Znovu k literární kritice a reflexi literatury vůbec

Dva problémy kritiky a psaní o literatuře

Otiskování (pod)průměrných kritik je otázkou, proč redakce (a samotní kritici) již v tomto základním kroku k vyššímu standardu kritiky nepřispívají. Onou podstatou problému je paradoxně to, že valná většina textů, které v časopiseckých i webových rubrikách kritik a recenzí vycházejí, kritikami/recenzemi nejsou. A to ne z hlediska kvality textu, ale čistě z hlediska vymezení literárního žánru (vlivem čehož je pak problematická i diskuse o jejich kvalitě). 

Dominik Bárt, foto: Helena Bortlíčková

Prvním problémem je tedy nerozlišování žánrů textů, jež pojednávají o literatuře, a nepřistupování na to, že reflexe literatury má mnoho podob a ty mají své funkce. Totiž že na jedné straně stojí subjektivní reflexe a na druhé straně objektivní literární kritika a studie. Mezi nimi pak v různé míře osciluje esejistika, již lze ještě rozlišit na uměleckou (blíž subjektivnímu pólu) a odbornou (blíž tomu objektivnímu). Leč v současném českém literárním tisku i na digitálních platformách vychází většina těchto textů pouze v rubrikách kritik/recenzí.

Obojího bylo a je třeba — jak subjektivně živelné reflexe, tak objektivně odborné kritiky a studie. A je nekompetentní myslet si černobíle, že subjektivní reflexe jsou čímsi více opravdové a živější vlivem své vyšší přístupnosti, a proto více vědoucí než ty odborné, systematicky teoretické texty. Jsou to dva stejně relevantní přístupy, přičemž jeden potřebuje toho druhého, a to v kvalitní formě. V nerovnováze vždy tkví slabost. Ostatně ona živelnost či vášeň — spolu s odborností — má své místo na obou stranách, budeme-li psaní o literatuře mínit vážně. Oba póly žene přece vášeň zažívat a poznat, stanout v neznámosti, hovořit o literatuře s jinými lidmi — a zásadně snažit se zachycením a pojmenováním „přijít věcem na kloub“. 

Tuto zjevnost je nutno připomínat, a zvláště nyní, neboť lze pozorovat, že se, neznámo proč, u redaktorů, kritiků i autorů objevuje nezřídka cosi, co bychom mohli nazvat antiintelektualismem či absencí snahy systematicky, progresivně a povážlivě o literatuře myslet i psát, absencí snahy pomyslnou laťku držet, nebo ji aspoň neustále hlídat, ať nepadá. Řečeno ještě prostěji jde o ledabylost, až rezignaci na kritiku literatury, ba na ni samotnou (neboť literatura sama je přece mimo jiné komunikací). Stačí si například přečíst závěrečný text Borise Hokra, laureáta ceny Tvárnice, který namísto toho, aby literární kritiku obohatil, jak si klade za cíl cena, již vyhrál, naopak ze své pozice na kritiku zcela rezignoval, neboť „sledovat českou nežánrovou literaturu pro něj bylo křečovité a ve výsledku to bylo i zbytečné“.

Na prostou systémovost, odbornou kompetenci i teorii je nazíráno jako na cosi oklešťujícího, strojeně školského a fádního, co v literárních časopisech nemá smyslu či svého místa, neboť odborná kritika není pro širokou veřejnost tak čtenářsky atraktivní. Přitom teorie není k ničemu jinému než k pochopení textu a literatury a přemýšlení o ní. Teorie není uzavřený suchopárný stav, teorie je ve skutečnosti nejistý, nekončící vášnivý proces poznání a komunikace, vychází z touhy vědět, poznat, vést dialog, držet tempo se skutečností. 

