Přechylovat, či nepřechylovat?
V současné době debatu o přechylování opět oživila sněmovna, která schválila návrh novely o matrikách, a jeho znění potvrdil i Senát. Novela přijímá liberalizaci volby (ne)přechýleného ženského příjmení. Jde o jev společensky citlivý a v dnešní době velmi aktuální, a především je to jev jazykově komplikovaný, který je v médiích podáván často tendenčně, zjednodušeně a zkresleně bez přihlédnutí k názoru jazykovědců.
Nechceme zde posuzovat či kritizovat volbu určité podoby příjmení. Samozřejmě je správné ponechat podobu jména na jeho nositelce, ale je vhodné, aby její rozhodnutí bylo zasvěcené a nepodléhalo módním tendencím. Proto se v následujících řádcích zamyslíme nad některými tvrzeními, která se v souvislosti s touto otázkou objevují.
Přechylování (tj. modifikační kategorie, spočívající v tom, že k základnímu pojmenování živé bytosti se derivací přidává znak odlišného rodu — přípona) je základní, tradiční (po několik století) a přirozená součást jazykového systému češtiny i dalších slovanských jazyků a bez problémů funguje. Čeština je zná už od středověku. Zakotvení přechylování v češtině potvrzuje rovněž skutečnost, že tento jev nelze zužovat — jak se to dnes často děje — pouze na oblast příjmení. Přechylování se totiž využívá například i při označení profesí (řezník/řeznice, šéf/šéfová), obyvatelských jmen (Američan/Američanka, Řek/Řekyně) i jmen zvířat (kamzík/kamzice).
Příjmení žen se tak tvoří přechylováním v souladu s pravidly české mluvnice. Z povahy jazykového systému češtiny jde o přirozený způsob zacházení s vlastním jménem. Jak víme, v běžné komunikaci není přechylování příjmení povinné, není nařízeno zákonem, vyhláškou či předpisem. Pro jazykový systém češtiny je však zcela přirozené, vychází z jeho strukturních vlastností — z toho, že různé gramatické významy slov vyjadřujeme pomocí koncovek. Příponu -ov(á) totiž připojujeme, abychom jméno mohli skloňovat a zapojit do věty. Ve flektivním jazyce, jako je čeština, koncovky vyjadřují různé gramatické významy slov. Když ponecháme jméno v nepřechýlené, tudíž nesklonné podobě, nelze bez obtíží signalizovat ani rod jména, ani větněčlenské vztahy, do nichž vstupuje.
Z jazykového hlediska je tedy problematické především praktické užití nepřechýleného ženského příjmení v souvislém textu. Vyvstává otázka, jak s ním zacházet v různých komunikačních situacích? Co dělat, když se jméno vymyká systému? Chceme, aby čeština dobře fungovala a my si dobře rozuměli. Nepřechýlené podoby srozumitelnost nepodporují: jedním slovem totiž nevyjádříme, na rozdíl od přechýlených podob, například rod a pád. Odborníci upozorňují na úskalí užívání nepřechýlených podob, jako je problém s jejich skloňováním (s Janou Váchal/Váchalem? — přechýlená podoba je jasná: s Janou Váchalovou, podobně s Emmou Smetana/Smetanou?) či nejasný význam vět typu Williams porazila Gauff (není jasné, zda Williamsová porazila Gauffovou nebo Gauffová porazila Williamsovou). Nepřechylování navíc odporuje tzv. jazykové ekonomii, což je tendence vyjádřit se co nejúspornějšími prostředky: u nepřechýlené podoby je nutné nějak supletivně (tedy dalším slovem) dodat informaci o rodu a pádu, musíme si tedy pomáhat dalšími slovy, která přidáváme a která by jinak byla nadbytečná.
Je zřejmé, že jazykové argumenty jsou převážně PROTI nepřechýlené podobě: morfologický argument (podobu nelze skloňovat), sémantický argument (odstraněním přípony -ová dochází ke ztrátě informace), jazykověkulturní argument (část uživatelů vnímá nepřechýlené podoby jako nekultivované). Můžeme zmínit i estetické hledisko nebo projev vlastenectví či národní identity: kdo své jméno přechyluje, signalizuje, že ctí a dodržuje tradice (nejen jazykové, ale především společenské a rodinné). Na druhé straně PRO nepřechylování mluví spíše argumenty nejazykové a praktické: nepřechýlená příjmení si ženy volí kvůli problematickému přijímání přechýlené podoby v zahraničí (to se týká především cizinek, manželek cizinců a žen, které žijí trvale v zahraničí), dále ve snaze potlačit genderovou nerovnost (a tak narušit celkový, spíše patriarchální charakter společnosti a podpořit rovnoprávnost mezi muži a ženami) nebo jako liberální postoj proti regulaci a vyjádření práva na svobodnou volbu. Je evidentní, že postoje k této problematice jsou nejednotné a důvody uživatelů jsou velmi pestré a zahrnují mnoho hledisek.
Čeština se neustále vyvíjí v souladu se společenskými postoji a potřebami svých uživatelů. Vývoj vlastních jmen je těsně spojen s vývojem společnosti a reaguje na její potřeby. To platilo v minulosti a platí to i pro současnost — včetně podoby ženských příjmení. A právě nepřechylování reflektuje jednu z mnoha dobových tendencí. Pokud dnes některé ženy preferují nepřechylovat své příjmení (tedy ponechat je v mužském tvaru), je to možné – teprve čas ukáže, zda je to pouze módní záležitost, nebo zda se tento jev v češtině zabydlí. Je tedy správné dát každému možnost volby — počkáme a uvidíme.
Autorka pracuje v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.