Mezi českými autory a japonskými čtenáři

Dosud jsem jen překonávala spoustu překážek. V prvním e-mailu od Českého literárního centra (ČLC) stálo, že jsem se umístila mezi náhradníky. To mě docela zklamalo. Ale o tři dny později jsem dostala novou zprávu, že jsem nakonec byla vybrána jako rezidentka. Byla jsem tak nadšená, že se mi chtělo křičet. Ale pak na mě hned padly obavy. Je opravdu možné cestovat do Česka během pandemie? Právě v té době se zvýšil počet pozitivních, a navíc Japonsko patřilo stále mezi země s velmi vysokým rizikem nákazy. Díky velké pomoci ČLC jsem dostala oficiální pozvánku od Ministerstva kultury a to dost zmírnilo mé obavy z cesty.

Následně se ale objevila další překážka. Koncem ledna jsem začala trpět depresí z přílišného stresu v práci. V Japonsku jsem vždy musela obětovat mnoho času a energie překládání a práci pro svého rýžodárce. Se slzami v očích jsem celý únor proležela v posteli. V takovém stavu jsem odletěla z Japonska. Ale hned po příjezdu jsem pocítila úlevu díky ovzduší a lidem v Brně. Tady mě každý považuje za překladatelku. Knihovníci v Moravské zemské knihovně jsou tak šikovní, že hned najdou digitalizované verze potřebné literatury, a navíc pro mě zařídí i výpůjčky z jiných knihoven.

Taky se mi líbí, že v Česku jsou všude vidět ukrajinské vlajky. Někteří lidé mají v oknech modro-žlutý papír, někteří nosí modro-žluté stuhy. V Národním divadle hraje orchestr před každým představením ukrajinskou hymnu. Dokonce jsem viděla modré auto, jehož dolní část byla přemalována na žluto.

Pokaždé, když narazím na projev podpory Ukrajině, vzpomenu si na slova Haruki Murakamiho při přebírání Ceny Jeruzaléma v roce 2009. „Představte si: Všichni jsme víceméně vejce. Každý z nás je jedinečná, nenahraditelná duše obklopená křehkou skořápkou. Nejen já, ale i vy. A my všichni ve větší či menší míře stojíme před vysokou, pevnou zdí […]. Abychom měli byť jen naději na překonání této zdi, musí vycházet z naší víry v jedinečnost a nenahraditelnost duší každého z nás a z tepla, které získáme spojením našich duší dohromady.“

Myslím, že Češi vědí lépe než lidé v ostatních zemích, jak je člověk křehký. Občas říkají: „Protože jsme malý národ…“ Ale být malý není vždy negativní, ač vím, že Češi měli kvůli své malé velikosti těžkou minulost. Je český národ opravdu malý? Historicky a politicky možná. Ale literatura nemá hranice, pokud se překladateli podaří dobře překonat jazykové překážky.

Junko Shimada, foto: Kazuya Tashiro

Teď překládám studii Franz Kafka a Praha (1948) a monografii Milenky (1930) od Pavla Eisnera, lingvisty, vydavatele a překladatele mezi němčinou a češtinou. V Milenkách, ve kterých představil českým čtenářům mnoho německy píšících autorů v Čechách, se objevují věty, které Eisner citoval bez odkazů, a navíc si je sám přeložil do češtiny. Mým záměrem během tohoto pobytu bylo zjistit si německé originály i české básně, o kterých se Eisner v Milenkách zmínil.

„Údělem této země je symbióza,“ píše Eisner na začátku Milenek. To zní možná příliš optimisticky pro nás, kteří víme, co se stalo po vypuknutí druhé světové války. Ale zároveň považuji jeho slova za nadějná, protože nám ukazují, že tehdy ještě byla možnost soužití Čechů, Němců a Židů. Eisner, který ovládal češtinu i němčinu a měl židovský původ, se snažil stavět most mezi těmito třemi národy literaturou. Ano, to je přesně to, co bych chtěla dělat i já. Literaturou stavět velký most mezi českými autory a japonskými čtenáři.

V Brně jsem si dobila energii naplno. V Japonsku se budu snažit ukázat tamějším čtenářům rozmanitost české literatury. Uvidíme, jak to dopadne.

Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence v Brně, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).

Autorka je překladatelka, vydavatelka, lektorka němčiny a češtiny.