Uprostřed hlučícího davu

Zpátky u rodinného stolu

Ještě předtím, než jsem se někdy na střední doma vyoutoval, trávil jsem naše pravidelné rodinné večeře mlčením. Nevím, proč máma tolik trvala na tom, abychom já, můj bratr, nevlastní otec a ona večer co večer seděli u stolu a tvářili se, že si máme co říct. 

Nejednalo se o ticho v pravém slova smyslu. Šlo spíš o nemožnost vyhnout se těm několika nesouvislým větám, větám vytrženým z kontextu a zaseklým uvnitř mé hlavy. Větám protkaným náhodným cigošem a muslimákem, transkou a nakonec pokaždé i buzíkem. Tak se to u nás v Kokorech říkalo, nahlas a s hrdostí, a nějaký bystřejší pozorovatel by možná obdivně napsal, že tohle slepé rameno světa zůstávalo jedním z posledních míst, kde se ještě mohlo mluvit svobodně. 

Můj děda často a rád prohlašoval, jak jediná věc, kterou kdy Hitler udělal správně, byli „cigáni a buzíci v koncentráku“. Svoboda podle něj neznamenala nic víc než možnost říkat věci nahlas a jako taková vždycky přebila bolest, kterou mi každou podobnou poznámkou působil. 

V Česku rádi sklouzáváme k více či méně kontroverzním frázím. Rychle odsoudíme lidi za to, jak vypadají, jak mluví. Máme rádi nálepky: voliči stran, které nám nesedí, jsou lůza, máme tu pražskou kavárnu, mladou woke generaci a podle Oldřicha Kaisera by dnes feministky knižního Kmotra od Maria Puza rozcupovaly. Svoboda, na kterou můj děda tak dlouho čekal, prý neznamená nic, pokud nemáme volnost říct opravdu cokoliv, aniž bychom za svá slova museli nést následky. Jenže ono záleží na tom, jak o věcech mluvíme, a každé slovo s sebou táhne také konkrétní následky. 

Překotný proud dění na sociálních médiích nijak nepřispívá faktu, že na váhu, kterou slova mají, často zapomínáme. Pokaždé, když se přihlásím na Twitter, vpadnu rovnou doprostřed další nesmyslné hádky. Není se čemu divit — podle loňské studie publikované v Science Advances podporují sociální sítě pocity zloby a morálního pohoršení, navíc je lidský mozek předem naprogramovaný tak, aby si především všímal nově naučených a pro nás zajímavých informací. Každá znovu zaregistrovaná zpráva v nás tedy utvrzuje pocit, že se děje něco závažného.

Snad i proto mám už nějakou dobu feed vydlážděný zmínkami o kulturních válkách, „nezašla cancel culture příliš daleko?“ ptá se mě hned několik stránek za sebou, zatímco mi můj Instagram zaplavují placené účty zesměšňující Amber Heard a jedno kliknutí na špatný účet znamená týden algoritmem doporučených xenofobních memů. Stačí si otevřít jakoukoliv internetovou diskusi a člověk je zpátky u rodinného stolu. Ale ani v místech, kde by člověk čekal vyšší míru vzdělání a pochopení, se nevyhneme „nekorektním“ názorům. V některých zahraničních literárních kruzích zase už řadu let vzbuzuje každá nominace příslušníků menšin na literární ceny velké nevole, pochyby, jestli si to daní autoři skutečně zaslouží. Jestliže stále žijeme ve společnosti, která zpochybňuje práva a schopnosti menšin a jakoukoliv kritiku označí za snahu o „zrušení“, jak to tedy s onou cancel culture skutečně je?   

Trochu jiná éra rušení

„Tahle představa čistoty a toho, že se nikdy neušpiníte a budete vždycky politicky uvědomělí a tak dále, toho byste se měli rychle zbavit,“ pronesl na summitu nadace Obama Foundation v roce 2019 bývalý americký prezident Barack Obama. S jeho slovy se samozřejmě dá souhlasit, nikdo nakonec nejsme dokonalí, všichni děláme chyby. Jenže ti, kteří cancel culture odsuzují nejvíce, si vlastní chyby velmi často odmítají připustit. Argumentují přitom její nespravedlností, pokud prý uděláte cokoliv, co druzí považují za problematické, automaticky ztrácíte hlas. Jste prý vyřízení.

Překladatel Viktor Janiš ve svém článku „Rušíš, ruším, rušíme — Osudy knih v éře cancel culture“ z květnového čísla časopisu Host vyjmenovává několik případů údajně „zrušených“ knih známých osobností. Od Woodyho Allena, jehož Mimochodem vyšlo loni během knihkupeckého svátku Velký knižní čtvrtek také v češtině, se přes amerického guru Jordana Petersona a bývalého viceprezidenta Mika Pence dostává až ke stále nezrušené J. K. Rowling, jejíž četné transfobní výroky by její nakladatel dokázal vydat i knižně. Příklady, které Janiš uvádí, přitom nejsou ani tak příznakem plíživé hrozby éry cancel culture, jak by se už z názvu textu mohlo zdát, jsou spíš letmým pohledem do dlouholetého každodenního fungování velkých zahraničních nakladatelství. Ta raději od smluv ustupují, než aby ztratila peníze. Podobně ale fungují například i filmová studia, když podléhají nátlaku totalitních režimů a vystřihávají z filmů některé pasáže.

