Všechno, co máme, pochází ze země

Na obloze se objeví vrtulník a po chvíli s rachotem přistává u břehu jezera. Plačící rodiče k němu odvádějí své děti. Strážníci je naloží a odlétají, zatímco rodiče se vracejí do lesů. Děti se zmateně mačkají jedno na druhé. Některé se těší na zajímavý výlet, jiné jsou rozrušené, protože dosud neviděly své rodiče plakat. Vrtulník je vysadí před internátní školou, kde strážníci spolu s kněžími naženou děti do řady, oholí jim hlavy, každému z nich přidělí číslo a rozdělí je na chlapce a dívky. Kdykoliv některé promluví jazykem svých rodičů, je napomenuto nebo potrestáno. Tady už není jejich teritorium, tady se mluví anglicky. 

Joe Sacco: Zaplatit zemi,
přeložil Viktor Janiš
BB art, Praha 2022

Nejedná se ale o žádnou z moderních dystopií, ale o reportáž z nedávné historie původního kanadského etnika Denéů a jejich kolonizace. Joe Sacco je tvůrcem komiksových reportáží, v nichž zkoumá dané prostředí skrze vlastní zkušenost, poznání a pochyby. Podobným způsobem jako polská reportážní škola míchá ve svých komiksech beletristické a publicistické prvky. Navíc má pro svá díla skvělé načasování. Ve svém nejnovějším komiksu Zaplatit zemi se autor komiksových reportáží z válečných a konfliktních zón na Balkáně a Blízkém východu vydává na místa, kde bychom jej nečekali.

Skrze osobní příběhy a výpovědi kanadského etnika Denéů vypráví o historii a pozadí jejich kulturní genocidy, které se na nich dopustili kolonialisté. Opět se mu podařilo trefit se do aktuálního tématu, jelikož před rokem byly už po několikáté u kanadských internátních škol objeveny hroby stovek dětí původních obyvatel, které byly do těchto zařízení násilně odvlečeny (na českém knižním trhu se tomuto tématu věnuje kniha 27 smrtí Tobyho Obeda Joanny Gierak-Onoszko). Sacco ovšem nezkoumá jen tento fenomén, ale stejně jako u jeho předchozích děl mu jde především o vystižení podstaty konfliktu dvou skupin obyvatel: kolonizujících a kolonizovaných. 

Líčení života původních obyvatel působí ze začátku idylicky, podobně jako u původních obyvatel Spojených států, severní Evropy a Asie. Život těsně spjatý s přírodou, která určuje směr jízdy, jídelníček i čas. Ve skupinách, které tvoří rodiny, zná každý svou roli, ani dítěti není třeba nic přikazovat, protože jednoduše vidí a ví, co je třeba udělat. Ale Saccovo líčení neupadá do klišé o ušlechtilém divochovi, protože jemu jde o něco jiného. Jako protipól stojí tradičně zmiňované negativní dopady, které má na původní obyvatelstvo kontakt se západní kulturou – alkoholismus, prostituce nebo sexuální zneužívání, jako je například vyprávění bývalého učitele o žačce, která mu pověděla, že se těší na víkend, protože se opije do němoty, aby nevěděla, kdo ji zneužívá. 

Je důležité poznamenat, a v komiksu to mnohohlasně zaznívá, že na celou situaci se názory různí v tom nejširším spektru. Stejně jako jsou Denéové přesvědčeni, že jejich dědictví, práva a tradice jsou zničeny a pošlapány, jsou zde početní zastánci toho, že díky západní civilizaci se jim žije lépe a zpět do divočiny by se nevrátili. Vzpomínky devadesátileté ženy, která viděla svou matku čtrnáct let každý rok rodit v proutěném křesle a která už od dvanácti let musela ovládat střelnou zbraň a o kameny zabíjet vydry, nejsou něco, co by si přála navrátit. I ostatní z vypravěčů často vzpomínají na to, jak je trápily hlad a zima, často ve stejném období. Chybí zde ovšem hlas Kanaďanů, ať už někoho z vlády, nebo z obyvatel. Jediné, co sledujeme, jsou výpovědi o minulosti z úst samotných Denéů nebo těch, kteří s nimi přišli do intenzivního styku (kněz, učitel). Chybí zde protipól kanadského života. Sacco možná předpokládal, že není třeba jej ukazovat, když je totožný s naším životem na Západě. 

Na rozdíl od komiksu Palestina, který Sacca proslavil a uvedl ho téměř před třiceti lety do komiksových dějin, zde autor odplouvá poněkud do pozadí. Většina komiksu stojí jen na vyprávění osob, které Saccovi během jeho cesty vypověděly svůj příběh a jeho samotného jako svébytnou postavu a hybatele děje odsouvají do epizodní role, v níž není účasten ničeho zásadnějšího. Vyprávění proto působí útržkovitě a encyklopedicky. Místo abychom sledovali autora, jak prochází postupnou objevnou cestou a skrze jednotlivé příběhy prožívá i etapy svého vlastního porozumění, je komiks jen dokumentem obsahujícím mluvící hlavy rozdělené do tematických sekcí. 

Reportáž jako žánr potřebuje vlastní zapojení autora, jelikož subjekt skrze sebe sama prozkoumává skutečnost a novinářská neutralita a objektivita nejsou úplně možné. Přesto v komiksu stále nacházíme jeho subjektivní autorské vidění a cítění, a to v kresbě a v kompozici. Mít textový záznam svědectví je jedna věc, ale vybírat, co vizualizovat, čím přiblížit celou situaci a jak ji ukázat, aby v kresbě byl znatelný otisk toho, co autor sám během své práce načerpal, je věc druhá, složitější. Není tady Saccova osobní proměna, tak jako v Palestině, nevidíme, jak se jeho názor proměňuje s každým dalším setkáním, ale zato vidíme v pro něj typické expresivní kresbě jeho vlastní prožívání vyprávěného. 

Kulturní genocida je temnou kapitolou v dějinách Kanady a těch nejvážnějších zločinů se komiks vesměs jen dotýká. Odhaluje proces kolonizace a její důsledky, způsoby, kdy v internátních školách zacházeli s potomky Denéů jako s podřadnou rasou, alkoholismus nativních obyvatel i zničení krajiny. Stejně tak se jedná o typické Saccovo téma, kterému se věnoval už ve svých předchozích komiksech a slouží mu zde i k sebereflexi. V jedné chvíli totiž jedna z postav reportéra upozorní, že jeho přístup je vlastně také kolonizační. Často se totiž ptá na informace, které se tradičně předávají jen ústně a jen v rodině. „Koneckonců, jaký je rozdíl mezi mnou a ropnou firmou? Oba jsme přijeli něco vytěžit.“