Součástí tohoto problému je také problematika kontaktu literární veřejnosti s akademickou půdou, které se buď nenaslouchá (výše zmíněná rezignace) a nedává se jí prostoru, anebo to, že ani z druhé strany vysokoškolsky vzdělaní odborníci k profesionalitě kritiky a nejen jejímu chodu nepřispívají. Akademická půda by měla být více v kontaktu s literárním provozem i veřejností a naopak.

Druhým problémem je omyl a přežitek (který si neseme snad ještě z 19. století, rigidního školství či z textů F. X. Šaldy, z něhož byl vytvořen konstrukt a fetiš „velkého kritika“), že literární kritika je žurnalistický anebo umělecký text. Leč nikoliv, literární kritika vždy byla a je jednou ze tří hlavních odnoží literární vědy (spolu s literární teorií a literární historií). Kritika má objektivním, analytickým a poučeným způsobem pojednat o uměleckém díle. Výsledný soud má být co nejvíce prostý subjektivně emočních uzavřených konotací a naopak být systematický a jednotný svým aparátem a metodologií, aby i výsledná diskuse o díle byla jednotná a jasná.

Kritika má tedy pojednat o díle samotném jako o estetickém objektu či případně vyjít k procesu jeho percepce (tedy dílo jako estetická zkušenost), co a jak ji určuje, otázkám mediality, kontextu a společenským a jiným souvislostem; jasnou argumentací předložit, jaké má dílo (ne)kvality či v čem přesně tkví. V neposlední řadě by měl kritik odkrýt a pojmenovat něco, co je v textu na první pohled skryto, pomoci čtenáři ke komplexnímu porozumění textu a přinést mu zajímavý a přínosný náhled na dílo. A zcela nejzásadněji: autor objektivní literární kritiky i autor subjektivní reflexe by vždy měl zprvu dílo číst hermeneutikou důvěry, tedy nejen dílo posuzovat a psát o něm, ale snažit se mu především porozumět, ptát se na to, co chtělo dílo říci — a co pak říká a jak to říká. 

Stručně řečeno schází české literární kritice profesionalita a metodologie, jak na straně kritiků, tak redaktorů — zde v rámci redakce textů a zmíněného vedení rubrik, v ojedinělých případech v komunikaci s autory. Na druhou stranu je zcela nutné připomenout, že tato situace není nijak černobílá, neboť v tomto článku popsaná situace zásadně pramení také z (pod)financování literární kultury v Česku, které kýženou profesionalitu redaktorům i kritikům zásadně znemožňuje; o tom více například článek Mirka Balaštíka a Jana Němce (Host č. 4, 2021). Negativní dopad to pak má i na samotné literární autory, neboť nemají relevantní a odborně kompetentní zpětnou vazbu — kritiku. 

Ke konkrétním textům

Cílem tohoto textu je výše popsané prakticky doložit a analyticky upozornit na nejtristnější přístupy a texty, které v posledních třech letech vyšly. Pro zjednodušení tohoto procesu lze mezi texty, které vycházejí v rubrikách kritik/recenzí (což neznamená, že jimi jsou), nalézt dvě pojetí — „žurnalistické“ a „umělecké“ uchopení kritiky. 

Žurnalistické pojetí kritiky

Zástupnými texty „žurnalistického“ přístupu jsou například texty Ladislava Slezáka nebo Evy Klíčové, kterým ve většině „kritik“ scházejí základní předpoklady kritika: hermeneutika důvěry, objektivita, metodologie, odborná kompetence — nezřídka i etika. Své texty (přes své oborové vysokoškolské vzdělání) zakládají na nevyargumentovaných subjektivních dojmech a předsudcích, čímž u nich dokonce není neobvyklá dezinterpretace textu.

