Zavři oči, uvidíš líp

Hrdinové s hendikepem v současné tvorbě pro děti nikoho nepřekvapí. Alma ale není křehká bledá dívka, která řeší svou jinakost a vyžaduje ohledy a pomoc. Hned v prvním odstavci potkáváme nevidomou dívku plnou hněvu, vzteku a agrese. Nese si toho s sebou ještě víc než „jen“ ztrátu zraku. Spolu s ním přišla před lety také o rodiče a od té doby pendluje mezi příbuznými a základkami, kde zatápí asistentům, pere se, nespolupracuje a utíká. 

Lucie Paulová: Alma a Svět obrazu, ilustrovala Kateřina Čupová
Paseka, Praha 2022

Zahořklá vypravěčka natlakovaná emocemi, které hrozí každou větou vybuchnout, je chytrá, samostatná a díky několika šikovným metaforám od psycholožky dokáže dobře popsat, co se v ní právě odehrává. Tím Alma překračuje už třetí zaběhlý stereotyp dětské literatury: akčností a agresivitou boří ten genderový i obraz plachého dítěte s hendikepem, a konečně plasticitou popisu svého prožívání o míli předbíhá trendy tituly o emocích, které dětem představují škálu pocitů na nepříběhových mapách plných pastelových barev, případně tvoří katalogy nespojitých životních situací, v nichž emoce ztělesňují roztodivné chlupaté potvory. Ne, Alma není žádným návodným katalogem, je živoucím tyglíkem, ve kterém kolotá lektvar pocitů podle toho, jak se vyvíjí a komplikuje její příběh. 

Román nese svižná dějová linka. Alma v dědově vetešnictví omylem projde obrazem a v jiném světě se všechno mění. Alma zase vidí, čímž na většinu vyprávění uniká realitě svého omezení a současně tím získáváme vypravěčku s velmi „čerstvým pohledem“. Za obrazem čekají Holešovice těsně po první válce a Alma je jako domnělý válečný sirotek přijata za schovanku do továrníkovy rodiny. Více než ke strojené zámožné rodině ji to ale táhne do Zátor, dělnické kolonie, kde žije většina jejích spolužáků v existenčně napjatých podmínkách. Alma je zvyklá zarputile neuhýbat konfliktům a neuznávat autority, proto stojí brzy v centru pozornosti, narušuje spletité dívčí aliance a proniká do gangu, který krade uhlí. Současně ale s kufříkem barev navštěvuje Legii mladých, kde se dětem legionářů dostává vzdělání v umění (a kde trochu samoúčelně potkává Toyen). 

Text je vstřícně členěný do krátkých kapitol, ve kterých se nabalují peripetie jako sněhová koule. Na jejím počátku přitom stálo jediné špatné rozhodnutí — Alma zalhala, poškodila tím jinou dívku a tuto chybu musí napravit. S dodržováním slibů si ale hlavu příliš neláme a druzí ji zajímají, jen když jí mohou být prospěšní. Alma se postupně učí vnímat vztahy nikoli pragmaticky, ale jako hodnotu samu o sobě, jako místo blízkosti a bezpečí, které se učí jak přijímat, tak poskytovat. Odtud podmanivý podtitul knihy: Příběh o cestování časem a ohleduplnosti, ve které je síla. 

S jistým nadhledem je ale třeba říct, že svědomí příběhu ztělesněné havranem klade na Almu až nelidsky vysoké nároky. Ona na začátku nekonspiruje, jen se prostě ve vteřině objeví sama na cizím místě, v úplně jiné době, bez prostředků, opory, navíc po mnoha letech slepoty najednou vidí, což je přemáhající — a žádnou lež nevymýšlí, jen se okamžitě iniciativně nevzepře hypotéze, kterou si o ní udělají jiní. Od začátku také svou chybu vnímá a zkouší ji napravit, jenže jak být autentický, když se ocitnete v cizím století?

Kromě vlastních traumat navíc na Almu dopadá zápas citlivého továrníkova syna, který nedokáže naplnit otcova očekávání, i dětí z kolonie, které jsou sice silnější, ale zase trpí chudobou, některé přímo hladem, domácím násilím a dalšími patologiemi sociálně vyloučené komunity. Alma tak zjišťuje, že není rozhodně jediná, kdo to má těžké, na druhou stranu text zatížený tolika osobními frustracemi působí místy až tísnivě. A Alma by spíše než morální obrodu potřebovala zkrátka podporu. Ostatně když na konci konečně řekne celou pravdu a přizná vinu, přijde sice pocit úlevy a lehkosti, ale věcně to ani jí, ani poškozeným nepomůže. Vlastně to tušila celou dobu správně: co nezařídí sama, to za ni ani mecenáši, ani vyšší spravedlnost neudělá…

Po výborně vystřiženém prvorepublikovém dobrodružství přichází závěr, který je nejslabší částí knihy. Alma jako by se stala spasitelskou figurou, sebeobětí zaplatila za ostatní a nastolila pohádkový happy end, ve kterém postavy defilují jen těžko uvěřitelně proměněné. Text tak drhne v obou partiích průchodu mezi světy, na začátku i konci. Mezi současností a rokem 1922 totiž leží ještě imaginární Svět obrazu, jehož funkce není příliš ústrojná, ostatně i jeho obyvatel Divnovlk zůstává zcela nevyužitý a zbytný. Když Alma prochází nejprve do obrazu a odtud až po chvíli do Zátor, přijde sekvence přetížená dvojím údivem ze změny prostředí, dvojím popisem, dvojím sledováním vnitřních prožitků, což brzdí začátek. Stejná trasa pak vnáší zbytečný patos do závěru. Snad by v nejlepší tradici procházení skříní, propadávání králičí norou nebo odjezdů z nástupiště devět a tři čtvrtě stálo za to transfer mezi světy zjednodušit a nechat Almu zahučet z vetešnictví rovnou do příběhu. 

Alma a Svět obrazu je každopádně ambiciózní text určený nejen dětem na pomezí mladšího a staršího školního věku. Vznik takové knihy, která pojí akci, silné reálie, nejednoznačnou postavu a důraz na vztahy a autenticitu, je i přes určité nedotaženosti pro českou literaturu pro děti a mládež skvělou zprávou.