Migrace budiž pochválena

Alžběta Wolfová, fotografka a absolventka pařížské akademie výtvarných umění, se vyjádřila v rozhovoru na Vltavě, že naštěstí mohla za studií migrovat z ateliéru do ateliéru a nikde nebyla „přivázána“. Svobodně tak přecházela z litografické dílny do ateliéru fotografických tisků a pak třeba do ateliéru klasické malby. Není to úžasné?

Když se Sigmund Freud doslechl, že někdo z jeho učedníků byť jen krátce navštívil jiný analytický ateliér, kde se nepřísahalo na existenci oidipského komplexu, kde se nevěřilo v sexuální stavební kámen všeho činění, dotyčnému vzkázal, ať mu už nechodí na oči. Vážně tomu tak bylo. Byla to doba vyobcovávání a nesvobody pohybu. Nebylo vítané přebíhat. V psychoterapii se od těch dob ustavily desítky škol a několik nejsvobodnějších učedníků začalo migrovat: psychoanalýza — terapie učením — terapie tělová — gestalt — a pak třeba škola transakční… Vždyť je to všechno jen kouzlení s názvy. Není psychoterapie jen jedna?

Jistěže není jen jedna, durdili se ještě v devadesátých letech ortodoxní členové těch či oněch liturgií a — považme! — zakazovali všem nečlenům používat slova a metody své vlastní sekty. Vy nemůžete pracovat s pacientovým přenosem, když jste nevystudoval psychoanalýzu! Vy nemůžete analyzovat sny, když… Zákaz! Někdo by vás měl přivázat ve vašem ateliéru a trestat za přebíhání! Dnes už je to jen vzpomínka na obsoletní velikášské komplexy bývalých guruů. Ale z historického vývoje psychoterapie jako řemesla pro mě právě toto oplocování liturgických pískovišť, tato úzkostlivá malost zůstává tím nejtrapnějším, čeho se dopouštěli bohorovní terapeuti.

Je tolik migrací — dnes! Ve společenských vědách se jim říká interdisciplinarita. Mezi námi, někdy je to podfuk: jedni vědci si povrchně vypůjčí pár termínů z jiného oboru a — jsou interdisciplinární. Píše se o multižánrové tvorbě. Jsou tu umělecké fúze. Tvorba „na pomezí“. Nezařaditelné konceptuální a sociální umění. Rockoví muzikanti vystupují se symfonickými tělesy. Proč ne? Nad vážnou hudbou nebdí psychoanalytik Freud a neříká, kdo může a nemůže hrát na violoncello. V jiném rozhovoru na Vltavě se Pavlu Klusákovi svěřila Magdalena Fendrychová, že na „Ježkárně“ jsou studenti oboru popová skladba vedeni k tomu, aby napsali také nějaké blues, něco rockového nebo skladbu pro jazzový big band. Jsou vedeni k migracím. Není to úžasné?

Navíc se migruje i uvnitř žánru. Prý je na milion stylů country hudby. Aspoň to říkali v pořadu, který představil řadu jiných výrazných způsobů, nejenom písně Johnnyho Cashe nebo jeho dcery Rosanne. I kdyby s tím milionem přeháněli, vážně: proč by měl umělec zůstávat „přivázaný“? Vázaný tradicí? Svázaný?

A co literární migrace? Spousta spisovatelů přirozeně migrovala a migruje mezi pohádkami pro děti a romány pro dospělé, mezi básní a divadelní hrou, mezi románem a povídkou. Je Frischův Montauk více deník, nebo více román? Jsou knihy vzpomínek Bohumily Grögerové — třeba Čas mezi tehdy a teď nebo Dva zelené tóny — poezií? Byly vydány v Edici současné české poezie. Ony nejsou prózou?

A proč to vlastně v době migrování ještě řešíme? Proč se potřebujeme ujišťovat o tom, jak text správně nazvat a zařadit? Kvůli existenci literární vědy? Olomoucké muzeum umění vyřešilo tvorbu jedněch výtvarných migrantů tak, že řeklo: Byli to kuboexpresionisti. No jistě! Lyričtí epici. Deníkoví romanopisci. Poetičtí pamětníci. Anebo prostě jenom — umělci… 

Nedostal jsem se k tomu, abych se zamyslel nad opodstatněností, důvody a smyslem migrování. Ale ono je nasnadě. Tvoříte z různých zdrojů, vycházíte z různých kultur, paradigmat, kontextů. Migrace je obohacující (fráze, nefráze). Získáte více než jednu zkušenost. Vylétli jste z hnízdiště a zimoviště je na hony vzdálené. Letíte prostorem. Sbíráte zážitky. A pak se vracíte. Anebo také ne. Možná už není možné se vrátit. Ale jste svobodní. A vaši tvorbu ať si nazývá, kdo chce, jak chce. Vy tvoříte. Není tohle úžasné?

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.