Ukázky: Roman Ráž

Ráž začínal v 60. letech s literaturou absurdního typu, jeho tituly jako Učitel ptačího zpěvu nebo Kdo umlčel Matyáše fungují dobře dodnes: je v nich úzkost, předtucha, tíživá nervozita. V 70. a 80. letech pak produkoval hlavně psychologickou prózu; někdy mělkou, zábavnou, jindy hlubší, závažnější. Jako třeba román Prodavač humoru (1979), zfilmovaný ve čtyřiaosmdesátém Jiřím Krejčíkem; Rážovo jasně nejlepší prozaické dílo. Po devětaosmdesátém pak vyrostl do třetice: v trojdílné bilanci 20. století Lázeňské dobrodružství, Lázeňské naděje, Lázeňské ozvěny. Ta historická freska je sice kvalitativně rozkolísaná, ale minimálně první díl představuje Ráže v plné a původní síle: ať jde o jemnou kresbu lázeňského bonvivánství, nebo přízračně vyvedené brutality první války.

Roman Ráž, foto: osobní archiv

A nakonec: novela Prodavač hororu, která vyjde v nakladatelství Paper Jam. Text, který navazuje názvem, ale obsahem je jinde. V trochu modelové současnosti na jistém maloměstě, kde panoptikální figury přehrávají své krasosmutné party v rytmu nekončícího deště a nastupující potopy. Ta přirozeně leccos rozmyje, leccos smyje; leccos odnese, leccos přinese. Poslední obraz je vyloženě symbolický. Koná se pohřeb starého muže. Potopa skončila, vyšlo slunce: „Jako kdyby se vysmívalo všemu, co si ti nepatrní pošetilci tam dole řekli…“

---

Prodavač hororu

Den 2: středa

„Tady Lubošův kámoš,“ uslyšel Adam v telefonu, „volám kvůli němu.“

         Adam nevěděl, kdo mu to povídá.

         „O co jde?“ zeptal se nevrle.

         „Porval se v hospodě. Policajti ho sbalili. Možná byste to měl vědět.“

         Telefon oněměl. Adam do něj marně volal haló. Vytočil Lubošovo číslo. Volaný účastník nebyl zastižen. Má zavolat později. Němé bylo i číslo, které předtím volalo, což ho naštvalo. Vyšel bezradně do chodby. Zastavil se u věšáku, jako vždycky byl přeplněný. Mokrá nepromokavá pláštěnka všechno zamokřila. Váhal, má-li nazout boty. Nechtělo se mu do deště ani do Vostrouchova.

         „Taky by už mohlo přestat takhle cákat.“

         Helena procházela do kuchyně.

         „Co tady děláš?“

         „Nevím.“

         „Ty nevíš, co tady děláš?“ zasmála se.

         „Nevím, jestli mám jet na policii.“

         „A proč bys tam jezdil?“

         „Mám tam Luboše, prý se porval s někým v hospodě.“

         „Už zase? Táta, věčný zachránce!“ zasmála se. „Nemyslíš, že Luboš už je dost velký, aby si to vyřídil sám?“

         Nespokojeně zavrtěla hlavou nad jeho váháním a zašla do kuchyně. Adam chvíli hleděl na zavřené kuchyňské dveře. Pak si nazul staré vyšmajdané boty. Rozjel se do Vostrouchova.

         Na policejní stanici zastihl Janištu. Seděl v košili před počítačem a utíral si z čela pot kostkovaným kapesníkem.

         „Zdravím,“ řekl Adam, „jsem tu kvůli klukovi. Co provedl?“

         „Vysklil okno mladým Burdou. Vyhodil ho na chodník. Ten tvůj kluk musí mít sílu jako slon.“

         „Dva sloni,“ řekl Adam.

         „Starej Burda ho bude možná žalovat.“

         „Starej Burda mi může tak akorát políbit prdel,“ řekl Adam, „co ho vyhodili od policie a dělá tu ochranku, je důležitej jak psí hovno v zatáčce.“

         „Ten mladej Burda je dost potlučenej.“

         „Jak se to stalo?“

         Janišta pokrčil rameny.

