Albert Camus, iniciační osobnost

Psal se rok 1958, rok velice zvláštní, naveskrz rozporný. Necelé dva roky po zmasakrovaném budapešťském povstání taky u nás zesílil „třídní boj“ (jak to předepisovala jedna z pouček, co přežily Stalinovu smrt), ale zároveň už bylo zaděláno na šedesátá léta, na to desetiletí, v němž postupně popraskal, až se (bohužel jen na čas) úplně rozpadl stalinistický krunýř. Konečně se mi nakonec podařilo dostat na filozofickou fakultu a poměry tam byly — jak se mi to jeví z dnešního, dalekého odstupu — jakýmsi milým karikaturním obrázkem celé tehdejší společnosti. Mezi přednášejícími už nevládl ten strach jak na počátku padesátých let, ale jen jeho vzdálenější příbuzný, snad bratranec, anebo dokonce jenom švagr strachu. Na přednáškách a v seminářích české literatury jsme se sice nedozvěděli zhola nic o spisovatelích zakázaných, vyřazených z veřejných knihoven, ani o spisovatelích emigrantech, ale mezi námi už kolovaly některé jejich knížky. A zároveň s nimi i překlady v socialistických zemích ještě stále nežádoucích západních autorů, jejichž některé knihy ale už stačily u nás vyjít před komunistickým pučem. A tak se ke mně poprvé dostal (z rodinné knihovny spolužáka na fakultě, Jaroslava Blažkeho) i Camusův Cizinec, ještě v překladu Svatopluka Kadlece.

V roce 1958 vyšel v Kafkově rodné Praze poprvé překlad jeho Procesu. Ale taky román Josefa Škvoreckého, kteréžto vydání ovšem vzápětí vyvolalo nemalý skandál. A vyšly také Římské povídky Alberta Moravii a povídky Williama Faulknera a dva roky předtím už i Stařec a moře Ernesta Hemingwaye. Chci říct, ledacos se už smělo, ale Albert Camus ještě ne, ještě stále bylo i pouhé jeho jméno tabu (jako například i jména Arthura Köstlera, Vladimira Nabokova nebo George Orwella nebo Luise Célina). Takže Cizinec měl pro nás vůni zakázaného ovoce, byl to jakýsi kontraband ze zakázaného světa (stejně jako Cesty k svobodě Jeana-Paula Sartra, vydané u nás taky před komunistickým pučem). Ale to přece jenom dostatečně nevysvětluje, proč byl tehdy pro nás mnohem přitažlivější Camusův Cizinec než Kafkův Proces. Přičemž nepochybně jde o knihy spřízněné, a to nejen podobným příběhem, spouštějícím absurdní mechanismy, jež naprosto nenápadné hrdiny obou knih vytrhnou z jejich všedního, dosud naprosto bezkonfliktního života, a přivedou až na popraviště, nýbrž i tím, že oba se doberou téhož poznání, že (jak to vysloví Camusův Mersault) „člověk je tak jako tak vždycky aspoň trochu vinen“.

A proč jsme tedy příběhu odehrávajícímu se v dalekém a neznámém Alžíru dali přednost před příběhem, v němž byla přítomna magická atmosféra Prahy? Jistě v tom nějakou roli sehrálo i to, že mnohem jednodušší a srozumitelnější Camusovo realistické vyprávění bylo bližší naší dosavadní čtenářské zkušenosti než tajemný fragment Kafkova románu, jemuž navíc český překlad Pavla Eisnera přidal na až neurastenické expresivnosti. Ale určitě to pro nás tenkrát nebyl ten hlavní důvod. Nýbrž nejspíš to, co vzápětí po Cizinci vyslovil pak Camus ještě v eseji Mýtus o Sisyfovi (který se k nám ovšem dostal až mnohem později), onen prožitek štěstí i v „netečnosti světa“ a absurditě lidského osudu, a co bychom marně hledali v Kafkově tak beznadějném příběhu. Právě to bylo pro nás osmnáctileté na konci padesátých let přímo programově blízké. Mersault se pro nás stal „hrdinou naší doby“: bezvýznamný úředníček s obyčejnskými starostmi i radostmi každého z nás, který tu náhle vystoupil ze své všednosti, když s nepokořitelnou hrdostí dokázal přijmout svůj absurdní osud i nespravedlivý rozsudek. My bychom to ovšem tenkrát takhle sofistikovaně nepojmenovali. Na to byl pro nás Mersault až příliš živý.

