Pražské svátky radosti

Pochopil tehdy, že od jisté doby se polské vojsko stahuje jedině „do předem připravených pozic“. Mohlo by to dokonce dávat smysl stejně jako to, že premiér Składkowski a prezident Mościcki zachraňovali věc nedozírné hodnoty, totiž svoje životy. Ale ještě větší smysl by to mohlo mít, kdyby si předtím neudělili nominace v kategorii „neuznáváme pojem mír za každou cenu“. Kdyby nenabádali své spoluobčany k hrdinské smrti v první linii polsko-německé fronty, která ostatně žádnou linii neměla, protože se okamžitě zhroutila, stejně jako major Henryk Sucharski na Westerplatte pod palbou bitevní lodi Schleswig-Holstein po smrti svého pobočníka. A nervově se zhroutit mohl také Stefan Starzyński, který už po smrti milované manželky neviděl v životě žádný smysl, o čemž se děda Henryk přesvědčil na vlastní oči a zhrouceného a plačícího primátora Stefana Starzyńského neúspěšně utěšoval v restauraci na Senatorské 29 ve varšavské Galerii Luksemburga, ještě než vypukla válka, jež tu krásnou galerii smetla z povrchu zemského spolu s celou předválečnou Varšavou.

Jacek Pomorski: Pražské svátky radosti aneb Zásada dona Giovanniho,
přeložila Anna Šašková Plasová
Novela bohemica, Praha 2022

A když vypukla válka, bylo primátorovi Stefanu Starzyńskému možná úplně jedno, jestli zemře v ruinách Varšavy, nebo jiným způsobem v čele obránců hlavního města, jako stanul v čele obránců předválečných Čech otec hrdiny filmu Ostře sledované vlaky — režie Jiří Menzel, natočeno podle knihy Bohumila Hrabala —, otec s pažemi napřaženými v gestu iluzionisty, aby v březnu 1939 zadržel německé tanky valící se do Čech. V březnu 1939, kdy snad bylo ještě možné Evropu zachránit a napojit hulánské koně ze Sprévy. Snil o tom. Snil a zároveň litoval, že Jiří Menzel natočil svůj film mnoho let po hrdinské zářijové obraně Varšavy, protože kdyby Jiří Menzel natočil svůj film ještě před hrdinskou obranou Varšavy, možná by se hrdinný primátor Starzyński přesvědčil, jaké následky mívá, když si člověk udělí nominaci v kategorii „neuznáváme pojem mír za každou cenu“, a nepokoušel by se zadržovat nepřátelskou přesilu čarodějným gestem napřažených rukou. A nejde tady o propagaci kapitulantství, které se Čechům často připisuje. Jde o ten nejnepovedenější pokus zadržet přesilu německých tanků gestem napražených rukou, po němž Varšava hned v prvních dnech září 1939 připomínala sutiny Na Hrázi věčnosti 24 v Praze po zbourání domu Bohumila Hrabala. A později ještě dlouho připomínala autobusové nádraží, které v pražské Libni postavili po tom bourání. A to není zrovna místo, o kterém by se dalo hrdě prohlašovat, že je krásná Paříž severu. Kdepak. 

Z toho důvodu nemělo mnoho poválečných generací Poláků nikdy šanci zjistit, zda Varšava skutečně byla Paříží severu, o čemž mu vyprávěl Andrzej Łapicki, když se na stará kolena, jak o tom mnoho mužů sní, zamiloval do mladé studentky a znovu dostal chuť žít. 

Skvělý herec Andrzej Łapicki vzpomínal, že když v roce 1938 obdivoval Brühlův barokní palác na Wierzbowé 1, krásu toho pohledu kazily venkovské povozy projíždějící přes reprezentativní varšavské náměstí, na němž se nacházelo sídlo ministra zahraničních věcí Józefa Becka, který měl krásnou, vysokou a štíhlou manželku, o jaké Andrzej Łapicki vždycky snil, přičemž ta manželka — manželka pana Becka — chodila moderně oblečená do dlouhých širokých kalhot a pánské košile s krásnou kravatou.

