Zápočty ze soucitu
Vždy jsem se uměl kamarádit se šprty, ale mé srdce bilo se záškoláky. A sám jsem patřil k mase dvojkařů, která se jenom tak vezla a lezla mi krkem. Nedokázal jsem si představit, že by se ty hustě popsané tabule a monology učitelů mohly nějak týkat mého života. A pokud už se za katedrou zjevil někdo okouzlující, působil spíš jako výjimka, porucha ve stávajícím řádu.
Takže když jsem se pod vlivem rodičů přihlásil ke studiu sociální práce do Brna, bral jsem to jen jako nutné zlo. Ostatně matka si pro práci v charitě vystačila s titulem z ekonomky, posvěceným její vášní pro církev, a otec coby sociální pracovník si potřebné vzdělání doplnil až za běhu a hodně při tom nadával. Vadilo mu, jak se prostředí formované srdcaři a dobrovolníky podřizuje západním modelům, jejich standardům a metodikám. Vadilo mu nazývat člověka „klientem“, svůj skutek „zakázkou“ a ještě ho zapisovat do nějakého IT systému. Bakaláře sice po nocích vystudoval, ale s touto změnou kurzu k profesionalitě se nesmířil doposud.
Můj odjezd do Brna byl však zároveň odjezdem od rodičů. Jisté opojení z něj spočívalo v opouštění domova. Matka mi náhle nechodila popřát dobrou noc, místo ní se ozval kámoš Jeňýk se svým „tě péro“, aniž zvedl oči od videohry. Otec mě sice dál zásoboval krabičkami s jídlem, přesto jsem byl nucen začít nakupovat, až jsem se s hrůzou dopočítal, že celý můj život stojí šest až sedm tisíc měsíčně. A i když jsem zprvu zabloudil k jezuitům na mše a prosil Ježíše, aby mě ochraňoval, nešlo být současně netečný k Sirénám „největšího města republiky“, jak se tehdy Brnu říkalo, „protože Praha je kraj“, k jeho štamprlím a napěněným krýglům, k fantaziím o návštěvě Moulin Rouge a výletu do ještě exotičtějšího Adamova či k autorským čtením rádoby prokleté poezie, dobrodružné asi jako vymačkávání beďaru — „Beránek Boží. Ale co kozy?“
foto: osobní archiv
A nakonec jsem nezůstal imunní ani vůči prdnáškám a semenářům. Dozvěděl jsem se, že kromě charity se rozvíjí někdy od Bismarcka něco jako sociální stát, tedy systém garancí, jež se projevují důchody, dávkami v nouzi a nějakými méně zřetelnými programy na podporu všeobecného blahobytu. Aha, i praktická politika může být, alespoň symbolicky, projevem soucitu, a nikoli jen moci a já mám být jejím vyslancem. „Cítíš se dobře?“ ušklíbla se Filozofie, „víš, že soucit dokáže i ublížit?“ A vnukla mi představu světa jako Babylonu diskursů a jazykových her. Sociologie nezahálela, když každou zdánlivě samozřejmou věc převedla na problém. A pak tu byla Psychologie, ta naivka se smutnýma očima, abych v tom všem konfliktu a chaosu zůstal duševně zdráv.
Mnohé dosavadní jistoty bylo třeba přeprogramovat, a to i pod vlivem spolužáků. Návrat do zahrady sladkého nevědění nepřicházel v úvahu. Můj největší kamarád byl anarchista s odpovědí na všechno. Říkal si Kudlanka a vypadal jako čert; vytáhlý, celý v černém, s pěstěnou kozlí bradkou a bez několika zubů, kdy ke každé mezírce se vázala historka o policejním či fašistickém násilí, ten rozdíl byl pro něj jen kosmetický. Co jsme se nahádali! A přitom se přitahovali jak magnety.
Další členkou do party byla Gábi, bytost, která se identifikovala jako nebinární zvířátko, se zálibou v masochismu. Přes piercing a tetování jí nebylo vidět do tváře, co do prospěchu patřila k nejlepším na škole. Když přebírala ocenění za mimořádné školní výsledky, namířila si to k děkanovi v overalu s krávami a potřásla si s ním rukou fialovou od modřin. A pak se s námi paktoval i Jeňýk ode mě, který si během studií odbyl svůj coming out; dokonce jsem mu dohodil přítele, kluka z gender studies, jehož jsem poznal na workshopu „péče o umírající“.
V půlce studia jsme byli vysíláni na stáže. Kudlanka hned věděl, že půjde k obětem exekucí, nejradši by jim dal tyče do rukou a v duchu hesla „vaše noční můry jsou naše sny“ by s nimi raboval banky. Gábi si dělala zálusk na drogově závislé; kdysi se jí předávkoval kamarád, sama ho našla ve sklepě chroptícího pod ovocnými kompoty. Některé spolužačky spěchaly k invalidům a seniorům, já si to namířil na Cejl. Vcházel jsem do bytů vyzdobených jako svatyně, abych doučoval kluky nesmyslně umístěné do horších speciálních škol, bez šance na gympl. Do bytů bez soukromí, kde pannám Mariím konkurovaly idoly ze Superstar. Ale dostal jsem se i do neblaze proslulých ubytoven, posledních zastávek před životem na ulici, kde už mechanismy zabydlení mizely, kde se ze všech nejlíp zabydlela úzkost.
Druhou stáž jsem strávil s pachateli trestných činů u probační a mediační služby. Přímo vězení v nabídce nebylo. Docházel jsem do justiční budovy ke dvěma úřednicím, z nichž jedna se chystala k sňatku. Co člověk, to jiný příběh zločinu, vůči němuž jsme jménem státu suplovali svědomí. První vražedkyně, se kterou jsem kdy pil kafíčko, byla starší dáma s grácií zpěvačky Hegerové. Dredaře stíhaného za pěstování konopí buzerovala budoucí nevěsta dost nevybíravě.
Odjel jsem za studiem nejenom daleko od rodičů, ale i od sebe samého — až jsem dosáhl titulu bakaláře. Myslel jsem původně, že budu „léčit rány světa“, jenže svět byl najednou tak složitý. A bude mnohem těžší obstát v životě než u závěrečných zkoušek, kdy jsem vůbec poprvé dostal ty nejlepší známky.
Autor je spisovatel a performer.