Slezákovo přemýšlení o sbírce Racci, již recenzoval na webu iLiteratura.cz, je založeno na iracionální předpojatosti vůči slamu a údajích o autorovi. Jeho základním kritickým měřítkem je opozice poezie—slam. A je k ní veden pouze mimotextovou informací, že Hrabal je slamer, jež textově doložena není: „Racci jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku.“ Nebo vágní a o samotném textu nic neříkající: „Tato poloha autorovi sluší a mohla by být i nadále nosná.“ Nejsou zodpovězeny zásadní otázky: Jak se to, že je autor slamer, skutečně promítá do textu? Jaká je poetika sbírky? Co ji odlišuje od autorů-neslamerů? A je tam vůbec něco takového? Kritika budí dojem, že kdyby Slezák nevěděl, že básnickou sbírku napsal slamer, četl by ji zcela jinak. 

Argumentace a kompetence je prosta většina textu, a to i v základních pojmech, například samotné poezii: „Obecně texty působily hloubavě a nebály se občasného sarkasmu či ironie, ale pořád tomu chyběl poetický jazyk, básnickost.“ Zde totiž autor mísí dvě odlišné věci: 1) Básnický jazyk je funkční jazykovou varietou, která není vyhraněná ryze pro poezii, tedy o hodnotě či „poetičnosti“ díla nemůže sama říct nic. Jde o jazyk každého uměleckého, respektive poetického díla. Básnický jazyk není podmíněn obrazností, poetismy ani individuálností projevu; jedinou jeho podmínkou je jeho primární estetická/poetická funkce a účinnost. A 2) ona básnickost, tj. poetická funkce, tedy vlastnost textu, jíž se text stává poezií. Je jednoduché říct, že něco poezie není, ale z druhé strany už autor nejde dále, proč a co to tedy je. Leč jak pravil František Gellner: „I špatná poezie je poezií.“

Slezákův text o sbírce Simony Rackové pak na argumentaci rezignoval zcela, zůstal pouze u kýčovitého a povrchního stylu reklamní anotace: „Lyrická mluvčí vše ukazuje i sama prožívá, otáčí před čtenářem stránky z knihy života — jednou nalistuje minulost, poté zase přítomnost. […] Je to, jako kdybyste seděli v obývacím pokoji a sledovali scénu, kterou před vámi lyrická mluvčí maluje.“ Nebo: „[Racková] užívá sice současnou mluvu, ale umí si s ní vyhrát.“ Jakou jinou než současnou mluvu by měla básnířka užívat, barokní češtinu? (Byl asi myšlen lingvistický termín běžná mluva? Nevíme, leč i ten v sobě navíc neobsahuje žádnou hodnoticí modalitu čili následné „ale“ je rovněž protimluvné.) Závěr Slezákova textu je pak obecný v takové míře, že by jej šlo aplikovat na jakoukoliv básnickou sbírku, ba jakýkoliv literární text: „Její básně jsou záznamy života, který může získat za pár let další významy. Navíc se knížka se svou civilností a čistotou může [zvýraznil DB] stát příjemnou zastávkou, k níž se budou mnozí čtenáři vracet. Tematicky se totiž dotýká každého rodiče, každé ženy, každého dítěte. Může být součástí života, o kterém sama vypovídá.“

Bulvární pozitivismus

Žurnalistické až bulvární pojetí kritiky je charakteristické pro texty Evy Klíčové, která ještě nedávno vedla recenzní rubriku v časopisu Host. Příkladnou je v jejím případě (když pomineme starší texty, například recenzi na Čichoňův Slezský román, kde Klíčová označila autora skrz námět příběhu jeho románu za nacistu) kritika titulu Tři kapitoly Daniela Hradeckého (Host č. 5, 2021), která je založena na tom, že autor knihy je „nejbohémštější figura soudobé literární scény — čili jak se slušně hovoří o alkoholicích“. Nyní jednovětně pouze pro nutné vysvětlení kontextu a absence etiky citovaného úryvku: Zatímco Klíčová publikuje tuto kritiku, která se v základu opírá o autora a alkoholismus, autor kritizované knihy (úspěšně) absolvuje protialkoholovou léčbu…