A zkusil bych to říct ještě jinak, obrazným jazykem. Spřízněnost Kafkova Procesu a Camusova Cizince není v pravém slova smyslu literární (když psal Cizince, neznal ještě Proces), ale troufl bych si tvrdit, že Cizinec se má k Procesu jako Nový zákon ke Starému zákonu, čímž chci říct jen tolik, že přísný svět nevyzpytatelných zákonů v Procesu, svět, v němž se z viny, do níž je člověk doslova uvržen jako do „dědičného hříchu“ ve Starém zákoně, nelze vykoupit ani smrtí, prosvětluje Camusův Mersault svým nepokořitelným rozhodnutím zůstat až do poslední chvíle šťasten. Vím, že takové biblické srovnání může pro někoho znít rouhavě, ale uvědomte si prosím, že Camusův Cizinec byl pro nás svým způsobem taky prvním setkáním s eschatologií, i když my bychom to zase tenkrát tak nepojmenovali. A zároveň jsme za tím příběhem jaksi podvědomě a intuitivně cítili Camusovu zkušenost s dusnou atmosférou okupované Francie (která nebyla zas tak vzdálena atmosféře našich doznívajících a dohnívajících padesátých let), a to vše vysloveno v textu, který s tím neměl naprosto nic společného, ale přesto tím byl prosycen.

Na konci padesátých let byla naše společnost hluboce otřesena tím, jak se zřítily úplně všechny zdánlivě hodnotové konstrukce, na nichž byla budována socialistická utopie, a jak se naráz vyjevila ve své podstatě. Tak to aspoň vnímaly ty starší generace, nikoli my. Ale nejhorší — a to už i pro nás — bylo to, že přes všechny otřesy nedocházelo ke skutečným změnám. A takovou společenskou, mentální a mravní ztuhlost nejintenzivněji cítíte, když je vám právě těch osmnáct roků. 

Ti nejodvážnější z nás (například už zmíněný spolužák Jaroslav Blažke) kladli tenkrát lektorům marxismu-leninismu (předmětu, který byl povinný pro všechny studijní obory) provokativní otázky. Mersaultův zážitek jinakosti a cizoty nám byl v té době tak, ale tak srozumitelný! Nebylo v naší moci změnit společnost, v níž jsme žili, a ani jsme se o to nepokoušeli, ale bylo v naší moci se s ní neztotožnit. Byli jsme pravděpodobně první generací, která už zažila vědomí nepřináležitosti k odcizeným socialistickým strukturám a zároveň vzdorovité štěstí z těch nejelementárnějších životních hodnot opovrhujících všemi utopiemi a ideologiemi. Camusův Cizinec, to byla ta pravá kniha v pravý čas a taky doklad toho, jak naprosto nepolitický příběh může mít i silný politický náboj. Příběh, který má nepochybně mytický zdroj i dosah (to, co se stalo Mersaultovi, stalo se přece v lidské historii už nesčetněkrát a ještě nesčetněkrát se stane), prostupuje pak vše, od toho nejintimnějšího v nás až po společenské vědomí. 

Ale v Cizinci nenacházím jen tenhle studentský vzdor z časů politické nepohody. Zážitek jinakosti a cizoty má samozřejmě několik vrstev, jež jdou stále hlouběji a hlouběji až k poznání, že jakýkoliv pocit pýchy a nadřazenosti, charakteristický pro ztotožnění s jakýmikoli společenskými a zvláště pak politickými strukturami a institucemi, je vždy neblahý a překotně nás vzdaluje tomu, co má v životě skutečnou hodnotu, tomu nejelementárnějšímu štěstí a zároveň znepokojivým pochybnostem.

A ještě dvě čtenářské poznámky.

O Cizinci se často mluví jako o perfektně fungující a svrchované racionální konstrukci na způsob filozofické povídky, blízké například Voltairově Candidovi. A dokonce jako o příběhové „aritmetické rovnici“. Ale přitom jeho sevřená forma (rozsahem novela) a úsporný styl, inspirovaný možná raným Hemingwayem, vůbec nevylučují použití sugestivních detailů, proměňujících tu snad racionální konstrukci ve strhující příběh s nezapomenutelným vypravěčským půvabem. A že Camus umí jako nikdo jiný zpřítomnit krajinu, moře, zemi rozpálenou sluncem, soumrak, svítání, to je u něho samozřejmé, miluje velké, otevřené prostory, ale všimněte si, jak dokáže i hlučnou, uzavřenou prostoru hovorny věznice zintimnit obrazem, v němž arabští trestanci a jejich návštěvníci sedí v podřepu proti sobě u mříží a jejich zdušený šepot se nese zdola jako nepřetržitý basový doprovod k hovorům, jež jim křižují nad hlavami. 