Ministr Józef Beck byl dozajista odborník na ženskou krásu. Ale byl také ještě větší odborník na to, jak se z Brühlova paláce stáhnout „do předem připravených pozic“ poté, co sám sebe nominoval v kategorii „neuznáváme pojem mír za každou cenu“, pročež musel varšavský primátor Stefan Starzyński bránit město před německými tanky a letadly lesem napřažených paží, kteréžto gesto zopakoval mladý básník a největší naděje polské poezie dvacátého století Krzysztof Kamil Baczyński na místě, kde se nacházela radnice primátora Stefana Starzyńského v době, kdy už byl Stefan Starzyński po smrti. A když byl zabit i mladý básník Krzysztof Kamil Baczyński — německým odstřelovačem ze střechy Teatru Wielkého —, Andrzej Łapicki si o to lépe uložil do paměti ujišťování velitele oddílu Zemské armády, že Němci se vzdají bez boje několik minut po vypuknutí povstání a odevzdají povstalcům zbraně, které povstalci neměli. Letadla, děla, tanky, obrněné transportéry, kulomety, pistole, granáty, náboje. Tak jako v roce 1918, protože vojákování už mají dost a s radostí se vrátí do Berlína. Aby mohli žít ve městě nevázaném jako před válkou, městě, o kterém se točí filmy jako Kabaret. A kdyby měli šanci v něm vystoupit, změnili by běh historie, čemuž nechtěl nikdo věřit, tedy kromě velitele oddílu Zemské armády Andrzeje Łapického. A manželky plukovníka Józefa Becka, která by v takovém fantaskním filmu s potěšením vystoupila už docela bez obav o osud manžela, jenž se v ženách vamp opravdu vyznal. 

Ale to všechno už Andrzej Łapicki neřekl, stejně jako premiér Starzyński neshlédl film Jiřího Menzela o následcích zadržování německé přesily metodou napřažené paže. Zato jeho děda Henryk uměl číst noviny. A tak místo aby se stal jedním z hrdinných velitelů obrany tvrze Modlin na předpolí Varšavy, utekl z ní, odlákav pozornost důstojníků Abwehru italským kostýmem Kapitána z comedie dell’arte. Potom se bohužel zapletl do románku s paní Ch., co snad prý měla bratry Volksdeutsche, což právě popisuje první scénář vzniklý ještě v době, kdy se mluvilo jen o hrdinské účasti všech Poláků ve válce. Tentokrát vnouček připomněl také ty postoje, které vyplývaly, což je dobré zmínit, z nepříliš vlasteneckého nátlaku rodáků. Ti zase neprojevovali žádnou shovívavost k dědovu jižanskému půvabu. 

Ale asi o tom svém debutovém scénáři nevyprávěl příliš jasně, protože advokát Krzysztof Piesiewicz, spoluscenárista seriálu Dekalog Krzysztofa Kieślowského, jemuž dal onen scénář přečíst pokaždé, když mu telefonoval s nadějí na jakoukoli zpětnou vazbu, a volal mnohokrát, advokát Krzysztof Piesiewicz do sluchátka pokaždé říkal, že má asi rozbitý telefon, protože nic neslyší a neví, kdo mu to volá. Ale kdyby se mu ten telefon opravdu rozbil, asi by si ho nakonec nechal opravit. Ačkoli ne proto, že čekal, až mu zatelefonuje on, začínající scenárista. Nýbrž proto, že advokátu Piesiewiczovi možná chtěli telefonovat i jiní. A advokát Piesiewicz možná také chtěl někomu telefonovat, uzavřel svou úvahu. 

