Strach vskočit do tajemství?

Svým způsobem je to naprosto logické. S existencí sociálních sítí jsme si uvykli žít takříkajíc v přímém přenosu, všechno je odhaleno, okamžitě zanalyzováno a vystaveno soudům. Společnost si zvykla na rychlá a jednoduchá řešení, obecná vysvětlení. Nejlépe, pokud je předloží někdo jiný. Tápat v šeru na vlastní pěst se považuje za zbytečnost a ztrátu času. Pro mou čtenářskou zkušenost bylo přitom vlastně od dětství klíčové vystavovat se těmto neznámým, a ještě k tomu s vášní. Nelehce přístupný svět mnohých knih rozvíjel mou představivost, způsob myšlení, mnohdy mě přiměl k dohledávání smyslu a podstaty na poli jiných umění a věd, a každý takový krok představoval obrovskou radost a dobrodružství. Překonávání těchto úskalí bylo vítanou výzvou, de facto jedním z nejzákladnějších požadavků, který jsem při četbě měla, a nikoli minusovým bodem. Naopak poezie hovořící explicitně a nenabízející žádná tajemná a diskutabilní zákoutí mě neinspirovala k tomu, abych se k ní vracela. Vyjevila všechno hned napoprvé a natolik zřejmě, že mi jako čtenáři vlastně neponechala žádný autonomní prostor pro to, žít nějakým způsobem v jejích textech.

Klára Goldstein v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Ale já mám čtenářskou potřebu konstruovat a dekonstruovat, zaplétat se a vymaňovat, mýlit se a nalézat, zvažovat a polemizovat, nechat se vtahovat k jádru, ptát se a dopátrávat se. Často obkružovat z dálky a obezřetně se blížit. A pak zase vletět přímo do proudu bez ohledu na důsledky. Počáteční neuchopitelnost je přitažlivá, magická, kniha se nevzdává hned. Snad jen tak, delším pobytem s ní a v ní, si vytvoříme skutečný vztah a porozumění náhle začne vysvítat možná z těch nejméně očekávaných stran. Proto se také příliš často nepouštím do recenzí a interpretací, pokud mi není dáno s knihou strávit potřebný čas. Propátrat se k jádru totiž čas, zodpovědnost a jistou ochotu pustit se dál za to zjevné vyžaduje i přesto, že výsledek bude většinou vždy povýtce subjektivní.

Pokud by měla být zásadním kritériem srozumitelnost pro čtenáře A, nutno počítat také se čtenáři B—Z a jejich četnými násobky, jejichž míra a schopnost porozumění se liší v tolika ohledech, že činí ono kritérium nesplnitelným. Není to neúcta k případným recipientům. Naopak. Je to snaha ponechat jim natolik volný prostor, aby se v něm mohli pohybovat zcela svobodně a na základě své zkušenosti vnímat daný svět bez jakýchkoli tendencí formulovat jediný správný výklad, bez potřeby a nutnosti jakékoli kategorizace. A podnítit je k vlastnímu vědomému spolubytí v obsahu. A kromě toho, autor má snad také právo nevyslovit všechno.

Vždyť mnohé být vůbec jasně a zřetelně řečeno nemůže. Před námi přece často leží otázky, které jako básnířky a básníci sami jen matně ohledáváme, prostory, které se nám otevírají, aniž bychom tušili, o co v nich bude třeba bojovat a s čím se vypořádat. Vždyť některé přístupy jsou jen pokusem o zachycení, o pojmenování, a čtenář by se neměl obávat vstoupit do dialogu. Nikoli ani tak s autorem, ale sám se sebou. 

Je tristní, že jsme veškerá dobrodružství ponechali ve virtuální realitě. Tam nám není zatěžko pohybovat se na otevřených mapách, v krajích, kde na nás čeká bůhví co, odhadovat a překonávat své možnosti. Ale lidský duch si žádá totéž, neboť podvědomě vnímá, že vstupem do vztahu s nedořečenostmi a náznaky je mu umožněn rozvoj. Skutečnost sama se ho ptá a vyžaduje vědomou recepci. 

Vstupujme do poezie jako do Fangornského hvozdu! Nechávejme se prorůstat a obklopovat, vkročme na cestu, i když nevíme, kam nás dovede. Nelekejme se toho, že se nám po pár metrech ztrácí v neprostupném křoví. V něm možná totiž čeká něco, co v důsledku promění naše bytí.

Autorka je básnířka.