Loď do nového světa
O letních prázdninách jsem býval často sám. Rodiče nás vzali k moři jen jednou, a ještě k tomu do Polska. Holek jsem se bál, místo toho jsem si vyměnil tisíce e-mailů s jedním starším filozofem, který mě zasvěcoval nejenom do dějin starého Řecka. Který mi nepříjemně zrcadlil mé maloměšťáctví. A který mi kladl na srdce, že to nejcennější se často skrývá tam, kde to nečekáme.
Zprvu mi unikalo, že se mi tím chce vloudit do srdce on sám, vzal jsem si to příliš obecně a jednou uprostřed prázdnin jsem se sebral a odjel — k jeho překvapení — dobrovolničit do hospice v Červeném Kostelci.
Ke svému překvapení jsem byl ubytován v pohádkové vile u lesa. Šel tu i internet, takže mi mohly dál chodit jeho cituplné e-maily. A z postele jsem měl výhled na hřbitov, za nějž se vždy večer choulilo vyčerpané červencové slunce.
První den ve službě a hned první smrt. Viděl jsem už jen tělo pod plentou a sestru, jak si ji poodkryla v místě chladnoucího stehna, aby na ně vepsala lihovou fixou jméno a čas. Zbylé sestry se bavily o koupalištích, bylo přece v první řadě léto, pouze lékař vypadal nesvůj, protože se chystal obeznámit manželku nebožtíka, že se dnes v noci stala vdovou.
Hospic ale není žádná nemocnice nebo domov důchodců. Je to spíš výletní loď, kde vás nikdo nebudí a nekomanduje, kde se můžete koukat na televizi od nevidím do nevidím, pít bourbon s celonoční návštěvou nebo se nechat popovézt k papouškům do zimní zahrady. A loď pluje, pomalu a jistě, se vším nápomocnou posádkou, na druhý břeh, do nového světa, do přístavu, k osudnému ledovci.
Druhý den utonul bývalý učitel hudby. Na paži měl vytetovaného medvídka. A poslední hodiny skučel, jako by foukal do neviditelné píšťalky.
foto: Ondřej Macl
„Milený a drahý Ondřeji,“ začínal jeden z e-mailů, jimiž mě pan Ph.D. et Ph.D. uváděl do citového zmatku. Nikdy jsem podle něj nepoznal, co je láska. Pletl jsem si ji s obětováním se pro druhé, místo abych rozvíjel sám sebe. A jedině život s ním mi prý měl poskytnout záchranné lano, jako by nad naší lodí kroužil ve vrtulníku a snášel mi je dolů, jen se zachytit.
Já zatím na palubě vypomáhal s krmením — kde to šlo, tak brčkem, jinde stříkačkou — a hlavně s hygienou. Když jsem tenhle úkol dostal poprvé, vzal jsem si omylem k pánovi na vozíku do sprch drátěnku a saponát. Chudák pán se nemohl bránit; nebojte ale, došlo mi to včas (a nevěřte mému tátovi, který tutéž historku nafouknul do hororových rozměrů).
„Po celou dobu naší korespondence se snažím najít Tvou duši. Mé pohrdání, hněv atd. nemíří proti Tobě, ale proti bahnu, které Tě špiní a stahuje do temnot,“ oznamoval můj soukromý hygienik, „žijeme v bahnité době, ale i z bahna mohou vyrůst stromy, kterým se v korunách zahnízdí ptáci.“
Záchranné lano se mi houpalo u hlavy s kyvadlovou setrvačností, a na palubě bylo veselo. Lůžko po učiteli hudby obsadil bývalý gynekolog — jak ten se opejpal před sestrami, že poprvé musí donaha on sám! V protější kajutě přistáli na lůžkách proti sobě dva váleční letci. Co v nich asi vzbuzuje můj vrtulník?
Nejvíc jsem si padl do oka s dámou, jíž se přezdívalo hraběnka. Oči jí zářily jako dvě poslední perly v náhrdelníku, když vzpomínala na své milence, na léta v emigraci, na parket rakouských plesů. Chytil jsem ji za ruku a pustil valčík aspoň nekvalitně z mobilu.
„Pokud jsi heterosexuál (a já si to nemyslím), nemůžeme si spolu dál psát. Pokud to, co prožíváš, není coming out, pak jde o příběh zbytečného utrpení, kde všechno přestává dávat smysl. A je strašné, že to nechápeš.“
Papoušek z klece se rozkřičel, dvě perly potemněly.
Opodál nad nekonečnou mořskou hladinou vybuchl vrtulník, vybuchl ale a nezřítil se, visel tam hořící nad obzorem jak Slunce z jiného světa. A moje loď mu přece plula vstříc; bedlivě kličkovala mezi kříži ze zaplavených kostelů a mezi vlajkami ze zatopených radnic, mířil jsem k tomuto přízraku celé desetiletí jak blbci za rounem — abych něco pochopil. Abych našel něco cenného tam, kde to nečekáme.
Ale už tam hořela jen vzpomínka.
Život, který se nestal.
Nový svět.
Krátce po návratu z hospice jsem se při obvyklé ušní kontrole dozvěděl, že se mi v hlavě dělá cholesteatom, tzv. nepravý nádor, a že musím na operaci, jelikož bují směrem k mozku, už takhle je situace padesát na padesát. Bylo mi něco přes dvacet a představil jsem si, že ještě toho léta zemřu. Kupodivu se ve mně rozlil hřejivý, až blažený pocit. Najednou jsem nepotřeboval uhýbat ke složitým metaforám, protože jsem s novou ostrostí vnímal bezprostřední skutečnost; stromy, ptáky, vítr ve větvích… Smysly se mi zjitřily až k zbláznění.
Prosím vás, jestli je tohle už všechno (a já si to nemyslím), nechte mě na poslední dny převézt do Hospice Anežky České v Červeném Kostelci.
Autor je spisovatel a performer.