Tři otázky pro… Kateřinu Tučkovou

Úhelný kámen vašich próz představuje historie. Vnímáte ji spíše jako zdroj inspirace a nástroj ulehčující vaše psaní, nebo spíše jako výzvu či překážku, kterou máte potřebu zdolat v rámci procesu své literární tvorby, v níž nepochybně hraje podstatnou roli i jistý druh osvěty?

Vlastně je to od každého něco. Moderní dějiny mi poskytují zásobu pozoruhodných témat, se kterými cítím nutnost se sama vyrovnat. Najít si k nim svůj postoj. Proto je psaní především o mně, respektive o mém hledání příběhu v záplavě materiálu, který k danému tématu nastřádám a který chci povyprávět. V tom je pak ta výzva, případně překážka, na kterou se ptáte — největší boj spočívá v tom, jak povyprávět příběh, který jsem vydestilovala z nalezených dokumentů, jak ho sklenout na ploše románu. Během hledání a psaní se spolu s tím, co nacházím, měním já a mám obrovskou radost, pokud přečtení knihy způsobí proměnu směrem k větší citlivosti i v případě někoho dalšího.

Vaše předešlé romány — jak Vyhnání Gerty Schnirch, tak Žítkovské bohyně — vyvolaly nejen značný čtenářský ohlas, ale oživily zájem veřejnosti o pojednávaná témata či místa. Počítala jste s tím při psaní a třeba se už i setkala s podobnými reakcemi na Bílou Vodu?

Během psaní se takovými otázkami nezabývám — respektive měla jsem pocit, že by si Akce Ř a persekuce řeholnic zasloužila větší pozornost veřejnosti, ale co se týče místa, je pro mě nejdůležitější, že nějak rezonuje ve mně. Na případné čtenáře v prvních chvílích nemyslím. To až s finalizací knihy přichází otázky — co na to řeknou v dané obci? A co na to čtenář? Ale v tu chvíli s tím už stejně nejde nic dělat. V případě Bílé Vody to navíc nevadí — je tam muzeum věnující se problematice věznění řeholnic, takže jsou na případný zájem návštěvníků připraveni.

Kateřina Tučková, foto: Vojtěch Vlk

Bílá Voda vyšla také jako audiokniha, kde hlavní hrdince propůjčila hlas Vanda Hybnerová. Podle ní si váš text říká rovněž o dramatizaci, potažmo filmové zpracování. Jak vy sama vnímáte různé pokusy vdechnout další život vašim příběhům a máte v tomto ohledu nějaké nesplněné sny?

Ze zájmu divadelníků nebo filmařů mám pochopitelně velkou radost. Obzvlášť divadelní adaptace mých knížek mě velmi těší, protože pokaždé přinesou něco nového i mně. Každý režisér zatím nasvítil příběh trochu jinak tím, že z mnoha příběhových linek některou vyzdvihl, jinou potlačil — do představení se pochopitelně nevleze všechno. A ohledně filmu? To je běh na dlouhou trať, na jejíž konec nedohlédnu. Držím ale produkčním společnostem palce, ať shromáždí dostatečný rozpočet k tomu, aby byla filmová podoba co nejlepší. Dobrý film nebo minisérii bych vlastně mohla nazvat splněným snem. Nicméně já sním mnohem prozaičtější sny — teď je mou metou hlavně víc času na psaní další knihy, což je podmíněno tím, aby mi vzali syna do školky.

Narozena 1980 v Brně, na Masarykově univerzitě vystudovala bohemistiku a dějiny umění. Připravila desítky výstav současného českého malířství v Česku i zahraničí. Píše prózu, věnuje se publicistice, literární historii a kunsthistorii, překládá ze slovenštiny, adaptuje pro divadlo. Proslavila se romány Vyhnání Gerty Schnirch (2010), Žítkovské bohyně (2012) a Bílá Voda (2022). O té nejnovější recenzent Mladé fronty Dnes napsal: „Čím dále čtenář románem postupuje, tím jasnější je, jak výjimečný má autorka styl. Jak intenzivní a přirozenou vypravěčku v sobě našla. Jak funkčně kreslí postavy a situace, jak šikovně míchá prvky detektivní, mysteriózní, málem hororové, spirituální, lyrické a občas i trochu groteskní — a kouzlí obratem atmosféru strhující a hutnou tak, že by se dala krájet.“