Za každou zmínkou o „zrušených“ knihách slavných a mocných většinou stojí hned několik knih a autorů skutečně zrušených. Zatímco se Vladimir Putin v médiích vyjadřuje o snaze „zrušit ruskou kulturu“ — jak totiž zmiňuje i Janiš, podobně jako české nakladatelství Argo, odmítla letos řada nakladatelství naprosto oprávněně vydávat nové tituly autorů podporujících ruskou válku na Ukrajině —, hrozí autorovi fantastické série Metro 2033 Dmitriji Gluchovskému za jeho odsouzení ruské agrese až patnáct let vězení. Ve věčně hlučícím davu twitterových a facebookových válek tak celá debata o cancel culture z velké části funguje jako kouřová clona, skrz kterou se mocní zbavují odpovědnosti a odvádějí naši pozornost jiným směrem. 

Pokud opravdu žijeme v éře cancel culture, je překvapivé, jak málo se u nás mluví o její nejextrémnější podobě. Pro česká média je největším problémem kritika mířená na hrstku kontroverzních celebrit, mnohem větší a děsivější problém přitom přehlíží.

Jen mezi červencem 2021 a březnem 2022 bylo podle PEN America z amerických knihoven a školních osnov vyřazeno téměř tisíc dvě stě titulů. Podle předsedkyně Americké asociace knihovníků Debory Caldwell-Stone se jedná o historicky nejvyšší číslo, snad i proto nazval New York Times letošní rok rokem zakázaných knih. Krátký pohled na mapu nejvíce problematických států prozradí, že tři konzervativní republikánské státy — Pensylvánie, Texas a Florida — s přehledem vedou na počet zakázaných titulů. Mezi nejčastěji zakazované knihy patří komiks Gender / Queer (česky Centrala, 2021), historická antologie Projekt 1619, ale také díla nobelistky Toni Morrison, Alison Bechdel nebo grafický román Maus Arta Spiegelmana. Na rozdíl od většiny titulů, které uvádí Viktor Janiš a které jsou úspěšnými a všude dostupnými bestsellery, jsou tyto knihy opravdu vyřazeny z knihoven a žáci k nim ztrácí přístup.

Podobný problém ale neřeší jen Spojené státy a pro analogii nemusíme chodit nijak daleko. Například maďarská vláda loni nutila knihkupectví Líra könyv zaplatit pokutu kvůli dětské knize zobrazující LGBT+ rodinu — nebyla totiž označena jako obsah pro dospělé. Knihkupectví v Turecku zase prodávají komiksovou předlohu netflixové teenage romance Srdcerváči v papírových obálkách a se štítkem 18+. A komise slovenské ceny René letos vyřadila z programu čtení nominovaných knih na školách román o sexuálním zneužívání Táto izba sa nedá zjesť. Jen těžko přitom můžeme tvrdit, že by Toni Morrison a další zmínění autoři provedli něco alespoň zdánlivě kontroverzního. Pro zákaz jejich děl stačí jen to, kým jsou a o čem píší.

Urážet mocné

Janiš sám přitom ve svém článku naráží na zajímavou věc. Pokud jste mocní, slavní a úspěšní, rušení na vás nemá téměř žádný dopad. Vždycky na vás bude čekat jiný nakladatel, další projekt, noví a sítěmi vyburcovaní fanoušci. Pro nezúčastněné diváky není nic jednoduššího než se pohoršovat třeba nad skupinou zaměstnanců nakladatelství vyjadřujících nesouhlas s problematickými tituly, které by mohly podněcovat nenávist, a přehlížet přitom mnohem nebezpečnější tendenci: pokud totiž mocní a úspěšní nejste, nečeká na vás nic. A je jedno, na jaké straně se ocitnete. Zdá se tedy, že nejen u rodinné večeře, ale i ve veřejném prostoru je pro nás důležitější bránit svobodu urážet a pronášet kontroverzní věci než budovat svět, ve kterém si jeden druhého vážíme.

Pojďme být lepšími lidmi a místo panikaření nad tím, že by někdo potenciálně mohl být kritizován a konfrontován se svými problematickými názory, alespoň na chvíli vystupme z davu a zamysleme se nad lidmi, na které rušení skutečně dopadá a komplikuje jejich životy. Nad těmi, kteří žijí ve státech, kde se knihy pojednávající o jejich každodenním životě vyřazují z knihoven a politici je označují za pornografii. Pojďme se rozčilovat spíše nad tím, kolik lidí se na pracovišti necítí bezpečně kvůli řečem svých kolegů. Pojďme raději mluvit o strachu, který má queer dítě pokaždé, když si nevyoutované sedá do místnosti plné lidí, pro které není víc než sprostá nadávka.

Autor je básník a publicista.