A zatímco advokát Piesiewicz bojoval o nominaci v kategorii „nejlepší provedení hry jménem výpadek spojení se začínajícím scenáristou“, najevo nevyšel ani motiv kvazikonspirační burleskní performance vnuka dědy Henryka za výjimečného stavu, kdy rozhazoval letáky z viaduktu trasy W-Z ve Varšavě, dokud se neobjevil na zaoceánské obrazovce. Zároveň nevyšel najevo ani fakt, že to nebyly politické letáky, nýbrž letáky reklamní propagující turistickou kancelář Orbis ve Świętojańské ulici u katedrály sv. Jana, ale všichni kolemjdoucí je přesto zvedali z chodníku, jako by to byly politické letáky, a ne reklamy na dovolenou na Slunečném pobřeží v Bulharsku nebo v Krynici Morské, zatímco milice ho dlouho a vytrvale pronásledovala, jako by neuměla číst, jako by nedokázala poznat, že to přece byly turistické, nikoli politické letáky. Ale jak víme, milicionáři jsou velice hloupí, na výměnu žárovky by jich bylo potřeba přinejmenším několik — a na rozpoznání turistického letáku tím spíš. A když milicionáři konečně zjistili, že rozhazoval pozvánky na dovolenou na bulharském Slunečném pobřeží nebo v Krynici Morské, chtěli mu za tu parodickou performanci nakopat zadek. Za to se ovšem žádná cena neuděluje, takže je možná třeba ji rychle vytvořit. 

Druhou mimořádnou figurou, kterou si začínající scenárista dovolil obtěžovat prosbou o přečtení svých debutových pokusů, onoho svého prvního scénáře, byl Krzysztof Zanussi. Scenárista snil o tom, že filmař, který tolik přispěl k rozvoji Kina morálního neklidu kritizujícího faleš lidového Polska — přispěl ještě víc než advokát Piesiewicz —, docení začínajícího autora za popis morálních dilemat, jež nedávala nejmladší generaci spát… 

Krzysztof Zanussi ho přijal velmi srdečně u sebe doma. Přímo z ulice, dalo by se říct. Nesoutěžil s advokátem Krzysztofem Piesiewiczem o vítězství v kategorii „nejlepší provedení hry jménem výpadek spojení se začínajícím scenáristou“. Nabídl debutantovi čaj. Chvíli si s ním srdečně povídal. Ale nakonec padl i trpký návrh, že v nových, bouřlivých časech po změně režimu by se mladí měli raději věnovat takovým tématům, jako je vyřizování účtů mezi gangstery v motelu George v Nadarzynu u Varšavy. 

Skvělý nápad, pomyslel si. Tisk novin se už ale nedal zastavit. Ležely na stole. Tučnými písmeny lákaly k četbě další části vyprávění Marka Nowakowského, který popsal vyřizování účtů mezi gangstery v motelu George jako první. A bylo po tématu. Nedalo se to přehlédnout. Napil se čaje. Opařil si ústa. Nevyjekl. Mlčel. 

Někdo by si mohl myslet, že si Krzysztof Zanussi chce morální dilemata oné doby a neklid svědomí rezervovat jen pro sebe. Z dnešní perspektivy absolutně gangsterské současnosti, kdy se celá země, ba celý svět! staly motelem George, v němž si gangy vyřizují vzájemné účty, však pokládal Krzysztofa Zanussiho, autora Čtvrtletní bilance a Ochranného zbarvení, za umělce přímo avantgardního a poznámky Krzysztofa Zanussiho si cenil více než poznámky Krzysztofa Piesiewicze, který zvítězil v kategorii „nejlepší provedení hry jménem výpadek spojení se začínajícím scenáristou“. 

Zároveň si uvědomoval také to, že by měl být oběma Krzysztofům vděčný za čas, který mu věnovali, protože pronásledovat tyto vynikající umělce bylo přece stejně smysluplné jako expresní četba jeho českého deníku nazvaného Pražské svátky radosti. Deníku, který ty, drahý čtenáři, držíš ve svých rukou. A který bys měl číst pomalu, s porozuměním a snažit se spíš v dobré víře pojmout záměr autora, než — při zbrklé četbě — bezdůvodně dospět k úsudku, že je autor idiot. „Avšak ten čtenář, jenž svěří svou důvěru textu, odloží své předsudky (formované školou a většinou takzvané hodnotné literární produkce), nechá se autorem vést houštinou slov a překročí spolu s ním určitý práh hustoty výpovědi, vystoupá pak do výšin zřídka zažívaného uspokojení, a to nejen literárního,“ opsal si z doslovu polského vydání knihy vynikajícího německojazyčného spisovatele, který nicméně nebyl Němec. A chtěl by, aby takovou větu někdo napsal do doslovu jeho českého deníku. Takový doslov by se dokonce mohl omezit na tuto jedinou větu, pomyslel si, když do vlastní knihy přepsal větu z doslovu jiné knihy. Ve formě kryptocitátu, což je dnes forma velmi populární. 