Nutné je zmínit i recenzi Nevědění Milana Kundery. Klíčová tento román ve své kritice v Deníku N (a poté i v recenzním trialogu v časopisu Host) v podstatě nevykládá, leč většinově románový text užívá k výkladu životních etap autora a spekuluje o jeho myšlenkách či dokládá textem své domněnky o autorovi či o jeho ženě. Ve svých úvahách opomíjí kontext a primární horizont očekávání, například že román byl původně napsán francouzsky před víc než dvaceti lety, a tedy pro nečeského čtenáře, což je mimotextový fakt zdůvodňující mnohé pasáže, které mohou českému čtenáři, respektive Klíčové přijít zbytečné či neduživé. K intencím knihy, obecné povaze, poetice či komplexním možnostem čtení se Klíčová vůbec nedostává, nemluvě o expresivně ironickém stylu recenze. 

Primárně se ve svém textu zaměřuje na výklad narativní linie, která ale — jak u Kunderových románů není neobvyklé — slouží esejisticko-kontemplativní podstatě románu. Zcela opomíjí hlavní témata románu, jimiž jsou paměť, nostalgie, nevědění, návrat či identita. Jediné téma, jež Klíčová postihuje, tj. emigrace a řekněme identifikace člověka skrz národ/zemi/jazyk, pak vysvětluje nejen životními příběhy autora, ale i životem jiných — Kunderovy manželky a rozhovorem, který poskytla v roce 2019 (a tedy dvacet let po napsání románu) médiím: „To je detail, který se zajímavě shoduje se vzpomínkami Věry Kunderové. Ostatně interview se k traumatu emigrace vrací několikrát a vždy s nepochybnou hořkostí. […] Věra Kunderová analogicky vzpomíná na úmrtí otce Milana Kundery.“ apod. Závěrem pak dokonce metodu zcela obrací a Kundera je vykládán svým textem: „V románu navíc za svými vzdálenými příbuznými ‚práskne dveřmi‘ epizodou, v níž postava Josefa jen velmi neochotně přislíbí setkání nevlastní dceři […].“ 

V závěrečné kritice ztvárňování postav žen v Kunderově románu pak Klíčová vychází z — románem lehce doložitelné — dezinterpretace a své fabulace, a to když píše: „[T]utéž vracející se a jen průhledně variovanou situaci, kdy mužská postava chladnou psychologickou manipulací eroticky poníží emočně nestabilní ženu, lze najít mnoho příkladů a najdeme je i zde. Je to žena, která odmítne příležitostný sex, muž na ni vzápětí zapomene, zatímco ona léta (!) hořce lituje promeškané příležitosti. Když se žena naopak stane úspěšnou svůdnicí, její tělo citlivého muže často znechucuje (čímkoliv: celulitidou, velikostí, stářím, ledabyle odkrytým pohlavím nebo nějakým gestem, zlozvykem) a rozčarován ji hned zcela bez emocí opouští.“

Obě předložené teze však s románem nekorespondují. Vypravěč je sice mnohdy ironický až věcný v líčení erotických scén, leč vnitřní motivace postav a jejich psychika jsou opačné tomu, co Klíčová konstatuje a na čem svůj text staví, například v případě „ženy-svůdnice“, tj. matky protagonistky, není pravda, že její tělo muže znechucuje, naopak je pointou této části příběhu právě to, že Josef s touto ženou zažívá životní souznění, osvobození a silnou přitažlivost: „[T]a celulitida ho uchvacuje. […] nemůže se opanovat, leží […] a hladí ten nádherně vypouklý zadek […], jehož bujná hojnost ho utěšuje a uklidňuje. Zalévá ho pocit míru: poprvé v jeho životě se sexualita ocitá mimo jakékoliv nebezpečí.“

Zůstaneme-li u recenzní rubriky Hostu, je dále nutno reflektovat kritiku Václava Maxmiliána sbírky Struska od Ivana Motýla, která je stejně jako v případě Klíčové prosta hermeneutiky důvěry a objektivního odborného přístupu. Jeho absenci zde implikuje jako u Slezáka už samotné lexikum a modalita vět: věty a soudy jsou stavěny na „jakoby“, „spíše“, „vypadá to jako“, „může“ apod. Jmenujme například nespecifikovaný „typický ostravský smutek“, na němž kritika stojí a který je pouze nejasnou ironií, ba invektivou.

