Generační bildungsroman

Příběh sleduje vývoj vztahu mezi dvěma studenty, Connellem a Marianne. Ti se ve čtyři roky dlouhém románovém výseku, počínajícím jejich posledním rokem střední školy, snaží překonat překážky, které mezi nimi leží — rozdílné třídní původy, sociální postavení, potřeby v sexu, které zůstávají (z Marianniny strany) nenaplněny, a především fakt, že se v životě neustále míjejí. 

Sally Rooneyová: Normální lidi, přeložila Radka Šmahelová
Argo, Praha 2020

Největší překážkou je pro ně ovšem až překvapivá neschopnost komunikace, která se během čtení stává téměř iritující. Hrdinové dokážou komunikovat (nejotevřeněji prostřednictvím technologií) o všem kromě jejich vztahu, většina konfliktů pramení z nevyřčených otázek, nejasných odpovědí či domýšlení, ale právě tato nejistota se spolu s výraznou fyzickou přitažlivostí stává základem jejich vztahu. Ačkoli Connell a Marianne i jejich spolužáci z univerzity rádi otevírají důležitá politická, ekologická či společenská témata a se zápalem o nich diskutují, velmi často nejsou schopni otevřeně mluvit o svých vztazích a pocitech.

Pokud má být román ukázkou jedné generace, rozhodně ji nevystavuje v nejlepším světle. Snad nikdo v něm není šťastný, což je ostatně pro tvorbu Rooneyové typické. Vše prostupující smutek se může stát během čtení až únavným, a o to více v seriálovém provedení: na hrdiny doléhají jejich deprese a úzkosti, environmentální žal, nejistota z budoucnosti, traumata z dětství a přes všechny dobré úmysly si ještě nechtěně ubližují navzájem. Ačkoli končí příběh v podstatě happyendem, dolehne na čtenáře po dočtení jakási beznaděj — je jasné, že se jedná jen o jeden z mnoha happyendů, které pár v průběhu čtyř let nekonečného scházení a rozcházení zažil. Kdyby román skončil o několik kapitol dříve nebo později, našli bychom je opět ve fázi rozchodu.

Kritika se často vyjadřovala o vztahu Connella a Marianne jako o osudové lásce a připomínala, že taková láska nemusí zůstávat jen na stránkách klasických románů — můžeme ji zažít i v jednadvacátém století. Otázkou je, proč bychom si něco takového vůbec měli přát. Osudová láska v podání Rooneyové má totiž mnohem blíže k nezdravému, téměř toxickému vztahu. Mezi domácím násilím, sebevraždami, nevěrami, agresivitou a šikanou vyčnívají jen dva funkční, zdravé vztahy: vztah Connella a jeho matky a v úplném závěru vztah Marianniny spolužačky Joanny a její přítelkyně Evelyn. 

Román má všechny předpoklady k tomu, aby působil unyle, přes to všechno se však autorce podařilo vnést do díla dynamiku a prudké zvraty, které udržují čtenářovu pozornost. Svůj podíl na tom má nepochybně autorčin styl. Dalo by se říct, že děj sleduje skrze pomyslnou kameru — strohý způsob vyprávění a prosté popisy vyvolávají dojem scénáře. Seriál, který byl natočen dva roky po vydání románu a na němž autorka sama spolupracovala, z toho velmi významně těžil. Pozměněna byla jen chronologie vyprávění, již autorka v románu porušuje. Každá kapitola je v něm označena přesným datem a z těchto sekvencí velmi funkčně skládá vlastní chronologii příběhu, který pak může působit až dokumentárním dojmem.

Normální lidi bychom mohli v podstatě označit za generační bildungsroman. Hrdinové, typičtí představitelé generace mileniálů, stojí před prahem dospělosti, hledají své místo na světě a stále řeší sami sebe a své vztahy. Rooneyové se podařilo podat věrnou generační výpověď, ze které vyplývá, že to mileniálové nemají zrovna lehké. V obyčejném milostném příběhu dvou vskutku normálních lidí najdeme blíže neurčená místa, jen lehce načrtnuté vedlejší postavy či velmi stručné popisné pasáže. Čtenář si tak může velmi snadno tato místa doplňovat svými vlastními prožitky, podvědomím či fantazií, v mnoha situacích se může lehce nalézt, protože je zažil téměř každý. Autorka tímto chytře docílila dojmu univerzality a nadčasovosti, což je jedním z předpokladů pro to, aby se z díla mohla stát budoucí klasika, jak předpověděla nejedna literární kritika.