V oné době nejpradávnějších pokusů uvedl do nejhorší situace svého profesora na Divadelní akademii, jemuž přinesl adaptaci — autorskou! — Hrabalovy prózy Harlekýnovy milióny. Tehdy si ještě neuvědomoval, že profesor patří do skupiny oněch rafinovaných figur, které jsouce zavlečeny do trapné situace prožívají festival strachu a zoufalství při představě, že budou muset vyslovit tu strašlivou pravdu, a potom se samy začínají chovat trapně, aby se tak nějak postavily na roveň tomu, kdo ono trapno způsobil. 

Ale on byl tehdy ještě mladý, ještě trochu nechápavý člověk, který se v nepřehledném houští lidského chování ani v divadle světa přebohatém jako Shakespearova tvorba neorientoval. („Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci,“ to ví každý šmírák.) Zvláště bezbranný byl v takových situacích, kdy — čekaje na jednoduchou odpověď — neměl ani jistotu, zda profesor, který před ním utíkal po schodech, běží vzhůru, nebo dolů. Tak enigmaticky profesor odpovídal i utíkal! Nestačil profesorovi, nestačil ani jeho myšlenkám a hluboce skrytým záměrům. Z posledních poznatků profesorky Anny Zwierzchowské nicméně víme, že profesor mířil do přízemí. A možná chtěl do přízemí zavést i jeho. 

Profesor si jistě pletl — o tom už dnes není žádných pochyb! — roli divadelního profesora s rolí režiséra, který před premiérou připomíná přepudrovanou koketku zalitou oduševnělým ruměncem. Neodpovídá přímo na otázky po smyslu svého nejnovějšího díla, jen se pohledem sklíčeného baziliška snaží odvrátit pozornost od tajemství, které se až do premiéry v představení pečlivě ukrývalo a které — jak známo — je jako zrcadlo na silnici. Každý šmírák to ví. 

Nakonec ze sebe profesor místo odpovědi — došlo k tomu u dveří do sálu hereckých cvičení Tadeusze Łomnického — vyloudil otázku: „Znáte tu melodii, jejíž název se stal i titulem Hrabalovy knihy, kterou jste adaptoval?“ A když už byl jednou nohou na jevišti Tadeusze Łomnického, tu melodii mu zabroukal. Potom dokonce hvízdl, což byl přece bezprecedentní autorský projev tohoto skvělého divadelního kritika, jenž možná nikdy předtím takovou kreaci nevytvořil a takovou one man show nepředvedl, což pro něj coby začínajícího scenáristu tehdy asi nebylo tak evidentní jako teď. A i když tehdy situace nebyla tak úplně evidentní, nabídka na hollywoodský debut na velkém zaoceánském plátně určitě nezazněla. Nejmladším scenáristou, který získá Oscara a mnoho dalších prestižních cen, se spíš asi nestane, pomyslel si tehdy, ačkoli ještě nebyl plně chápajícím člověkem a neorientoval se v nepřehledné síti lidského chování v divadle světa. 

Potom ho napadlo, že by mohl debutovat v básnických kruzích. Svými verši si byl popravdě ze všeho nejjistější. Proto se rozhodl zavolat redaktorovi Marianu Stalovi z časopisu Tygodnik Powszechny, který tehdy řídil rubriku poezie. Je pravda, že redaktor Marian Stala s ním nemluvil v tak povzbuzujícím duchu, jak si to předtím debutující básník představoval, a byl to přece rozhovor o poezii, o básních a lyrice. Zároveň mohl takovou formu rozhovoru nakonec akceptovat, protože sám přece také nepsal až tak povzbuzující verše. Nepsal, ale přesto se cítil lehce zaskočen, když na otázku, jak má své juvenilní verše zaslat, uslyšel, že konvenčně. Slovo „konvenční“ se mu k rozhovoru o poezii pranic nehodilo, dokonce ani když se týkalo jen způsobu, jak má básně redaktoru Stalovi zaslat.