Maxmiliánovo čtení i hodnocení knihy se omezuje pouze na „téma Ostravska“ (Co to aktuálně je? Je i téma Brněnska, Prahy nebo Dolní Lhoty?) a motivů hospod a piva (které mu ale v jiné recenzi vůbec nevadí; viz autorovu recenzi knihy Manuál pro uklízečky). Maxmiliánova negativní kritika nevypovídá nic o knize, ale pouze o jeho neprofesionálním čtení, respektive jemuž přes své oborové vzdělání propadl. Nejtristnější je, že Maxmilián svou nekompetentnost sám v závěru textu vyslovuje, a to ještě explicitněji než Boris Hokr ve Tvárnici: „Člověk musí Ostravu, a s tím i otisk, který nechává v současné literatuře, pochopit, nebo alespoň mít pro ni pochopení. Já to pochopení nemám [zvýraznil DB].“ Maxmilián je pravidelným a dlouholetým recenzentem komiksů a prózy, pročež o to víc působí jeho text o Strusce v těchto souvislostech bulvárně, minimálně obskurně.

Umělecké pojetí kritiky

Zde je situace relativně jednodušší, a to v tom, že zásadní chybou textů je primárně jejich publikování v rubrikách kritik/recenzí. Za což nemohou zásadně jejich autoři, ale literární časopisy a weby. Jde například o texty Jitky N. Srbové nebo text o sbírce Hryzla Jakuba Lva Houdka. 

Proč nemohou být kritikami? Sice mají často svou hermeneutiku důvěry, ale nejsou založeny jak na objektivním systematickém pojednání o knize, tak ani o knize samotné primárně nehovoří. Například z textů Srbové lze málokdy jasně vyčíst názor na knihu, soud o ní nebo nějaké konkrétní vlastnosti reflektované knihy, neboť texty reflektují (respektive tematizují) dojem z její četby, nikoliv knihu samotnou. Škoda tedy pak jen, že jsou tyto jinak dobré umělecké texty a reflexe snižovány úvahami, jež činil například Houdek ve svém textu (Tvar č. 18, 2021), totiž že „poezie není přece otiskem reality“, a „i kdyby byla, nebude přece nikdy úplným“, tedy úvahy a otázky romantické, ba vyřešené než perspektivní a funkční.

Obě tendence, žurnalistickou i uměleckou, a výše popsané neprofesionální přístupy a postupy pak syntetizuje ve svých textech Adam El Chaar. Jeho texty se projevují silnou subjektivní emocionalitou, nekoherencí a expresivitou, místy opět na hranici etiky. Jako příklad uveďme jeho kritiky básnických sbírek Kyberpunk They Sedmidubské a Sdílení polohy bylo ukončeno Bernardety Babákové (Tvar č. 7, 2022). Jmenujme pouze to nejzásadnější:

Nerozlišování autora a lyrického hlasu: „Sama sebe [Sedmidubská] označuje za prachsprostého člověka, ‚kterýho z vlastních chimér dostane / jen cizí utrpení / a pouťový atrakce‘“; expresivita a argumenty ad hominem, například v pojmenovávání literárních autorů: „Ovečky v tom následují svého pastýře-pořadatele Tomáše T. Kůse“; v kritice Kyberpunku vybočuje k jiným autorům, aby pak opět skrz jejich život vykládal jejich dílo, a to způsobem dokonce překračujícím nejen zásady literární kritiky, ale i hranice korektnosti a etiky, kde především vyvstává otázka, jak článek prošel redaktorským procesem: „Sedmidubská ho [Tima Postovita] přitom přesahuje minimálně o level. Je hlavně upřímnější. Přistěhovalý Postovit drnká na uprchlickou strunu [zvýraznil DB], akcentuje cestování a temně naráží na svědomí této země — neochotu vítat.“ S podobnou rezignací a romantickou ironií, jako činil Boris Hokr, závěrem článku El Chaar klasifikuje poezii, leč nejen českou, ale vůbec poezii jako literární druh: „Poezie je ze své podstaty něčím, z čeho člověku drtivá většina nic moc neříká. Je to hra na originalitu, která se ne vždy podaří.“

