Adichieová, Diop, Urban nebo Bělíček
Do Světa knihy už zbývá jen měsíc a čeští nakladatelé vskutku nezahálejí. Na pulty knihkupectví se v následujících dnech dostane řada přeložených knih světoznámých autorů a autorek i čerstvé tituly tuzemských literárních stálic. V našem výběru najdete i publikaci, která z neobvyklé perspektivy nahlíží díla několika nejzajímavějších spisovatelů a spisovatelek současnosti.
Kniha V noci je každá krev černá (Argo), vyznamenaná Mezinárodní Bookerovou cenou 2021, je třetí prózou francouzského spisovatele a literárního vědce Davida Diopa, jehož rodina pochází ze Senegalu. Hrdiny válečného opusu jsou Alfa a Mademba, dva senegalští střelci bojující pod francouzskou vlajkou v zákopech první světové války, kteří spolu vyrůstali a které pojí pevné přátelství. Jednoho dne však Mademba zemře v náruči svého „bratra duše“ a v Alfovi se cosi zlomí. S mačetou v ruce se vydá do své osobní války, až se nakonec stane postrachem vlastních spolubojovníků, kteří v něm začnou vidět ďábelského čaroděje. Na rozdíl od nich však čtenář může sledovat valící se proud Alfových myšlenek, pocítit jeho bolest nad krutou ztrátou a zakusit jeho vzpomínky na život před válkou. Kniha vyjde v překladu Tomáše Havla.
Celosvětově úspěšná a i českým čtenářům dobře známá spisovatelka a feministka Chimamanda Ngozi Adichieová, která z rodné Nigérie přesídlila do USA, je autorkou několika oceňovaných próz v čele s románem Amerikána (2013, č. 2017) a nemalému ohlasu se těší také její esejistická tvorba. Právě k tomuto žánru se uchýlila, když se rozhodla vzdát hold svému zesnulému otci, jenž v roce 2020 náhle zemřel, a také vyjádřit soucit všem lidem, kteří během pandemie zažili podobnou ztrátu (sama pak ztratila také matku) a museli se vyrovnávat se svým zármutkem. Vznikl tak esej Zápisky o smutku (Host), publikovaný nejprve v časopise The New Yorker a později rozšířený do knižní podoby, který se dočká českého vydání v překladu Petra Štádlera.
Inženýr Leon Hebvábný je stejně výstřední jako jméno, které nese, a přesto se snaží žít výhradně svou prací a pro svou rodinu. Vystudovaný technik, který stál u počátků neonového rozsvěcení Prahy ve 20. letech 20. století, je pro svou tvořivost a činorodost zlákán zdánlivě jiným oborem: má vylepšovat společenský obraz Ústředních pražských jatek. Těm totiž vymyslí přezdívku „továrna na maso“, která se uchytí nejdřív v pozitivním, později ale v čím dál negativnějším smyslu. Největší jatka ve střední Evropě jsou neohrozitelná a jejich pověst čištěná a bělená Leonovým šarmem a důvtipem, když tu přijde do podniku nová zaměstnankyně a obrátí Leonův svět na ruby. Jako by nestačilo, že v kafilerii na Maninách byly mezi zvířecími objeveny i lidské kosti… Nový román Miloše Urbana ponese název Továrna na maso (Argo).
Rodák z německého Freibergu Christian Heinrich Spieß později odešel do Čech, kde se uplatnil jako herec, spisovatel a dramatik, který ve své tvorbě tíhl k morbidním tématům. Jeho první strašidelný román Zloduch Petříček (Academia) z roku 1791, odehrávající se v době křížových výprav do Palestiny, má dvě hlavní postavy — rytíře Rudolfa z Westerburgu a zlého ducha sužujícího dotyčný rod, mužíčka Petra, který Rudolfem manipuluje a svádí ho ke zlým a hříšným skutkům. V souladu s autorovým přesvědčením, že malé pochybení může časem vést k různým zločinům, sledujeme proměnu počestného rytíře ve svůdce mladých dívek a cizích manželek, lháře, podvodníka a nakonec i vraha, jenž se upíše ďáblu a je za to — v duchu osvícenské výchovné tendence — po zásluze potrestán. Dnes už spíše úsměvný Spießův „strašidelný“ román přeložil do češtiny Václav Maidl.
Čtvrtá prozaická kniha spisovatelky a historičky umění Mileny Slavické Na Betáni (Torst) navazuje na její první dvě knížky — Povídky jamrtálské (2010) a Hagibor (2014) —, s nimiž tvoří volnou trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři prózy vypovídají o přibližně stejné době a jsou neseny „lokální imaginací“, každá z nich je inspirována určitým místem. A podobně jako u prvních dvou titulů také knihu Na Betáni doprovázejí autorčiny vlastní fotografie.
Tekutost, těkavost, chaos, zmatení, roztříštěnost, nejistota, úzkost, krize, polarizace — těmito výrazy často popisujeme dnešní svět. Když literární kritik a novinář Jan Bělíček přemýšlel, jaké slovo vystihuje naši současnost nejlépe, vyskočil na něj zničehonic podivný výraz „murmur“. V hučení murmuru bývá těžké se zorientovat. Jak na něj reaguje současná beletrie? Pokulhává literatura za realitou, nebo i v dnešní próze můžeme najít odpověď na to, jak se vymanit z chapadel murmuru? Původně literární podcast se nyní dočkal knižní podoby. Jan Bělíček se ve své osobité čítance současné beletrie V chapadlech murmuru: Jak číst literaturu krize (Paseka) zabývá tématy jako gender, úzkosti nebo rasa a hledá jejich odraz v dílech současných autorů, například Eleny Ferrante, Karla Oveho Knausgårda, Édouarda Louise či Sally Rooneyové.