Jeho nekonvenční básně tedy měly být zaslány co nejkonvenčnějším způsobem, nezajímavě, banálně. Delší chvíli o tom faktu přemýšlel, ale nakonec se asi vydal na poštu. Ten okamžik si už přesně nepamatuje. Vzpomínku na konvenční návštěvu mladého nekonvenčního básníka na poště vytěsňuje dodnes. Dodnes se snaží návštěvám pošty vyhýbat z obavy, že tu bude muset vyplňovat tiskopisy a formuláře. Tehdy — navzdory jisté básnické roztržitosti — musela zásilka do cíle dorazit, protože redaktoru Stalovi, na rozdíl od advokáta Piesiewicze, telefon fungoval, a bylo to ještě v době konvenčních telefonních aparátů, které posloužily k rovněž konvenčnímu rozhovoru o — podle jeho názoru — nekonvenční poezii. K rozhovoru, během něhož se Marian Stala zachoval dosti krutě. Jako by o průběhu rozhovoru nakonec rozhodlo, že zásilka do redakce Tygodniku Powszechného dorazila z hlavního města. Když ze sluchátka zaznělo, že se původně rozhodl na stránkách krakovského Tygodniku Powszechného básně mladého varšavského básníka otisknout… prožil mladý varšavský básník okamžik extáze. Ta chvíle však trvala pouhou chvíli. Redaktor Stala mu totiž bryskně uštědřil lekci postrakouské krutosti a informoval ho, že po druhém přečtení básní si to rozmyslel a v poetické rubrice krakovského Tygodniku Powszechného je nakonec neotiskne.

O psaní dramat tehdy ještě neuvažoval. Ale brzy již neměl na vybranou, protože se stal hrdinou jednoho z nich — dramatu napsaného představenstvem společnosti, v níž byl v té době zaměstnán a která ho jednoho dne prostě propustila. A to v době, kdy si myslel, že je nenahraditelný. Právě tato myšlenka byla první a zároveň poslední předzvěstí nadcházející profesní katastrofy. A když už věděl, že každého zdánlivě nenahraditelného zaměstnance je přece jen možné vyhodit na dlažbu, když už byl jeho úvazek zlikvidován spolu se snem o tom, že bude ve zmíněné společnosti pracovat dalších dvacet let, rozhodl se své rozhořčení popsat ve formě dramatu. S myšlenkou na divadlo popsat zákulisí médií. Znal ho přece dobře. Z první ruky měl také několik trapných historek o několika významných postavách mediálního světa. Několik pikantních anekdot, které mohly vzbuzovat střídavě zděšení a pobavení.

Jeho drama mělo největší šanci, větší než jeho básně. Dostal dokonce nabídku na čtenou zkoušku v národním divadle. Jistý dramatik spojený s tímto národním divadlem, který obrátil současnou polskou scénu vzhůru nohama, mu radil, že hra bude mít smysl jen v případě, že se on sám coby autor dramatu ujme partu hlavního hrdiny. Dnes se tomu říká autonarace. On se však tuto formu autodafé rozhodl nepodstoupit. Nepřišel o rozum. Zcela neopodstatněná vize úspěšné premiéry ho neoslepila a nezbavila kritického myšlení. A zato udělil sám sobě nominaci.

Kochal se představou čtené zkoušky, a nakonec se kochal i představou, jak od čtené zkoušky v národním divadle upustí. Cítil se přitom jako krásná žena, o niž se ucházejí nejinteligentnější, nejpohlednější muži v zemi, ona s nimi koketuje a čím dál víc se při tom utvrzuje v přesvědčení, že zůstane nedobytou pevností. Na rozdíl od mnohokrát dobyté Varšavy. A několikrát dobytého Krakova, v němž vychází Tygodnik Powszechny, který byl dobyt pouze jednou.

Ve chvílích zármutku se zase utěšoval, že se vzdal umění ve prospěch života, jak mu radil skvělý herec Gustaw Holoubek, který přitom zdůrazňoval, že život je zajímavější než umění, kterážto moudrá perla napadla umělecky již naplněného umělce snadno. Rozhodně snáze než jeho, jemuž se umění stále jevilo zajímavější nežli život, nebo přinejmenším stejně zajímavé, o čemž se ovšem nemohl přesvědčit, protože shromáždil všechny možné nominace na cenu za nejnepovedenější literární pokus ve všech možných kategoriích: próza, divadelní hra, scénář, poezie. A cítil se potlučený jako Varšava v roce 1939, 1944 i 1945!