         „Jako vždycky. Něco si řekli, jo, prej šlo o tebe.“

         „O mě?“

         „Jo, žes byl fízl, nebo tak nějak.“

         „Kecy po dvou deci,“ zamumlal Adam. „Kde je teď Luboš?“

         „Doma. Pustili jsme ho. Zaplatí pokutu a to okno. Ostatní už není naše starost.“

         „To teda není.“

         „Pořád děláš v Německu?“

         „Teď mám dovolenou.“

         „To ti pěkně proprší.“

         „To jo.“

         „Ten tvůj kluk se tu už nadělal vylomenin.“

         „Je to rapl, ale jindy je zase zlatej.“

         „A co ten druhej?“

         „To je kladná postava. Kam ho večer postavím, tam ho ráno najdu.“

         „Bodejť ne, když jsi do něho nasázel tolik prachů.“

         „Do obou,“ zpřesnil zamračeně Adam, „třeba mi to jednou vrátí.“

        Vracel se domů, nešel za Lubošem, jak zprvu zamýšlel. Věděl, že by to neskončilo dobře. Nechtěl se hádat. A taky nechtěl, aby se ho Luboš vyptával na něco z toho, kvůli čemu se možná v hospodě porval.

         Cestou domů ho zaskočily vzpomínky. Snad to způsobila ta návštěva na policii. Snad důvod, pro který asi Luboš prohodil Bukvajse oknem. Prostě na něho zase tak vtíravě zaútočily.

         Ti, co pro něho před lety přijeli, mu nic nevysvětlovali. Odvezli ho nenápadným šedým sedanem do budovy, na kterou on i většina jeho známých pohlížela s opovržením a strachem. Zavedli ho do jedné z mnoha nehostinných kanceláří a nechali samotného nekonečně dlouhou dobu. Aby se dostatečně vylekal a pocítil úlevu, když konečně přišli.

         Byli dva. A mluvili na něho jeden přes druhého.

         „My dobře víme o těch vašich kšeftech,“ začal první.

         „Nevím, o čem mluvíte,“ odpověděl s předstíraným klidem Adam.

         „Ale víte. Až moc dobře to víte,“ řekl druhý.

         „A teď už taky víte, že my víme o vás možná víc, než o sobě víte vy sám,“ poučil ho první.

         „A čeká vás pěkný malér,“ doplnil druhý.

         Tak se tak pěkně doplňovali a rychle vyslovovali své výhrůžky. Připomněli Adamovi loutkové divadlo, do kterého jeho i Evu vodila babička v neděli odpoledne. Tam se také tak loutky dohadovaly a směšně se přitom kymácely. I když to, co tady prožíval, vůbec nebylo k smíchu, rozhodl se pro svůj obvyklý způsob jednání s druhými lidmi a přinutil se k úsměvu.

         „Já to všechno chápu, ale vůbec nevím, proč tu jsem.“

         Zdálo se, že je to trochu zaskočilo. Trvalo to jen sekundu, pak se vzpamatovali a pokračovali.

         První: „Abyste přišel k rozumu.“

         Druhý: „Máte přece rodinu.“

         První: „Byla by přece škoda o všechno přijít.“

         Druhý: „Nechceme váš zničit.“

         První: „Chceme vás zachránit.“

         Jako mávnutím kouzelného proutku byli náhle oba laskaví.

         První: „Podívejte se, soudruhu Liško, my můžeme nad ledasčím zamhouřit oko.“

         Druhý: „Nerozmazávat ty vaše kšefty.“

         První: „Ale něco za něco.“

         Druhý: „Budete nás informovat o všem, co se kolem vás děje.“

         „No nazdar!“ vyjekl Adam. „Víte, kolik se toho kolem mě v družstvu děje?“

         První: „Nejde nám o prkotiny. Jde o to, co si myslí a dělají ti nahoře.“

         Druhý: „Jaká je tam atmosféra, o čem mluví.“

         „O skluzu,“ přerušil druhého Adam, „soudruzi, my jsme ve skluzu v jednom tahu.“

         První: „To nás nezajímá, jde o politické názory. Co ti lidé říkají, s kým se stýkají, a tak…“

         „No to je něco jinýho,“ řekl Adam.

         Druhý: „Jsme rádi, že to chápete.“

         První: „Takže souhlas? Budete nás pravidelně informovat?“

         Adam sekundu přemýšlel.

