Rozmazaný obraz queeru

Novinář a publicista Filip Titlbach je širší veřejnosti znám jako autor zpravodajsko-publicistického podcastu Studio N, kam zve odborníky z různých oblastí. Otázky se vždy snaží klást otevřeně, zeširoka a se zájmem. Stejně se ujal i tématu, které důvěrně zná a které v české mediální a kulturní kotlině bývá opomíjené — postavení a života queer lidí. Do své knihy rozhovorů oslovil sedmnáct respondentů a hned v úvodu osvětluje osobní motivaci se na queer život ptát — ukázat, že queer lidé „tu byli vždycky“. Při četbě ovšem hned několikrát klopýtneme.

Filip Titlbach: Byli jsme tu vždycky, N media, Praha 2022

Představa, že autor zdolává pole dosud neorané, zřejmě vedla k tomu, že zpočátku není zřejmé, komu je kniha vlastně určena — těm, o kterých se mluví, jejich nejbližším a přátelům, nebo těm, kdo by se o lesbách, gayích, trans a dalších queer lidech chtěli dozvědět víc? Chce nám zblízka přiblížit konkrétní životy těch, které společnost v lepším případě přehlíží a v horším diskriminuje, nebo vyložit všechny souvislosti a pojmy, jež některé matou a jiné odrazují? Je to povídání, nebo odborný text? Tak trochu obojí, a to je právě kámen úrazu — snaha zeširoka se rozkročit a dosednout na co nejvíc židlí sice přinesla na první pohled zajímavý kaleidoskop, jednotlivá sklíčka však nakonec vytvářejí spíše povrchní a rozmazaný obrázek, ne nepodobný zrcadlení na obálce. 

Další slabinou knihy s názvem Byli jsme tu vždycky je skutečnost, že Titlbach podle svých slov ke spolupráci přizval většinou své známé. Zřejmě i proto jsou ze sedmnácti zpovídaných jen čtyři cisgender ženy — ani jedna však nemluví o své osobní lesbické zkušenosti. Autor se tak (zřejmě nevědomky) přidává k těm, kteří ve veřejném prostoru dále zneviditelňují zkušenosti žen. Nic bližšího se ovšem nedozvíme ani o bisexuálech, o intersex lidech či o trans mužích; nezazní ani téma queer lidí z etnických menšin, téma seniorů a poněkud překvapivě ani dětí v duhových rodinách. Skutečnost, že jejich nejistot a neutěšené situace se konkrétně nedotýká ani jediná kapitola, je o to nepochopitelnější, že rozhovor s Adélou Horákovou, právničkou iniciativy Jsme fér, má přímo v názvu slovo „manželství“, a tedy se rodiny týká — hned několik zpovídaných by navíc o roli rodiče, třeba toho sociálního, státem neuznávaného, zcela jistě mělo co říct. I duhové rodiny, včetně jejich dětí, tu přece do jisté míry „byly vždycky“. 

K nejpůsobivějším kapitolám knihy patří živé rozhovory, jež se opírají o vlastní, žitou zkušenost nebo se situaci queer lidí snaží názorně přiblížit jinak. Velké naděje vzbudí první kapitola o váhání, přijetí a důležitosti coming outu s psychoterapeutem Honzou Vojtkem, jež by se prakticky mohla stát součástí školních osnov pro střední i základní školy — queer čtenáře ujistí, že ve svém menšinovém stresu nejsou sami, a ostatním ozřejmí, co vlastně takový coming out obnáší a proč je pro menšiny důležitější respekt než tolerance. Velmi dobrý je také dialog s Lenkou Královou, která nepokrytě mluví nejen o své zkušenosti trans ženy, ale i o rodině, nebo jiný, vskutku jedinečný a otevřený rozhovor s právníkem, který žije s HIV. Těmito třemi kapitolami se však živost i výjimečnost celé knihy vyčerpala. Další rozhovory nabízejí buď jen povrchnější hovory o životě (s čestnou výjimkou kapitoly o „růžových seznamech“ lidí s menšinovou orientací, které si vedla Státní bezpečnost), nebo zběžně faktografické výklady. Ty sice jistou roztříštěnost knihy vyvažují exkurzy do „dějin“, politiky či populární kultury, jejich slabinou je však buď — z pochopitelných důvodů — příliš malý prostor, nebo v některých případech povrchnost. Na jednu stranu tak čteme zajímavý dvojrozhovor o pinkwashingu v byznysu i mezinárodní politice a na straně druhé v podstatě nicneříkající kapitolu o médiích nebo zběžný průlet popkulturou, kdy se od režiséra (!) dozvídáme, že queer spisovatelé (s jedinou výjimkou Édouarda Louise) „zůstávají uvnitř svých zemí menšinoví“ — přestože skutečnost je v různých státech jiná a mnohde zcela opačná: někde queer autorky a autoři nejen dostávají literární ocenění (Joelle Taylor, Alan Hollinghurst), ale podle jejich děl se točí i seriály (Srdcerváči podle Alice Oseman) a filmy (Sarah Waters). Podobně chybí alespoň letmá zmínka o filmovém festivalu Mezipatra (když už je řeč o filmech) nebo dnes už stovkách dílů formativního televizního pořadu Q.

Přes veškeré výhrady se nakonec ve většině rozhovorů odráží pravděpodobně nejsilnější důvod, proč celá kniha vznikla — upřímná snaha autora zviditelnit queer lidi i jejich touhu žít plnohodnotný, svobodný život, nabourat stereotypy a ukázat, že v proklamované toleranci a otevřenosti má Česká republika i šestnáct let po přijetí (v mnohém nepřínosného) zákona o registrovaném partnerství stále co dohánět. Za svůj pokus dotknout se na malém prostoru co nejvíce témat však autor často platí povšechností a přehlížením zásadních problémů. Přesto lze jemu i jeho knize mnohé připsat k dobru — nenucenou normalizaci slova „queer“, schopnost srozumitelně vysvětlit alespoň zásadní pojmy a koncepty a především odvahu jít s kůží na trh a prošlápnout cestu dalším.