Jdete v pondělí na šmigrust nebo na šlahačku?
Často se mluví o tom, že se nářeční slova vytrácejí z naší mluvy, existuje však oblast, v níž si je vybavíme, a tou jsou tradiční lidové zvyky a svátky. K nim patří bezesporu i svátky velikonoční a výrazy s nimi spojené, které zná každý mluvčí alespoň pasivně. Znalost těchto slov často prozradí náš teritoriální původ a spojuje náš život s tradicemi našich předků.
Podíváme-li se do Českého jazykového atlasu (dále ČJA), který zaznamenává stav našich nářečí přibližně z 60. let 20. století, užasneme, jak bohatá, pestrá i poetická je slovní zásoba spojená (nejen) s Velikonocemi. Velikonoční svátky se na území českého národního jazyka označovaly regionálně odlišenými výrazy, které jsou z velké části odvozeny od slovního spojení veliká noc, motivovaného církevní noční slavností konanou před Velikonočním pondělím na oslavu Kristova vzkříšení (zmrtvýchvstání).
Vedle většinového výrazu velikonoce (shodného se spisovným jazykem) a jeho obměny velkonoce (zvláště v jižních Čechách) je pro východní Moravu typické dvojslovné pojmenování veliká noc, jehož varianta velká noc je rozšířena ve Slezsku. V jižních a západních Čechách převládají slovní spojení červené svátky a červená vejce, jež jsou motivována velikonočním zvykem barvení vajec (především červenou barvou), jimiž se obdarovávali koledníci na Velikonoční pondělí. Výraz šmigrust, který vznikl adaptací slova přejatého z němčiny (Smeckostern čili velikonoční pomlázka nebo šlehání proutkem), se vyskytuje ve více variantách (šmerkust, šmekústr, šmegrust).
Na Moravě se přichýlil začátek tohoto slova k místnímu šmigati čili šlehat, které souvisí s hlavním velikonočním zvykem — s Velikonocemi je totiž neodmyslitelně spojen obyčej šlehat na Velikonoční pondělí ručně spletenými proutky dívky a ženy, aby zůstaly mladé a zdravé. Pravá pomlázka prý má být upletena z vrbových proutků, které jsou čerstvě nařezány. Pro tento předmět mají hlavní regiony své typické výrazy: v Čechách je to pomlázka, na západní Moravě žila a ve Slezsku s přilehlou východní Moravou je to tatar. Slovo pomlázka je odvozeno z dnes již neužívaného slovesa pomladiti: mladé vrbové proutky mají totiž přenést svou jarní sílu na osobu, které se dotknou a která je jimi pomlazena. Byly zaznamenány též další, lokální výrazy, např. pamihoda (v okolí Rakovníka) či pamihod (v Poohří) nebo důtky na Pelhřimovsku ad.
Zvyk obchůzky (zpravidla chlapců a mužů) na Velikonoční pondělí má v Čechách většinové pojmenování pomlázka, na jižní Moravě se chodí na mrskút a mrskačku, na východní Moravě pak na šlahačku. Pro území Slezska je typický výraz šmekústr a jeho varianty. Z lokálních označení připojme ještě dynování (v okolí Náchoda), malovnu (okolí Telče), roucačku (u Mikulova) či kyčkování (na Opavsku).
Pro zajímavost zmíníme i označení velikonoční řehtačky, tj. dřevěného nástroje s ozubeným kolečkem, který vydává typický zvuk (nástroj se užíval zvláště dříve před Velikonocemi namísto zvonění kostelních zvonů, které až do velikonoční neděle „odletěly do Říma“). ČJA pro tuto reálii eviduje slovotvorně pestrý repertoár zvukomalebných výrazů, jako jsou řehtačka, řechotáč; hrkačka, hrkač, hrkávka, hrkál; křístačka; vrkačka, vrkač a mnoho dalších.
Tradiční velikonoční pečivo okrouhlého tvaru, navrchu obvykle označované řezem ve tvaru kříže, známe především jako mazanec, na jihozápadě Čech se mu říká také bochánek nebo bochníček a v Podkrkonoší je zaznamenán křehtík, který souvisí se slovem křehký.
Uvedené nářeční výrazy podávají zprávu nejen o našem jazyce, ale i o tradičním způsobu života našich předků. Pokud vás tato slova zaujala, nahlédněte do ČJA, který je v současné době přístupný na webových stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR a je určen všem, které zajímá čeština a bohatství jejích nářečí.
Autorka pracuje v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.