Co mohl dělat?! Užíval si života, volného času, pití vína, piva. Vodce se vyhýbal. Užíval si prázdnin. S hrdostí si vysvětloval, že než aby ztrácel čas dalšími pokusy, bude chodit do práce, nějakou práci si přece najde vždycky. Byl také manžel a otec. A v dobách, kdy se manželství rozpadala jako omítka na laciných domech z devadesátých let, byl on své manželce věrný s nadějí, že ona je zase věrná jemu. Stával se také čím dál lepším otcem. V to doufal. V téhle kategorii se ale bohužel Oscaři, Nobelovky ani Nike neudílejí. Nakonec pochopil, že to s jeho psaním bylo jako s deníkem ze svatební cesty potaženým napodobeninou teletiny, v němž moc stránek nepopsali. Vlastně jen tu první. A jen trochu. Vlastně jen jednou větou. Jednou velice nejasnou větou.

Několikrát do něj při velkém úklidu nahlédl s nadějí, že se ta věta pocukruje, uleží, začne se třpytit, vykvete v ní smysl a význam doposud skrytý před světem. Že bude autorem alespoň jedné krásné věty. Nebo že se deník po jeho prvních pár návštěvách, poté, co od nich na dlouhou dobu upustil, začne psát sám. „Ale z ničeho nevznikne nic!“ odpovídaly mu prázdné stránky, které místo nového smyslu odhalovaly jen čím dál větší prázdnotu, jež byla okamžitě zřejmá všem, jen jemu ne. A ještě mnoho let si namlouval, že to bude jiné.

Tuhle smutnou pravdu prožíval na autorském čtení jednoho známého nedaleko náměstí a dvorků svého dětství a byl čím dál více přesvědčený, že od té doby, co je opustil a vylezl z pískoviště, aby zahájil takzvaný dospělý život, nic důležitého nevykonal. A de facto pořád vězí v pískovišti jako nedospělé dítě — životní předškolák, věčný statista. A zase tak stál v desáté řadě, možná ještě dál, někde na okraji sálu — na okraji života, poslouchal autora ověnčeného prestižní cenou, který o sobě říkal, že je výjimečný, protože píše jen o dobrých lidech. A on se na sebe zlobil, že nenapsal nic smysluplného ani o dobrých, ani o zlých lidech. A už nikdy nic nenapíše. O to rychleji chtěl z čtení odejít a odešel z něj s M., který ho měl odvézt domů. M. neměl naspěch, protože jeho manželka a dcera zrovna nebyly ve Varšavě. Šli k autu a ukázalo se, že si povídají, nebo se spíš utěšují a říkají si, že přece jen nejsou mistři, že mistrem se člověk nemůže stát hned. Ale říkali si také, že někdy dělá mistra trénink. Mnoho našich vrstevníků někdy nevydrží soupeřit s duchem dějin a odejde do nebytí, utěšovali se už docela uboze. A oni, možná méně schopní, ale možná ani ne, nevyhnutelně či neodvratně — takovou naději v sobě hýčkali — jednou zaujmou místa těch, kteří odešli. Jestli je nezaujme někdo jiný, jednoduše mladší. Ale mladší přece naše místa zaujmout nemohou, utěšovali se, sami již nemladí, protože jejich místa, místa mladších, jsou z povahy věci jiná: jsou to místa pro mládež. A zatím oni, na rozdíl od těch, kteří odešli — co z toho, že byli schopnější, možná právě proto, že byli schopnější —, si stelou měkká hnízda, protože prožili víc než ti mladí, mají víc zajímavých příběhů k vyprávění než mladí. Potkali víc lidí z panteonu kultury! I kdyby jen ve spěchu, na minutu, na jedinou chvilku.

Jeli tak s M. autem a vytahovali se jeden před druhým takovými moudry, vcelku dost zoufalými, když ho najednou na Bankovním náměstí při pohledu do výloh restaurací napadlo, že v takhle brzkou hodinu v pátek večer se domů vracet nebude. A poprosil M., aby ho vysadil na Elektoralné. Protože stejně jako ten laureát, na jehož autorském čtení byli, navštěvuje rád hřbitovy, a zejména ten, na němž spočívá Mozart, on takhle rád objevuje v městském prostoru tvary divadelních sálů skryté za fasádami a kopulemi kostelů, paláců a domů.

