Mladé Karlovarsko

„Vstřícný gesto kousavý pirani“

Básním Pavilonu Balast dominoval výrazný lyrický hlas dospívajícího muže, jenž v první osobě reflektoval jak sebe sama, tak úzký společenský kruh lidí, který se sdružoval kolem podniku s názvem Ryba. Sbírka byla navíc „věnována všem rybám“. V nové sbírce Řez rybou je slovo ryba významově extendováno, ba až mytizováno do formativního pravzorce světa. Tropicky užité rybí motivy prostupují celou sbírku, básně a jejich témata propojují, zdůrazňují významová ohniska — anebo je naopak ironizují stylem historek: „harmonikář ohejbá na hónerce háčko / […] prej vstřícný gesto kousavý pirani“ nebo „ploutví mu vjela za pásek“. 

Teodor Kravál: Řez rybou. Perplex, Opava 2021, foto: nakladatelství Perplex

Ryba v názvu sbírky je pak synekdochou celého světa, jehož (prů)řez básník přináší. A synekdocha je to groteskní, založená na silné hyperbole. Intencí sbírky je karikatura světa, jež je tvořena napětím mezi humoristickou formou a vážným obsahem.

Originalita knihy

Dominantou sbírky, jež je psána strofickým volným veršem, je výrazná epická složka — jak je ostatně v současné poezii (především) mladší generace stále častější. Leč stále jde o sbírku lyrické poezie, přesněji lyrickou sekvenci básní, kterou tato epická složka, resp. hned několik narativů složité sítě lidí a jejich vztahů, situací a osudů, spojuje. Nejde ovšem o jeden rámcový narativ, ale o síť mnoha více či méně provázaných příběhů, tedy i potenciálních zápletek je mnoho.

A jelikož jde o lyriku (jejíž podstata je nemimetické povahy), nelze sbírku popisovat a nahlížet na ni naratologickým aparátem – což zmiňuji proto, neboť k tomu sbírka svým stylem a narativností ponouká. Kravál však nevytváří narativní text se zvláštním fikčním světem, v němž a o němž promlouvá konkrétní fyzická a fikční persona, jejíž východiska a situace je třeba rekonstruovat. Jde o epideiktické a hyperbolické vyjádření o našem světě, o reflexi jeho hodnot, sociálních i osobních vztahů a o neduzích současné společnosti a jejich karikaturu. Řez rybou je z tohoto hlediska v kontextu české poezie velmi specifická a originální sbírka.

Jednotlivé básně jsou tedy profily, respektive fragmenty provázaných situací z oné složité sítě lidských vztahů konkrétního časoprostoru, který je skrz pár motivů zpřesněn na Karlovarsko. Přičemž situace lyrický aparát nereflektuje „shora“ a zpětně — jako je tomu například v nedávno vyšlém debutu Jana J. Karáska Vyměřování vzdálenosti, v němž je výpovědním aparátem nekonkretizované a nefyzické hlasové znění — ale naopak „zdola“, v aktuálním čase: jde o lyrický hlas, který sám je součástí líčených narativních fragmentů, ale spíše je jen většinově epideikticky a s nadhledem reflektuje. Do pozice lyrického hlasu, tedy realizátora básně-události, je pak tímto vtahován i sám čtenář, proto ona silná rituálnost básní, neboť báseň chce být čtenářem opakována jako říkadlo, u Kravála až jako anekdota, rčení — což je jeden z podstatných rysů lyriky.

Gramatickou osobou výpovědního aparátu je tedy majoritně osoba třetí (v kontrastu k Pavilonu Balast, kde dominoval lyrický hlas první osoby). Northrop Frye by ve vztahu mezi Pavilonem Balast a Řezem rybou hovořil o posunu z pólu inscape k pólu outscape na téže ose. A je-li v některých básních přítomná či podstatná první osoba lyrického hlasu, stejně se výsledně jedná o onu rituální nadosobní výpověď, jejíž intencí je ironická karikatura a která sugeruje „románově vypravěčský“ dojem, jejž právě sbírka, jak už bylo nastíněno, svým stylem a způsobem strukturace epické složky evokuje, přestože jde o lyriku.

Mezi rituální lyrikou a románově narativními prvky

Výše popsanou působnost a autenticitu obsahu dotváří také jazyk obecné češtiny plný současného hovorového lexika, například i z oblasti internetu, které je navíc zapsáno foneticky, „tindr“, „mesendžr“, dále lexikum z oblasti sociolektů, „háčko“, „tvrdej direkt“ apod. Specifické je u Kravála, jak groteskně a symbolicky v básních pojmenovává osoby. Dočteme se tak o Čestrfíldovi, Hádovi, Vrčivce, Plameňákovi či harmonikářovi — což je další prvek, jímž sbírka sugeruje románovou strukturaci, a to až salingerovského či welschovského typu.

Jedním z dalších konkrétních způsobů, jak je tohoto dojmu dosahováno, je to, že skutečnost (týká se to zvláště názvů básní) nepojmenuje přímo, ale frazémem či idiomem, který je ale sémanticky obrácen, čímž dospívá k originálně básnickému, eufemistickému a ironickému pojmenování: „přátelé bez výhod“, „z technických důvodů otevřeno“ nebo „každý město má svýho Preslyho“. Humorný název básně pak právě stojí v kontrastu k jejímu často vážnému obsahu. Kraválův básnický výraz je na pozadí lyrické tradice výrazně depoetizující, prozaizovaný a hovorový, v souladu s tématy a časoprostorem. 

Témata

Sbírka tematizuje problémy sociální, zvláště z městské periferie až „podsvětí“, a lidské stereotypy, zvláště ty „české“ (báseň „Hokej netřeba“): „jako třicetiletý hipstři rozumujem / kam se ubírá demokratický zřízení / jako Cakrberkové si přejem vlastní populární firmy / a jako sektářský zmrdi tvrdíme druhejm / že všechno je jak má bejt vole / ale beztak pólrajchovsky nadřazujem pracovitost / nad upřímný recepty / na záchranu našich krachujících rodin“. Jiné básně jsou zmíněnými poetickými „historkami“, bonmoty či satirami a jinde sociálně-vztahová témata gradují, například v básni „Z technických důvodů otevřeno“, kde potomci dealováním drog splácejí dluhy své matky.

Závěr

Kraválově nové sbírce a vůbec tvorbě je záhodno věnovat pozornost, svou kvalitou si ji ovšem mnohdy získá sama, a to třeba i provokativně tím, že na některých místech — přes svou pestrost a originalitu — dráždí svou depoetizací, subjektivností, hovorovým jazykem, tematizací periferních a podsvětních jevů, a tím až možnou recepční uzavřeností (podobně jako například debut Nely Bártové). 

Na závěr by měla být konstatována zvláštnost, že je tato kniha dostupná povšechně pouze u autora a nakladatele, v distribuci záměrně není, neboť jde o knihu vydanou „na zakázku“, jak lze zvědět od vedení Perplexu.

Autor je literární kritik, editor a básník.