V kritice na debut Babákové je nutno upozornit na jeho plochou, bulvární klasifikaci textu/autorky (nelze z jeho textu rozlišit) skrz gender: „Babáková je [Karlem] Škrabalem bez testosteronu“ a skrz umělé, insitní, až dehonestující přívlastky: „Není cynická, píše o ní [o lásce] dívčím způsobem.“ (Co je dívčí způsob psaní? Napsal by to autor, kdyby nevěděl, že autorem básně je žena? Co je pak chlapecké psaní?)

Závěr

Všechny výše reflektované texty nejsou de facto kritikami, přesto v rubrikách kritik vycházejí. Kritice (a tím tedy ani autorům, ba čtenářům) mnoho nepřinášejí — tedy pokud nechceme z kritiky a poezie dělat — řečeno záměrně v duchu analyzovaných textů expresivně — deník Blesk. Pokud nám nestačí, že Hradecký je alkoholik a Čichoň nacista, že poezie není odrazem reality nebo že číst českou nežánrovou literaturu je křečovité a zbytečné. Pokud nemá být kritika jen subjektivními dojmologiemi — anebo submisivní a neobjektivní službou čtenářům, jak kritiku mylně a opět žurnalisticky, až „marketingově“ chápe Pavel Mandys, organizátor prestižní literární ceny Magnesia Litera, který ve svém textu o literární kritice mimo jiné konstatuje, že psaní kritiky má nejvíce smysl pouze tehdy, jde-li o známé autory, na jejichž díla jsou čtenáři zvědavi nejvíce, a že kritika textů méně známých autorů či debutantů je a priori risk.

Tento text není obhajobou té či oné formy reflexe literatury, pouze upozorňuje na zásadní negativní jevy v české literární kritice, mezi něž nejzásadněji patří nerozlišování žánrů, funkcí a intencí textů reflektujících literaturu, bulvárnost, neprofesionalita a absence odborné kompetence. 

Je třeba si připustit, že literární kritika nikdy nebyla a nebude vysoce atraktivní čtení pro širokou veřejnost, jako tomu může být u subjektivní umělecké reflexe děl; leč je to jediná cesta, jak smysluplně, systematicky a odborně literaturu dlouhodobě reflektovat, jak být progresivní. A začít v českém literárním prostoru rozlišovat mezi reflexemi, esejemi a skutečnými kritikami je první a nejmenší krok, který lze pro literaturu udělat.

Neposledním záměrem tohoto textu či idealistickým podtextem je zdůraznit onu osobní emocionalitu až bulvárnost, braní věcí „osobně“, která není v posledním roce v českém literárním provozu ojedinělá. Každý aktant v literatuře si musí uvědomit, že publikuje-li jakýkoliv text, vstupuje „s kůží na trh“. A zejména tato diskuse o literární kritice a myšlení o literatuře je svou podstatou přece velmi neosobní — pokud to tedy člověk dělá pro literaturu samotnou a míní literaturu vážně.

Ale je možné, že je tímto textem připomínaná podstata kritiky naivní, protože se zdá, že ji český literární provoz nepotřebuje, ba nechce. Jestli to tuzemské literatuře stačí, nechť je nadále česká poezie pouze uzavřeným neprofesionálním undergroundem v poli literatury a umění.

Autor je literární kritik, editor a básník.