Jak překládat „Senzibila“ a neztratit se v čase

Jako překladatel a taky vášnivý čtenář se snažím vyhýbat se v románech vysvětlivkám, které osobně, teoreticky, považuji za nežádoucí zásah do plynulosti čtení, a to přesto, že si je občas užívám. V knize Senzibil Markéty Pilátové se ale vysvětlivky přímo vyskytují ve formě rámečků, takže jsem při jeho překládání nemusel bojovat sám se sebou. Takhle nadějně to vypadalo na začátku. Nicméně ani popisky mi nepomohly porozumět ději.

překladatelský seriál Na čem pracuju

Jak překládat knihu, když člověku ani nejde pořádně do hlavy, co znamená třeba mention anebo protonace, neví, jak by měl fungovat například palác mysli, a navíc si není jist, jestli se věci dějí v přítomné realitě, v jiné skutečnosti, anebo dokonce všude a vždycky zároveň? Jak má chudák mluvčí románského jazyka udržovat koherenci slovesných časů, když se události odehrávají teď, ale taky kdysi, protože koneckonců hrdina se neustále baví s mrtvými, kteří jako by žili? Můj úkol každopádně je pustit se do toho a spoléhat na to, že během samotného procesu si někde najdu správné stopy, i když občas s neutuchajícím pocitem, že na to nestačím. A právě tento pocit mě pronásledoval během celého prvního čtení, při prvním náčrtu překladu a první korektuře: no vida, v patách mi byl stín totálního ztracení se v prostoru a čase.

Kepa Uharte, foto: Cristina L. Justribó

Překládám ale beletrii, a nemůžu se tomu vyhnout: překládání nemá nic společného s režimem robota — to znamená toto, tamto je tohle, ve slovníku je to černé na bílém, takže takhle to musí být, a basta. To, co bych si mohl dovolit jako čtenář, tj. lineární čtení s prchavým soustředěním, si jako pracovník s rukama na klávesnici nemohu dopřát ani náhodou, na to zapomeň, musíš se ponořit do textu se vším všudy, shora dolů, od Aše po Jablunkov, a když tak se prosím tě podívej, kdyby náhodou, aspoň letmo do Jasině Podkarpatské, musíš vstoupit do psaní, do procesu tvorby, potopit se, a ano, konečně je to tam, a Pilátová mi to nahlásí, jak se u nás říká, jasně a katalánsky: 

protože jinými realitami můžete cestovat, nebo do nich nakukovat, slídit v nich a něco hledat, nebo dokonce nacházet. Ale jen v realitě, v níž jste se narodili, můžete a musíte zemřít.

A já přidávám, s dovolením senzibilů, léčitelů, jasnovidců, kartářek a i estébáků, že jen v realitě, v níž jsem se narodil, můžu a musím překládat.

S knihou, která mluví o skocích v čase, o paranormálních schopnostech, o paralelních vesmírech, kam se mám obrátit se svými pochybnosti, hlavně když slovníky už svou práci odvedly? Kněz by mě nepochopil, psycholog tak maximálně nechal zavřít do blázince, říká Majka. Zase mi Pilátová dává stopu:

… tuší, že se pohybují po kluzké hladině mýtů nebo archetypů, že jiné reality, do nichž jsou občas schopni nahlížet, jsou jakoby zrcadlem všeho, co už všichni někdy někde slyšeli. Co je tady od začátku.

Kdo to tuší? Majka, a kdo je ona? Kdo Evangelína, a kdo ten, který ji napadne? Kdo jsou hrdinové tohoto románu?

Kdo vlastně jsou? Ona a on? Věčné prototypy domácího násilí?

Pracovní stůl Kepy Uharteho, foto: osobní archiv

Takže hrdinové-prototypy, a přitom překladatelé-paraziti v hlavě autorů. Nestačí jen vědět, co znamená každé slovo, nestačí najít každý ekvivalent, identifikovat každý obraz, každé spojení, ujistit se, že žádný kus podstatné informace se úplně zbytečně neztratí, aby čtenář nemusel překonávat svoje nedostatky (protože jo, já jsem člověkem, žádným prototypem). Nestačí přece ulovit ta správná slova a odhalit všechny reálie: v románu o věčném boji mezi dobrem a zlem, o temné straně, o stínu, který nás pronásleduje, jsem se musel přestat zdráhat, musel jsem couvnout a odběhnout, a pak jsem přestal trvat na tom, že k tomu, abych odhalil podhoubí profesionálního překladu, musím smazat hranice své specifičnosti: přečetl jsem román znovu, ale tenkrát zevnitř, z vlastních zážitků domácího násilí (protože jo, já jsem prototypem, taky). A teprve tehdy, konečně, potom, co jsem si připustil, že někteří lidé prostě musí shořet v pekle, aby byl svět snesitelnější místo, teprve tehdy se části skládačky začaly umisťovat tam, kam patřily.

Kepa Uharte je překladatel z českého jazyka, spisovatel a aktivista v boji proti sexuálnímu zneužívání dětí ve Španělsku. Vystudoval arabistiku a slavistiku v Barceloně. V letech 1999—2001 založil a vedl univerzitní časopis BOCTOK-L’EST věnovaný slovanským kulturám. Z české prózy přeložil mj. díla I. Klímy (Láska a smetí, 2003), M. Urbana (Sedmikostelí, 2005), P. Ouředníka (Příhodná chvíle, 1855, 2006), A. Lustiga (Krásně zelené oči, 2006), J. Topola (Noční práce, 2006), L. Fukse (Spalovač mrtvol, 2006), M. Viewegha (Vybíjená, 2010), M. Pilátové (Žluté oči vedou domů, 2012), B. Hrabala (Něžný barbar, 2014), O. Pavla (Smrt krásných srnců, 2015), P. Šabacha (Hovno hoří, 2016) a D. Zábranského (Šternův pokus milovat, 2018). Překládá do španělštiny i katalánštiny. Žije v Barceloně. V roce 2010 obdržel vyznamenání od Ministerstva zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky ve Španělsku.

Rok 2022 je pro České literární centrum (ČLC), sekci Moravské zemské 
knihovny, rokem zaměřeným na literární překlad. Cílem je ještě více 
zintenzivnit podporu překladatelů (zahraničních i domácích) a zvýšit 
povědomí o jejich práci i poslání. Řada aktivit se bude vztahovat k 
Mezinárodnímu dni překladu (30. září) i k předsednictví České republiky 
Radě EU ve druhé polovině roku 2022. ČLC podpoří mj. překladatelské 
workshopy, debaty o překládání a autorská čtení za účasti překladatelů 
na půdě zahraničních i českých univerzit a veletrhů.