A zrovna to tak vyšlo, že na Elektoralné jeden takový opravený divadelní sál byl. Pravda, Mozart tu žádnou premiéru neměl, ale právě se tady slavilo jedenapadesáté výročí návštěvy Bohumila Hrabala ve Varšavě. A mnoho rodinných stop už dávno ukazovalo na to, že jeho matka, když ho čekala, si snad, jak je pro ni typické, vyprosila na Bohumilu Hrabalovi setkání. Krátké, jistěže krátké, ale dost dlouhé na to, aby požehnal dítěti, které se mělo narodit. Se vskutku českým přáním, aby čas jeho života byl klidnější než ten, kdy se jeho matka proplétala kordony komunistické milice a antisemitských rváčů, kteří nejen tloukli studenty, ale chtěli jeho matce upřít jedinou šanci setkat se s Bohumilem Hrabalem, jenž jedinkrát pronikl do Polska coby emisar pražského jara roku 1968, aby na náměstí Vítězství požehnal tomu plodu pod matčiným srdcem. Aby se přece jen zrodilo něco víc než prázdnotou zející deník z jeho svatební cesty.

Dlouhou dobu ho sužovaly pochybnosti, zda to tak skutečně bylo, ale teď nabýval jistoty, že tehdejší setkání Bohumila Hrabala a jeho matky zastřené příšeřím března 1968 pro něj bylo dokonce důležitější než den narození, protože právě toho dne, kdy si Bohumil Hrabal našel čas na svou jedinou návštěvu Varšavy — teoreticky na setkání se čtenáři, de facto na setkání s jeho matkou —, mu požehnal z Čech přivezenou láhví plzně. A přestože se on sám toho dne možná nenarodil, narodila se myšlenka jeho českého deníku, který teď září na obrazovce zaoceánského počítače. Proto na Elektoralné vyskočil z přítelova auta a rozběhl se na oslavy jedenapadesátého výročí návštěvy Bohumila Hrabala ve Varšavě, na oslavy jedenapadesátého výročí požehnání Bohumila Hrabala jeho českému deníku, protože když už měl slavit nějaká výročí, pak právě takováhle — taková, která vlévají optimismus do žil.

Uměleckou část večera s účastí herců z varšavských jevišť nestihl. Viděl jen konec jejich vystoupení. To ale stačilo, aby se přesvědčil, že mu přeje štěstí. Hostitelka hrdá na přítomnost českého velvyslance zase zdůraznila, že české výročí se nedá oslavovat bez piva, a proto všechny prosí, aby se z hlavního divadelního sálu přesunuli do vedlejšího sálu s barem, kam je velvyslanec České republiky zve na plzeň.

Když to slyšel, dostal chuť se zeptat, proč podle ní — má-li to být oslava výročí návštěvy Bohumila Hrabala ve Varšavě — není sál s barem sálem hlavním, zatímco divadelní sál sálem vedlejším. A nejen toho večera, ale po celý život, protože jak říkal Gustaw Holoubek, který byl nejen velký herec, ale také velký herec s českými kořeny, život včetně života společenského je důležitější než umění, protože krásný život je to nejdůležitější umění ze všech.

Jacek Pomorski (nar. 1968, vl. jménem Jacek Cieślak) vystudoval teatrologii na varšavské Divadelní akademii. Od roku 1992 pracuje v deníku Rzeczpospolita, od roku 2019 jako vedoucí kulturní rubriky, přispívá do dalších polských novin a časopisů. Je zároveň redaktorem měsíčníku Teatr a jako dramaturg se podílí na divadelních festivalech v Krakově a Varšavě. Férii Pražské svátky radosti aneb Zásada dona Giovanniho vydal Państwowy Instytut Wydawniczy v roce 2021. V českém překladu Anny Šaškové Plasové uvede knihu nakladatelství Novela bohemica a dramatizaci chystá pražské Divadlo pod Palmovkou.