Drawicz

Dopis tohoto znění jsem obdržel na podzim roku 1996. Odesilatelem byl můj oblíbený profesor. Poznali jsme se o několik let dříve — v perfektně střiženém obleku energicky kráčel chodbami slavistického ústavu ve Varšavě a s úsměvem se zdravil s hlídačem i uklízečkou. Byl o hlavu vyšší než většina studentů a byla to hlava ideálně hladká, což byl v oněch dobách nezvyklý pohled (málokterý muž svou ztrátu vlasů podtrhoval jakoby hrdě účesem „na koleno“); připomínal maják, který — ať chceme nebo ne — prozáří temnotu naší nevědomosti. Vypadal jako Majakovskij, jehož básně miloval.

Všichni jsme ho znali z televize, kde svým působením doháněl, co za poslední léta zameškal. V létě roku 1989 se stal jejím prvním ředitelem z tábora Solidarity, podle názoru mnohých jedním z nejlepších v celé historii TVP.

Aleksander Kaczorowski, foto: ČTK

Vzděláním byl polonista, celý život ale zasvětil ruské literatuře. V roce 1957 odjel do Moskvy na světový festival mládeže a na vlastní oči spatřil první generaci Rusů, která nezažila stalinský teror. Během této i dalších návštěv se seznámil s mnoha skvělými představiteli ruské kultury. Anna Achmatovová, kterou navštívil v Petrohradu, tehdejším Leningradu, mu vyprávěla o mladém básníkovi Josifu Brodském, nedávno odsouzeném na několik let do pracovního tábora, a darovala mu strojopis jeho básní. Spřátelil se s o něco starším Bulatem Okudžavou, válečným veteránem, který psal historické romány, po večerech zpíval přátelům písničky a sám se doprovázel na kytaru. Ruské byty, respektive kuchyně, v nichž se nejlépe pilo a povídalo, se staly jeho druhou univerzitou.

Od dob svých studií byl spojený se slavným STS, tedy Studentským satirickým divadlem, z nějž vzešli nejvýraznější tvůrci poválečné populární kultury (včetně Agnieszky Osecké, textařky hitů Maryly Rodowicz); vědecké ambice zpočátku neměl. Psal do novin, překládal — často knihy pochybné kvality. Vyprávěl mi, jak kdysi odmítl nabídku přeložit jakýsi mimořádně špatný sovětský román. Jeden přející starší kolega mu ale zatelefonoval: „Co to vyvádíte? Víte, kolik vydání ta knížka bude mít?“ Nabídku tedy přijal a ještě hezkých pár let mu za knihu chodily bohaté tantiémy.

Když jsem ho poznal, platil už za největšího znalce života i díla Michaila Bulgakova v Polsku a byl autorem jeho životopisu. Od poloviny sedmdesátých let se zapojoval do „druhého oběhu“ — ilegálního vydávání knih, což mu vyneslo zákaz publikovat v oficiálních nakladatelstvích; popularizoval tvorbu ruských spisovatelů pronásledovaných sovětským režimem, ale také méně známé ruské klasiky. Adam Michnik mi vyprávěl, jak mu jednou doporučil k přečtení Turgeněvovy Otce a děti. „Byl jsem ohromený,“ vzpomínal. „Všichni pořád mleli o Dostojevském, jenže všechno, celý ten ruský nihilismus, už je přece v téhle knize.“

Za jednu z nejdůležitějších knih svého života pokládal Kunderův Žert (v Polsku oficiálně vyšel v roce 1970). Později napsal, že je to nejlepší portrét jeho generace, všech těch dvacátníků z východní Evropy (na žádnou střední Evropu nevěřil), kteří zaprodali duši Stalinovi a pak se do konce života snažili ze sebe tu hanbu smýt. Jak víme, nikomu z nich se to nepovedlo, ačkoli udělali mnoho — víc než kdokoli, kdo měl to štěstí narodit se později — pro to, aby lidožrouta demaskovali. 

Mezi jeho četnými publikacemi zaujímají výjimečné místo antologie svobodné ruské literatury, první kompletní dějiny ruské literatury dvacátého století a překlad Mistra a Markétky a Moskvy-Petušek Venedikta Jerofejeva. To od něj jsem poprvé slyšel o mnoha spisovatelích, jejichž četba pro mě byla jako zjevení; a netýkalo se to jen ruských spisovatelů, ale také například skvělých prozaiků Jaana Krosse, Fazyla Iskandera nebo Vasila Bykava, kteří byli do polštiny překládáni z ruštiny. Díky němu jsem pochopil, že my Poláci si prostě nemůžeme dovolit o Rusku nic nevědět. Že smíme milovat jeho literaturu a chovat sympatie k lidem, i když nemáme žádné iluze o charakteru ruského národa, režimu a státu. Už si nevzpomínám, kdy jsem se dozvěděl, že jeho otec, velitel lvovské policie, byl v roce 1940 zavražděn v Katyni.

Jednou jsem mu přinesl překlad ukázky z Moskvy-hranice Jiřího Weila a vyprávěl mu o spisovatelově osudu. Okamžitě zavolal do redakce Gazety Wyborczé a doporučil mě; strávil jsem tam celých sedm let a zanedbával přitom studium. Ukázka z Weilovy knihy v mém překladu vyšla ve Wyborczé v roce 1996 spolu s obsáhlým portrétem autora. Byl to první z portrétů spisovatelů, které jsem později shromáždil v knize Pražský slabikář (právě vychází v českém překladu v nakladatelství Host). Druhý byl text o Hrabalovi, jehož tvorbě jsem věnoval magisterskou práci psanou pod profesorovým dohledem. Šlo mi to jako psovi pastva, zcela mě pohltila práce v Gazetě, nové výzvy, povinnosti, cesty… 

Profesor Andrzej Drawicz zemřel náhle 15. května 1997 v den Bulgakovových narozenin v nedožitých pětašedesáti letech.

Půjčenou knihu jsem mu naštěstí stačil vrátit.

Autor je bohemista. Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.