Pokud vím, tak nikdo si dosud nevšiml přítomnosti Cizince v české literatuře. V druhém románu Milana Kundery Život je jinde, tedy v románu psaném ještě česky a před jeho emigrací, je postava čtyřicátníka (možná nejdůležitější postava v celém Kunderově díle!), jež je svým odporem k velkým idejím a všedním životem na okraji společnosti a vědomím společenské nepřináležitosti zřetelně z rodu Mersaultova. Má i jeho schopnost opravdu se těšit z nejelementárnějších hodnot života a jen si tak přirozeně a samozřejmě žít kdesi na rubu obecné morálky i estetiky.

A ještě dovětek. V roce 1936, ve svých třiadvaceti, cestoval Albert Camus po Evropě (Itálie, Jugoslávie, Československo). Praha na něho působila depresivně, a snad také proto přemístil zprávu z černé kroniky, kterou si přivezl z tehdejší Jugoslávie, do Československa. Dalším důvodem bylo zřejmě i to, že Československo nemá moře, a právě sen o moři hraje v Camusově převyprávění toho morytátu značnou roli. Takže se z toho stal „příběh Čechoslováka“, jak o něm mluví Mersault v Cizinci. Mersault najde ve slamníku list starých novin a v něm zprávu o emigrantovi, který se vydal z české vesnice do světa za výdělkem. Po dlouhém čase se vrátil jako boháč a ubytoval se nepoznán v hostinci své matky a sestry. Ty ho pak v noci utloukly kladivem a oloupily. A když se dozvěděly, kdo byl jejich nocležníkem, matka se oběsila a sestra skočila do studny. Ale fascinace „příběhem Čechoslováka“ byla tak silná, že mu Camus o pár let později věnoval taky svou hru Nedorozumění (původní název Budejovice). A zde už hostinec slouží jako smrtící past na bohaté nocležníky.

To bylo mé druhé iniciační setkání s Camusem. Nedorozumění se hrálo koncem šedesátých let v Praze a má taky svou českou rozhlasovou podobu. Ale myslím, že hra neuspěla u nás stejně jako ve Francii. Je totiž Camusovým omylem, anebo chcete-li, nedorozuměním. Psal jsem o tom v lednu 1969 v eseji Kultura jako katarze (publikovaném tenkrát v Hostu do domu a dostupném teď v mé knížce Vyznání příběhovosti). Camus se v ní totiž pokusil o současnou podobu antické tragédie, tedy o archaickou, mrtvou formu. A ve skutečnosti to měla být, tvrdím, absurdní komedie. Víc než třicet roků jsem se k té myšlence vracel, až jsem se rozhodl napsat absurdní komedii (černočernou grotesku s prvky psychodramatu) o šestadvaceti obrazech Play Camus. Ale Camusův „příběh Čechoslováka“ jsem přemístil do našich časů, na počátek devadesátých let. Syn, posrpnový emigrant, se inkognito vrací z New Yorku a ubytuje v hotýlku, který restituovala jeho matka. Ale všechno už je hodně jinak než v té Camusově hře. Matka a sestra už nevraždí samy, nýbrž zaměstnávají nájemného vraha, nekrofilního psychopata. A taky vztah mezi matkou a sestrou je jiný. A taky konec je naprosto jiný. Zůstal jen ten sen o moři, představený zde ve větě, která je jediným doslovným citátem z původní Camusovy hry („… a až budeme moci opustit tenhle kraj bez obzoru a až zapomeneme na tuhle zemi ponořenou do stínu, toho dne, kdy se konečně octneme tváří v tvář moři, toho dne uvidíš, jak se umím smát!“).

Čili toho svého iniciačního setkání s Camusem ze svých osmnácti let jsem se už nikdy nezbavil a nezbavím.

Text vyšel v knize Bleší trh (Druhé město, 2014)