světě, o jeho všepanující mužské toxicitě. Stančáková se ve svém projevu totiž až příliš sune do komfortní role oběti namísto toho, aby věcně argumentovala.

Libor Staněk II., foto: Honza walda Valík

Když už Stančáková přejde k samotnému textu a „analyzuje“ recenze kritiků, proč se nedrží jinak v článku přehnané potřeby genderově korektního jazyka, ve kterém by se našlo místo i pro kritičky? Proč v jejím interpretačním úhlu nenacházíme například neempatický přístup Evy Klíčové, která například o Danielu Hradeckém prohlásila, že je „nejbohémštější figura soudobé literární scény — čili jak se slušně hovoří o alkoholicích“, i když autor kritizované knihy úspěšně absolvoval protialkoholní léčbu, jak si všiml ve svém článku Dominik Bárt? Znamená to tedy, že necitlivé kritiky píšou jen muži? A jací muži? Ti heterosexuální nad padesát let? A co hlas „feministek“ z druhé strany barikády? Četla Stančáková článek Biancy Bellové Proč nejsem feministkou? Sloupky nebo rozhovory s Petrou Hůlovou? 

Stančáková těmito reduktivní tezemi dokázala, že je v lecčem symptomem současné doby, kdy se namísto věcné a konkrétní diskuse víc nosí pohoršení. Lze samozřejmě namítnout, že jde o jiný žánr, že šlo spíš o performanci, pamflet. I tak se ale zdá, že Stančáková chce „očistit umění od všeho nečistého, protože hříchy autorů, jejich nečistota, by stránkami knihy či obrazu mohly kontaminovat duše publika“. Zde cituji publicistu Ondřeje Štindla, jenž ve svém článku Za umění čisté (Echo č. 24/25 2021) nepřímo charakterizoval jeden z aktuálních trendů „probuzeného“ angažovaného umění, které nad literárním dílem přemýšlí v intencích zbytečné doslovnosti, v níž za účelem systémové čistoty absentuje jakákoliv touha po rozpornosti.

Autorka sílu uměleckého díla navíc primárně interpretuje na základě mimoestetických kritérií. Když na konci svého pamfletu píše: „V závěru se chci obrátit na všechny ženy, ale hlavně na ty, co psát začínaj — pište cokoliv bez ohledu na konvence. Pište klidně o menstruaci, porodu, neoholeným podpaždí, lásce ženy k ženě, pište klidně o rakovině dělohy, menopauze, císařským řezu, odsunu Němců, o dovolený na Ibize anebo samy o sobě — nikdo jinej to za vás neudělá,“ je to jistě sympatické, ale s poctivou literaturou to nemá co dělat. Kromě toho, že to nejautentičtější psaní má být soukromé, na což se často zapomíná — básnickou sbírku, román či kritiku nelze nikdy kvalitativně hodnotit primárně na základě toho, zda ho napíše muž či žena. Nejedná se pak o literaturu, ale ideologii. Odmítám přistoupit na fakt, že soudobé literární prostředí je permanentním bojištěm, kde se střetávají mužské a ženské síly. To lze jistě produktivně aplikovat (a neopragmatisté to rádi dělají) na naše řečové akty, ale nikoliv na sociální praxi našich mezilidských vztahů. 

Alžběty Stančákové si vážím jako básnířky. Líbí se mi, že jde ve svých kritických názorech často na hranu, že to celkově s literaturou na rozdíl od spousty svých kolegů myslí vážně. Mrzí mě ale, že její pohoršený projev jen obviňuje, ale nenabízí prostor k diskusi. Přitom téma letošního Sjezdu spisovatelů bylo „Mluvme spolu“. Z příspěvku Stančákové ale nevidím potřebu si povídat. Spíš to někomu nandat, paušalizovat opravdu hnusnou zkušenost na celou literární scénu, vylíčit ji jako bojiště sil dobra a zla, ženského a mužského světa. Skutečně jsme se za těch deset let od Peňásova textu nikam neposunuli? 

A ještě jedna poznámka na závěr, možná ta nejdůležitější: Stančákové projev vás nedráždí k nějakému intelektuálnímu výkonu, ale naopak spoléhá na souznění a pasivitu recipienta, jenž se má logicky přiklonit na stranu oběti. Literatura je pod jejím hledím chápána jako sociologický příznak, který má nejvěrněji zrcadlit naše představy o spravedlivé společnosti. Interpretačně bezbřehá komplexita literatury je zde zredukována na jediný rys — genderovou příslušnost. Radikalita nás posouvá vpřed, nemá být ale extrémní, nýbrž umírněná, s potřebou zpětného přehodnocení. Nejsem si jistý, jestli takhle odvážná a radikální Stančáková dokáže být.