         „No, proč ne?“ řekl nakonec. „Je to vlastně ohromný, že ke mně máte takovou důvěru. To až řeknu chlapům v hospodě.“

         „To ne!“ vykřikli oba současně.

         První: „Všechno, co si tady řekneme, je tajné.“

         Druhý: „Nesmíte o tom s nikým mluvit.“

         První: „Nikdo nesmí vědět, že s námi spolupracujete.“

         Adamovi se podařilo rozehrát na tváři udivený výraz plný zklamání.

         „To vážně nesmím nikomu…“ nedopověděl a zamračil se. „No tak dobře, od teď jsem jako hrob.“

         První: „Jsme rádi, že jste to pochopil.“

         Druhý: „Dovedeme to ocenit.“

         „Jo, jo,“ vzdychl Adam, „ale to víte, no…“

         Nedopověděl. Ti dva čekali. A on mlčel.

         První: „Co jste chtěl říct?“

         Druhý: „No, nestyďte se. O co jde?“

         „Jen taková drobnost,“ začal Adam, „ale… ale, co já vím, co všechno vykecám, když… když… Víte, já jak se napiju, možná to znáte, panák sem, panák tam. Člověk je po práci žíznivej jak velbloud. Chlapi o mně říkají, co neví, nepoví. Jinak vykecá všechno. Prej se vytahuju, povídali, ale já to ani nevím. Já fakt druhej den nevím, co jsem dělal a říkal. Kdosi řekl, že je to takový normální vokno…“

         První i druhý si při jeho slovech několikrát vyměnili pohledy.

         První: „Tak to by nešlo.“

         Druhý: „Prostě se nebudete opíjet.“

         „Samozřejmě nebudu, to se ví, že nebudu. Když jde o takovou vážnou věc, kdepak, to si dám pozor. Ale…“

         První: „Jaký ale?“

         Druhý: „O žádném ale nechceme slyšet.“

         „Samozřejmě, žádný ale,“ řekl Adam. „Ale jsou tady kamarádi, a ti mi budou nalévat a nalévat.“

         První: „Tak dost. Tohle nemá smysl.“

         Druhý: „Vy jste slaboch, člověče, na vás se nedá v ničem spolehnout.“

         Adam seděl zkroušeně a mlčel. Ti dva ještě cosi povídali, nakonec ho druhý odvedl až před budovu.

         „Jestli se dovíme, že jste o tomhle našem setkání něco kecal, přijedeme si pro vás a špatně skončíte. Budeme vás sledovat.“

         Bylo to, jako by ho vykopli. Neradoval se. Nepocítil ani velikou úlevu. Zašel do hospody, dal si pivo a dva fernety. O tom, že byl u nich a co se tam odehrálo, nikdy s nikým nemluvil.

Den 3: čtvrtek

V Baumaxu bylo nabito. Ti lidé se tu snad schovávají před deštěm, pomyslel si Adam. Už ho ten déšť otravoval. Co nevidět mu začne Anna vyčítat, že ani tenhle rok nejedou k moři do Chorvatska, jako její kolegyně. Doposud jí to pokaždé zdůvodnil krásným srpnovým počasím a blízkostí řeky.

         „Takovou krásu jinde nenajdeš.“

         Letos se mu to nepodaří.

         Procházel kolem vystavených dlaždic. Žádné nebyly přesně takové, jaké si představoval. Škoda. Nakonec vybral béžové a šedé. Ať pan farář rozhodne, které se mu budou v kapli líbit.

         Strávil v Baumaxu víc než hodinu. Procházel kolem regálů, bavil se prohlížením nabízeného zboží, bral do ruky různá nářadí, jako by se s ním mazlil. Váhal, nemá-li je vyměnit za své staré, lety opotřebované. Koupil aspoň pěknou vodováhu a zaplatil vše kartou.

        Před odpolednem zamířil do Saigonu. Červený lampion uprostřed štukem zdobeného stropu se mírně pohupoval v teplém vzduchu, který čeřil vysoký elektrický ventilátor. Trsy umělých květin visely z police na konci lokálu. Usedl ke svému oblíbenému stolu s červeným ubrusem. Odsunul od sebe jídelní lístek s barevnými fotografiemi nabízených jídel. Jedl zde vždy jen jedno. Kuřecí polévku pho.

         Saigon k němu přišla a usmála se tak mile, jak to dovedla jen ona.

         „Jako vždy?“ zeptala se.

         Přisvědčil.

         „Jak jinak? Kuřecí pho.“

         „A jasmínový čaj, protože máte venku auto.“

         „Přesně tak. Jak se máte?“

         „Moc prší. Je to smutné.“

         „To je takové malé české údobí dešťů,“ řekl Adam vesele.

         Usmála se, ačkoli jeho poznámce asi nerozuměla. Pozoroval ji, jak odchází, jak se jí prdelka v upnutých kalhotách lákavě vrtí, a jako pokaždé ho to vzrušovalo. Krásná sexy Saigon. Pojmenoval si ji tak podle názvu jejich bistra. Kdyby ještě tak věděl, jak to u těch Vietnamců chodí. Co všechno by si k ní mohl dovolit?

         U pokladny se objevil malý Vietnamec v bílé košili. Zamával na Adama a zase zmizel v kuchyni. Manžel! Česky uměl sotva deset slov. Všechno vyřizovala Saigon. On jen vařil. Skvěle!

         Když Adam srkal horkou polévku s kousíčky pálivé papriky, zastavil se náhle kdosi u jeho stolu. Vaňátko, Vaňous.

         „Co ty tu děláš?“ vyjel na Adama. „Takový magnát, a cpe se u Vietnamců!“

         „Servus,“ řekl Adam s plnými ústy nudlí.

         Adam se nesmál. Tohohle šťouru nesnášel. Snad odejde, zadoufal. Neodešel.

         „Pořád děláš toho zlatokopa v Německu? Vždyť už dávno nevíš, co s prachama z toho tvýho hororovýho baráku! Proč se honíš a cpeš se polívkou? Ty by sis taky pro korunu nechal vrtat koleno.“

         „Víš, jak je ta polívka dobrá?“

         „Nevím. Tohle já nemusím. Hele, Liško, víš, co se povídá o tom tvým klukovi?“

         „O kterým?“

         „O tom, co se tak rád pere.“

         „No, říká se o něm, že je něco jako ekologickej aktivista. Ale to jsou asi kecy.“

         „Říkají se horší věci.“

         „Například?“

         „Že to je cvok, ale to ty víš. Prej všude rozhlašuje, že musíme bejt na všechno připraveni. Kdyby přišla ta… no, říká se tomu apo…, kurva, jak se to říká?“

         „Apokalypsa,“ napověděl mu Adam.

         „No jo, ty o tom asi hodně víš. Už tady pár lidí zblbnul, aby se na to připravili. Prej do nás může vrazit nějakej asteroid, jo. Tak tomu říkají. Když se to stalo naposled, vymřeli prej dinosauři. Teď to čeká nás.“

         „No jo,“ řekl Adam, „nás čeká věcí.“

         „Taky sem může spadnout atomovka. Anebo prej nás zničí nějakej virus.“

         „No,“ začal Adam vážně, „stačí si vybrat. Takovej mor pozabíjel miliardu lidí. Rozhodně je dobrý bejt připravenej, jako to dělají prepeři.“

         „To mluvíš vážně?“ zarazil se Vaňous.

         „No jasně,“ řekl Adam a zatvářil se možná až příliš vážně. „Můj kluk o tom ví hodně. On je totiž ten preper.“

         „Preper?“ opakoval Vaňous. „No, já nevim… Preper nepreper, je to cvok. Kdosi povídal, že někde kope jakejsi bunkr.“

         „O tom nic nevím.“

         „Podívej, Liško, tohle bylo slušný město. Teď tu máme kasino, tři herny, Horrorhaus a ještě cvoky, co čekají tu apoka… No však víš. Měli by vás pozavírat!“

         „Tak jo, to stačí,“ řekl Adam.

         Dojedl polévku a vstal.

         „Měj se, Vaňousi. A buď připravenej!“

         Přešel k pokladně, aby zaplatil. Saigon se na něj zase tak mile usmála. Když platil, zopakoval si v duchu, na co přišel už dávno. Asiatky jsou báječné. Do práce i do postele. Kdybych se ještě jednou narodil, vzal bych si nějakou takovou, jako je Saigon!